Kraj pod Smutným Měsícem - IX. - V zajetí - Nahkohe

1778

V okolí tří kentuckých osad valem ubývalo zvěře, proto se Kenton vydal do Blue Licks na průzkum. Tam bylo vždy nespočet bizonů, losů a jelenů. Potom měl namířeno do Redstonu u Pittsburghu za Clarkem. Jelikož Boonesborough minul, nepočítal s tím, že v Blue Licks potká Booneho s velkou skupinou mužů vařících sůl. Lovci se radostně přivítali a hovořili spolu o novinkách v pohraničí. Rovněž vzpomínali na „staré časy“ kdy v kraji bylo ještě tolik zvěře. Mluvili o indiánech a Cornstalkově smrti, která jistě nepřinese nic dobrého. Kenton prozradil, že jde za Clarkem ohledně jeho výpravy do Kaskaskie.

„Clark by měl mít dostatek mužů,“ uvažoval Boone, „Tady jich moc není. Možná pár takových, jako jsi ty, Jake Drennon a pár dalších, kteří nemají rodiny.“

„Jake už také nepůjde“ povzdechl si Kenton, „Je mrtvý. Zastřelili ho na řece Kentucky.“

Boona to poněkud vyvedlo z míry, poněvadž o tom neslyšel. Boonesborough opustil prvního ledna, a od té doby tu tráví každý den. Jeho muži se starali o ohně pod velikánskými kotly. Odpařovali vodu a následně sbírali čistě bílé krystalky soli. Kolem tábora vanulo specifické aroma. Vaření soli je pracná záležitost, proto bylo třeba mnoha pracovitých rukou na rubání dřeva a hajcování pod kotly. Sůl zde byla kvalitní, velmi bílá a jemnozrnná a lepší než ta dovážena z východu. Na konzervaci masa byla ideální. Tři muži už se s první várkou vydali do osad.

Boone se vaření neúčastnil a raději se staral o zásobování tábora masem. Pozval Kentona, aby se k němu přidal. Kentonova společnost by se mu na lovu líbila. Kenton měl však naspěch. Zálesáci se rozloučili, a každý se vydal svou cestou. Boone odešel podél proudu Licking a neušel ani půl hodiny, když ho obstoupilo několik desítek indiánů vedených Modrou košilí.

Náčelník získal skvělou kořist. Boone nejprve předstíral, že je na lovu sám, ale o hodinu později přiběhl indiánský zvěd se zprávou o táboře solničářů. Modrá košile dal Boonovi návrh. Buďto jeho lidi napadne silou, přičemž určitě někteří přijdou o život, anebo je Boone přesvědčí ke kapitulaci a jejich životy budou ušetřeny. Šavani v tichosti obklíčili solný tábor a Boona poslali vyjednávat. I přes protesty krajanů byli do hodiny všichni zajati a jejich vybavení naloženo na koně. Byl to ohromný triumf, za to Boone měl na své pověsti nesmazatelný stín. Mnozí mu nemohli tuto zradu odpustit, protože to za zradu považovali.

***

Kenton a Girty si nemuseli potvrzovat své sliby o vzájemném přátelství. Byli pokrevní bratři. Nyní se potkali v Pittsburghu a byli rádi. Objímali se a bušili si do zad. Domluvili se spolu na celodenní lov, jak to dělávali v minulosti, ale jednalo se spíše o společenské setkání. Procházeli se a povídali. Koneckonců zvěře kolem pevnosti už také moc nebylo. „Butlere,“ použil Girty stále ještě falešné jméno, „Dnes večer odcházím s několika přáteli do Detroitu. Chci se přidat k Červeným kabátům!“ Kenton na okamžik ztratil řeč. To, že se jeho přítel hodlá otočit zády k americkým spoluobčanům ho šokovalo. Vždyť se narodil v Pennsylvanii? Snažil se ho přesvědčit, aby to nedělal, avšak Girty byl neoblomný. Girtyho důvodem nebyl ani tak slib věrnosti králi Jiřímu, jako spíše znechucení nad americkým chováním vůči indiánům i jemu samotnému. Jeho život ve Fort Pittu byl nešťastný kvůli jeho přátelskému vztahu k indiánům. Byl dokonce kvůli tomu odsouzen, pranýřován a uvězněn. Z vězení se mu podařilo prchnout. Vrátil se za rok, aby dokázal, že není zrádce, ale byl opět byl uvězněn a předveden před vojenský soud. Ten ho sice shledal nevinným, ale hořkost v srdci se vymazat nedala. Zvláště pak, když mu byla odepřena kariera v milici. Navíc ani nesouhlasil s americkou politikou. Jeho společníky na útěku byli indiánský agent Alexander McKee a pět dalších.

„Ale vždyť jsi Američan?“ namítal Kenton.

„Před čtyřmi lety jsme byli všichni britští poddaní. Slíbili jsme věrnost Koruně. Nic, co jsem zde viděl, mě nepřimělo k tomu, abych to chtěl změnit. Proto to ani neudělám. Stejně jako nic nezmění skutečnost, že jsme bratři.“ Tak se oba lovci i rozloučili. Kdoví, zdali se neviděli naposled.  

***

Zajatého Boona se ujal Černá ryba, a byl na to hrdý. Indiáni ho respektovali pro jeho houževnatost a schopnost o samotě přežívat v divočině. Černá ryba ho adoptoval a Boone dostal šavanské jméno Sheltowee čili Velká Želva. A mělo to svůj smysl. Šavani často Boona pozorovali, jak shrbený nosí na zádech těžké balíky kožešin, a tak jim připomínal želvu. Po několika týdnech byli zajatci poslání do Detroitu anglickému guvernérovi Hamiltonovi. Boona však Černá ryba odmítl vydat ani za velkorysé výkupné sta liber šterlinků. Po návratu do Chillicothe se Boone zapojil do všedního života Šavanů a oni si ho oblíbili. Chodil s nimi na lov a často soutěžil ve střelbě. Jeho mysl však byla plně soustředěna na útěk.

***

„To jsou všichni?“ zamračil se major Clark, když se díval na těch pětadvacet mužů, které Kenton přivedl do tábora na Corn Island u Ohijských vodopádů. Simon mlčky přikývl a dodal: „Přišlo by ještě pár Boonových mužů, ale hodně jich bylo zajato. Všeobecné mínění je ovšem takové pane! Osadníci mají strach, že když zaútočíte na ty pevnosti, indiáni a Britové se budou mstít na osadách. Většina proto zůstává připravena se bránit, až přijdou. Nedivte se jim pane. Ani plukovník Bowman moc nepomohl. Nehodlal svolat ani domobranu. Taková je situace, pane.“

Clark se zachmuřil ještě více. Místo tří set padesáti mužů, které očekával jich má jenom pětasedmdesát. To bylo málo. Zvědové hlásili, že jen Kaskaskie má přes tisíc obyvatel. Byl zklamaný, ale ne zlomený, a k tomu cílevědomý a houževnatý. Vylezl na pařez a ke své skromné armádě promluvil: „Chtěl bych poděkovat těm, kteří přišli. Není nás mnoho. Možná to však bude nakonec naše výhoda. Pokud se do Kaskaskie dostaneme v utajení, můžeme využít momentu překvapení. Ráno vyrazíme pánové!“

***

Modrá košile se stal jedním z náčelníků klanu Kispokho. Byl mladý a pohledný, a jako takový se rád účastnil tanečních slavností. A nyní nastal večer, kdy stál v řadě dvaceti mladých bojovníků. Necelých pět metrů před nimi byla připravena řada dívek stejného počtu. Byla to náramná podívaná. Pohled na mladé lidi se zářícíma očima a vlajícími vlasy v podvečerním vánku. Tentokrát naproti Modré košile stála vysoká a krásná dívčina z klanu Mequačake. Už téměř měsíc navštěvovala u Kispokhů prarodiče ze strany své matky. Říkali jí Wabethe, Labuť, a byla dcerou válečníka jménem Los, mladšího bratra Molunthy, známého náčelníka klanu Mequačake.

A mezi mladými to zajiskřilo. Prvně v pohledech. Pak začaly tlouct bubny a zpěvák podmanivě zpíval monotónním a kolísavým tonem: „Ya ne no hoo wa no ... Ya ne no hoo wa no ... Ya ne no hoo wa no.“ Řady se začaly pohybovat. Tanečníci se pohupovali za tonů podivné melodie a pomalu se k sobě přibližovali. Přiblížili se k sobě hodně těsně. Wabethe se ňadry tiskla k široké hrudi Modré košile. I jejich tváře byly těsně u sebe. Uchopili se za ruce. Pohybovali se tam a zpět. Oba vešli do závratě zamilovaného světa. Tempo se zrychlovalo, jako tlukot jejich srdcí. Zpocené tváře a jiskřičky odrazu plamenů ohně na krůpějích. Tempo bubnu sice zpomalilo, avšak kontakt těl byl silnější a vášnivější. Doteky odvážnější. Když buben ustal tlouct a zpěvák přestál zpívat, Modrá košile se naklonil k dívčinu uchu a dýchavičně zašeptal: „Budeš moje žena.“ Wabethe se usmála, položila mu tvář na prsa a odpověděla: „Budeš můj manžel.“

***

„Jaká je situace v Illinois?“ ptal se nedůvěřivě plukovník John Bowman.

„Ano pane je to tak. Obsadil Kaskaskii a Cahokii bez jediného výstřelu,“ hlásil Kenton, když se vrátil z průzkumné mise. Bowmanovi se napjaly svaly ve tváři a oči se mu zúžili. Bylo očividné, že Clarkovi jeho úspěchy závidí. Coby profesionální důstojník žárlil na prostého necvičeného zálesáka, který tak snadno dokázal dobít dvě britské pevnosti. Kenton mu vysvětlil, že Clark potřebuje další muže pro útok na Vincennes, ale Bowmanova odpověď byla až příliš rychlá: „Nemám koho poslat. Máme tady své problémy. Až se roznese, co ten zatracený blázen provedl, všichni Šavani se tady nahrnou s úmyslem nás vyhladil. Nemohu si dovolit poslat ani jednoho muže pryč. Dokonce ani posla s depešemi od Clarka pro guvernéra Henryho. Naštěstí se Harrod chystá zítra odjet do Williamsburgu. Pověřím ho doručením pošty. Mezitím se můžete připojit k majoru Boonovi. Proslýchá se, že každou chvíli na něj Šavani zaútočí!“

„Boone je v Kentucky?“ divil se Kenton. Plukovník přikývl: „Byl adoptován Šavany a nějakou dobu žil v Chillicothe. Když se dozvěděl o velké válečné výpravě chystané na Kentucky, rozhodl se k neprodlenému útěku. Proto jsem k němu, do Harrodsburgu a do Logan Station poslal vojáky. Snad jim to pomůže.“ Kenton si u Harroda vyzvedl koně a sedlo a ihned odjel do Boonesborough, kam dorazil pozdě večer. Boone ho přivítal silným objetím, až hrozilo mladému hraničáři popraskání žeber. Boone rychle povyprávěl podrobnosti o svém zajetí a Simon se zájmem naslouchal. „Je to velká vesnice, Simone. Mnoho stovek indiánů. Ale něco ti řeknu, synu. Země nad Ohiem je bohatá. Je tam spousta pramenů a lepší půda než tady. Jenže Šavani nás chtějí vyhnat i z Kentucky. Do války se chystá na čtyři sta padesát bojovníků. Všichni připravení k pochodu na Boonesborough. Věděl jsem, že útěk už nemůžu odkládat. Vyrazil jsem brzy ráno, když mě poslali pro koně. Vzal jsem je a pádil pryč, jak nejrychleji to šlo. To ti povídám. Téměř sto kilometrů a čtyři dny jsem udal. Cestou jsem snědl toliko jednoho mývala. Po návratu do pevnosti jsem shledal, že je to špatný. Bylo třeba opravit brány, palisády a bašty. Trvalo to deset dní. Pak jsme jen čekali. Někdy v té době se k nám vrátil Frank Goode, taktéž zajatec z Chillicothe. Utekl několik dní později po mně. Sdělil nám, že Šavani po mém útěku změnili plány. Poslali i pro posily ke svým bratrankům Piqům, Mequačakům, Hathawekelům a Kispokhům. Pořád čekáme a už mě to unavuje. Myslím, že se vydám na průzkum k Paint Creeku. Je tam malá vesnička a rád bych z ní odvedl pár koní. Chceš jít také? Co říkáš?“ Kenton přikývl.

Kentonovi padl do oka nový osadník Alexander Montgomery. Přicestoval do osady s ženou a dvěma dětmi. Bylo mu čtyřiatřicet let a prokazoval se klidem a odvahou. Moc toho nenamluvil, přesto byl usměvavý. I on se výpravy chtěl zúčastnit.

Komando o počtu sedmnácti mužů bylo již několik dní na cestě. Dostalo se šest kilometrů od šavanské vesnice, kdy Kenton a Montgomery jeli napřed zjistit situaci. Když před sebou zaslechli smích, zastavili a Kenton seskočil z koně. Předal otěže Montgomerymu se slovy: „Řekni Boonovi, ať si pospíší.“ Montgomery zmizel v lese. Kenton si zkontroloval pušku a plížil se dál úzkou pěšinou. Za chvíli spatřil dva Šavany jedoucí na jednom koni. Jeden byl docela starý a druhý snad patnáctiletý. Starší bojovník ihned kopl koně do slabin a s válečným pokřikem se rozjel proti hraničáři, přičemž se snažil vytáhnout tomahawk. Kenton ihned pozvedl pušku, zacílil a vystřelil. Kulka proletěla skrz tělo starce a zaryla se i do mladšího. Oba padli na zem.  

Kenton chtěl chytit jejich koně, ale ten byl příliš poplašený a pelášil zpět do vesnice. Lovec znovu nabil a šel se podívat na Šavany. Mladík byl ještě naživu a snažil se dostat se sténáním na nohy. Hraničář ho přetočil na záda a shledal, že mladík ztratil už mnoho krve. Muselo to být smrtelné zranění, přesto se ho zeptal: „Kolik je ve vesnici bojovníků, chlapče?“ Mladík s krvavou pěnou na ústech zachrčel: „Dost na to, aby tě zabili. Černá ryba zabije všechny Dlouhé nože.“ Pak vydechl naposled.

Krátce na to se ozval dusot koní, ale pro Kentona ze špatné strany. Od vesnice se přihnalo dalších šest jezdců. Kenton vystřelil a předního indiána srazil z koně. Pak na nic nečekal a dal se na útěk. Nepochybně by neunikl, kdyby se nepřihnal Boone se svými jezdci. Lesním tichem se rozlehlo burácení výstřelů. Kule létaly sem a tam, avšak bylo nasnadě, kdo má převahu. Šavani vystřelili maximálně čtyřikrát, než se ztratili. Na stezce hraničáři našli akorát mrtvého starce, kterého skalpovali.

Zálesáci se radili, co dál. Kenton oznámil, co se dozvěděl od mladého indiána. „Musíme se rychle vrátit do Boonesborough,“ soudil dle toho Boone.  

„Inu, přijeli jsme pro nějaké koně, či ne?“ reagoval Kenton. „Já bych si rád nějaké vzal. Kdo se ke mně přidá muži?“

Montgomery pohlédl na Boona a ten jenom pokrčil rameny: „Moc se ale nezdržujte. V pevnosti budeme potřebovat každého muže,“ načež otočil koně a odvedl svou skupinu pryč. Kenton se s Montgomerym vydal podél čirého potůčku směrem k vesnici. Byla už skoro tma, když se dostali na okraj. Tam v lese uvázali koně a pokračovali dál. Mezi polem a Paint Creekem se pásli čtyři koně okovaní a na druhé straně vesnice bylo osm dalších. Hraničáři počkali do úplného setmění, načež postupovali ke zvířatům. Koně si je zvědavě prohlíželi a střihali ušima. Kenton zamlaskal a komoni se postupně uklidnili. V jednom koni poznal zvíře Benjamina Logana. Toho indiáni ukořistili asi před měsícem. Hraničáři uchopili koně za ohlávky a odváděli je podél kukuřičného pole pryč. Během deseti minut byli u svých vlastních koní. Odvázali je a zvolna se vydali lesem k domovu.

***

Černá ryba v měsíci září vytáhl se čtyřmi sty bojovníky. Doprovázeli ho britský kapitán Isador Chene a francouzský kapitán Duquesne s jedenácti vlastními vojáky. Bílí kapitáni přesvědčili Černou rybu zastavit se k odpočinku na Blue Lick. Cestovali z Detroitu do Chillicothe a potom k Ohiu, což bylo náročné a únavné. oni byli vyčerpaní. Argumentovali i s tím, že není dobré bojovat v neděli, a tomu náčelník rozuměl. „Nechci urazit vašeho Boha, proto bojovníkům doporučím odpočinek. Pozítří zaútočíme na pevnost muže, kterému říkáte Boone.“ Po setmění prošla kolem tábora v nevědomosti skupina Daniela Boona. Asi o šest hodin později kolem prošel Kenton a Montgomery s ukořistěnými koňmi.

***

Plukovníkovi Johnu Bowmanovi se zlepšila nálada. Jeho plán se začal rozvíjet k jeho spokojenosti. Pokud se mu ho podaří realizovat, budou Clarkovy výkony vedle jeho vypadat, jako dětská hra. Všude se bude se vyprávět o plukovníku Bowmanovi, kdo vyhladil tu prokletou rasu Šavanů a otevřel severozápadní území pro osídlení. A když Clark dokázal se svou směšnou armádou takové věci, on, mnohem zkušenější a schopnější důstojník učiní se cvičenými vojáky ještě větší věci. Boone mu poskytl cenné informace o poloze Chillicothe. Nyní bylo třeba ještě sehnat dva nebo tři zkušené zálesáky určené k průzkum. A hle, zrovna dnešního rána, když navštívil Benjamina Logana, byl tam i Kenton a Montgomery. Přišli mu vrátit nalezené koně. Když u jídla zálesáci vyprávěli o Boonově výpravě, Bowman se rozčílil, že Boone ve válečném stavu opustil pevnost a hrozil mu válečným soudem.

Kentonovi a Montgomerymu oznámil, že jsou nyní pod jeho výlučným velením a obeznámil je se svým plánem vyzvídat v Chillicothe. Měli vyrazit okamžitě, a co nejrychleji se vrátit. I když hraničářům jeho panovačnost vadila, rozkaz splnili.

***

Boone si dělal starosti. Přes čtyři sta padesát Šavanů překročilo řeku Kentucky a obklíčili pevnost. Bílí kapitáni Duquesne a Chene za nim přišli vyjednávat. Navrhovali kapitulaci výměnou za bezpečí. Boone požádal o čas projednat návrh se svými lidmi. Hraničáři ten čas spíše využili pro přípravu na obranu. Spěšně z vnějších ohrad přihnali dobytek a koně. Připravili si všechny zbraně a munici. Na ochozy palisád nanosili vodu na hašení požárů i žízně.

Při následujícím jednání se důstojníci dozvěděli, že se pevnost bude bránit do posledního dechu. „Nepřejeme si vaši smrt“ reagoval kapitán Chene, „a jsme ochotni uzavřít mezi námi smlouvu o neútočení. Co říkáte?“ Boone souhlasil a Chene mu navrhl přivést devět důvěryhodných mužů, aby smlouvu podepsali, a pak indiány odvolá. Za nepřátelskou stranu se dostavili oba důstojníci a náčelníci Černá ryba, Černé kopyto, Moluntha a Černý had. Jednalo se přece jenom o předvídatelnou lest a Američané byli připraveni. Došlo k potyčce a Američané uháněli zpět k pevnosti. Lehce zraněn byl jenom jeden muž. Pak nastalo obléhání.

***

Kenton se z Logan Station vydal se dvěma společníky a zásobami na dva týdny. Zálesák měl krom výzvědné činnosti ještě v plánu Šavanům ukořistit další koně. Postupoval cestou, kterou mu popsal Boone a překonal Ohio pod Limestone a vydal se severovýchodním směrem přes kopce k Malé Miami. Pak pokračovali podél proudu, než se dostal na dohled svého cíle. S Montgomerym se vydal pěšmo k Chillicothe. Byla to velikánská vesnice rozkládající se na třiceti akrech půdy. Dva dny sledovali tamní dění a shledali pohyb mnoha žen, dětí, starých, avšak bojovníků v nejlepších letech tam bylo poměrně málo. Snad kolem šedesáti.

Zaujala je ovšem ještě jedna věc. Asi čtyřicet metrů od soutoku Sciota s Malou Miami byla ohrada s padesáti koňmi. Chlapi se domluvili, že každý odvede tři. Druhé noci tiše vnikli do ohrady a pečlivě vybrali šest nejlepších kusů. Byli už připraveni k tichému odchodu, když jeden z nich začal jančit. Splašeně ržál a nakazil tím své příbuzné. K tomu se naneštěstí přidali se zuřivým štěkotem i psi. Zlodějům zbývalo jediné. Útěk! Duchapřítomný Kenton shodil ohradní klády, zaječel a vystřelil do vzduchu. Splašené stádo se rozběhlo do mezery v ohradě. Kenton s Montgomerym sprintovali za nimi. Byl to zběsilý úprk. Počasí bylo špatné a fičel velmi silný vítr. Přesto se dostali až k Ohiu. „Krásná řeka“ byla hodně rozvodněná, plná plovoucího dřeva a dalších naplavenin. Vichřice řádila celou noc. I nazítří silně foukalo alespoň voda se poněkud uklidnila. Uprchlíci se stáhli pod ústí Eagle Creek a pak se rozhodli pokračovat po proudu k Ohijským vodopádům. U Corn Island se jim snad podaří přimět koně k překonání řeky.

Při jedné odpočinkové zastávce šel Kenton na průzkum. Vyšel na vyvýšeninu a pozoroval stezku. A naštěstí v pravý čas. Jakmile opatrně vystrčil hlavu, spatřil pět jízdních indiánů. Kenton pozvedl pušku a zamířil na vedoucího muže. Stiskl spoušť. Zbraň ovšem selhala. Pánvička sice vzplanula a k nebi se vyvalil oblak modrobílého kouře, prach v hlavni však nevznítil. Tohle samozřejmě nemohlo indiánům uniknout a s jekotem se dali do pronásledování. Nebyl čas na nabíjení, tak lovec zamířil do houštiny, kterou koně nemohly projet. Jeden z válečníků mrštně seskočil z koně a utíkal za ním, zatímco jeho společníci kroužili kolem.

Kenton se prodral příšernou změtí větví a šlahounů a pádil z kopce dolů. V tu chvíli se mu postavili do cesty dva indiáni. Prudce zastavil a chtěl se vrhnout zpět do houštin. Avšak běda pro něj. Za nim byl jeho pěší pronásledovatel. Ten ho srazil na zem a Kenton pochopil, že nemá šanci. Indiáni mu pevně svázali kotníky a zápěstí a přivázali ke stromu. Hraničář si všiml v povzdáli stojícího Montgomeryho s namířenou zbraní. Zazněl výstřel a kulka prosvištěla kolem indiánů i Kentona. Montgomery se dal na útěk a indiáni se za ním pustili.

Jejich vůdce Bo-nah zůstal a hlídal. Postavil se před Kentona a namířil na něj pistoli. Jeho ruka se vůbec nezachvěla, až do chvíle, kdy se ozvalo volání jeho spolubojovníků. Bo-nah kousek ustoupil a sklonil zbraň. Kenton ustrnul, jakmile spatřil čtyři Šavany a jednoho z nich mávajícího čerstvým skalpem. Jistě patřil Montgomerymu. Válečníci to slavili triumfálním křikem. Poté se začali věnovat zajatci. Lovce uvolnili, svlékli mu oblečení a vsedě ho opřeli o strom načež ho začali fackovat zkrvavenou částí přítelova skalpu. Při každé ráně volali: „Ukradl jsi Šavanům koně!“ Když bití ukončili, natáhli skalp na vrbovou obruč. Ten před něj pověsili a pokračovali v dalším mučení a ponižování.

O něco později přijelo dalších pět indiánů. Šavani zatím neměli tušení koho se zmocnili. Teprve jeden z nově příchozích zvolal: „Bahd-er! Bahd-er!“ Ano, byl to „Ten, jehož puška je vždy nabitá,“ muž, který nikdy neminul. Mnohý Šavan by dal cokoli za takovou trofej. To prozatím Kentonovi zachránilo život, jelikož rozhodně musel být přiveden do vesnice. Představen všem Šavanům, než bude usmrcen. Indiáni mu uvázali na zápěstí a kotníky řemínky. Položili ho na záda a roztáhli mu paže i nohy a řemeny pořádně natáhli mezi čtyři kolíky. Pro zajatce nastala noc hrůzy. Takové lože vyvrhelovo neposkytne spánek či odpočinek. To, že ho sem a tam někdo nakopl nebylo ani tak hrozné, jako soužení hmyzu.

Nakonec přišlo požehnané svítání. Indiáni obnovili oheň a uvařili snídani. Kentona odvázali a dali mu také najíst. Byl sice celý ztuhlý, avšak jídlo přišlo náramně vhod. Po jídle ho indiáni přivázali ke stromu, než se spakovali a připravili na odjezd. Bo-nah k němu přistoupil a zeptal se, jestli rozumí řeči Šavanů. Kenton přikývl. Bo-nah pokračoval: „Ty kradeš šavanské koně. Nyní se na jednom svezeš.“ Bylo zapotřebí několika válečníků, aby statného lovce na koně vysadili. Aby zamezili pokusu o útěk, posadili ho čelem vzad a pod břichem mu svázali nohy. Aby toho nebylo málo, přes hlavu mu přetáhli smyčku a konec lana uvázali jednomu z indiánských koní k ohlávce. Cestou do Chillicothe dostával jíst jenom skromně, ale stejně tak málo jedli i jeho uchvatitelé. Každou noc ho přivazovali stejným způsobem, ale Bo-nah už byl k němu šetrnější. Mazal mu rány a tělo směsí rozemletých bylin a jednou mu dovolil se vykoupat v bystřině. Překvapivě se mu ulevilo jak od bolesti, tak od bodavého hmyzu. Tři dny jim trvalo, než se dostali několik kilometrů od šavanské metropole a utábořili se. Bylo třeba napřed ve vesnici ohlásit, jak významný zajatec bude přiveden a lidé se mohli připravit na jeho „přivítání.“

A bylo to jářku řádné přivítání. Několik stovek Šavanů vytvořilo dvouřad, kterým měl zajatec projít. Každý, včetně dětí měl v ruce něco, čím mohl „hosta“ praštit. Takový byl všeobecný uvítací zvyk lesních indiánů vůči jejich nepřátelům. Tak se ani Kenton nevyhnul tradiční nakládačce a že byla řádná, o tom nelze pochybovat. Nakonec upadl do bezvědomí.

Procitnul v ohněm ozářeném wigvamu. Hlava mu třeštila a bolela každičká kost a sval v těle. Sotva přes opuchlé oči rozeznával okolí. Někdo k němu přistoupil. Někdo s hrozně na černo pomalovanou tváří. Tvář promluvila: „Jsi můj nepřítel Dlouhý noži.“ Pak se sklonila blízko ke Kentonovým uším a anglicky řekla: „Máte velký průšvih, pane. Budete hořet.“

Hraničář se snažil zaostřit zrak a soustředit mysl. Nyní si uvědomil, že nad ním stojí černoch oblečen a ozdoben po šavanském způsobu. Černoch ho chytil za vlasy a škubl se slovy: „Musím to udělat pane. Nesmí mít podezření. Jsem César. Můj pán byl cestou z Ohia zabit. Mně zajali. Tady mě adoptovali.“

„Rozumím,“ reagoval chraptivě Kenton, „Kolik mám času, než mě zapálí?“

„Až se vrátí Černá ryba.“

„Odkud?“

„Dobývá Boonesborough. Vrátí se a oni tě odsoudí. Jsi důležitý člověk.“

„Pomůžeš mi?“

Caesar sebou trhl a vykulil oči. Měl očividný strach. Znovu čapl hraničáře za vlasy a tiše odpověděl: „Ne! Jsi na tom špatně. Poraď si sám pane. Nechci umřít. Když utečeš dnes v noci, utíkej rovnou na jih, dokud nenarazíš na potok. Tam teď lovím. Není to daleko. Říkám tomu Cézarův potok. Půjdeš po proudu, dokud se nespojí s Malou Miami. Na západním břehu řeky je stezka Šavanů. Zůstaneš na východní straně a dojdeš k Ohiu. Tam jsi v bezpečí.“ S tím se vytratil do tmy a Kenton zůstal sám se zmatenými myšlenkami.

Ráno dostal misku kukuřičné kaše s kousky zvěřiny. Byla to v jeho temných časech náramná pochoutka. Obsluhovala je dívka pro něj mimořádné krásy. Dobře stavěná s dlouhými vlasy spadajícími k pasu. Mohla mít tak devatenáct let. Zpočátku byl Kenton příliš dobitý, něž aby vnímal její ženskou přítomnost. S ubíhajícími dny ho ale jemné ošetřující doteky začaly vzrušovat. V bílé společnosti tolik ženské intimity ještě nikdy nezažil. A byl nahý. Dívka ho pravidelně omývala a rány ošetřovala hojivou mastí. I přes intenzivní bolest svalů a zranění ho zaskočila nepoznaná touha. Nový pocit. Touha po pohanské dívce.

Jednoho večera donesla mísu se směsí kukuřice, tuřínu, dýní a dušeného masa. Kenton se mimoděké konverzaci dozvěděl, že spořádal i dušeného psa a chutnal mu. Dozvěděl se, že se dívka Sutawnee. Když se jej chystala ošetřit, Kenton si jí přitáhl a snažil se jí políbit. Dívka se prudce odtáhla a bez emocí prohlásila: „Už nejsi nemocný. To je dobře.“

Kenton zatoužil: „Pojď ke mně“

Zavrtěla hlavou: „Nejsem tvoje žena a ty nejsi můj muž. Jsi silný a velký. Moje tělo by se líbilo tvému. To nesmí být. Jsi odsouzený muž. Zítra se vrátí Černá ryba. Jinak to nejde.“

Strach jej přepadl stejně rychle, jako vášeň opustila: „Dobili Boonesborough?“

Zavrtěla hlavou: „Boonesborough je silná pevnost. Třináct sluncí se pokoušeli proniknout dovnitř. Marně. Třicet sedm mužů bylo zabito a mnoho zraněno. Šavani se zlobí. Možná zabili jen jednoho bělocha. Brzy ráno bude porada. Upálení Bahd-lera (Butlera) je možná uklidní.“

„Nemohou mě adoptovat?“ chytal se každé stébla hraničář.

„Jsi příliš velký nepřítel. Zabíjel jsi Šavany,“ odpověděla Sutawnee. „Můj otec Bílý vlk se za tebe možná přimluví. Tak to je. Stačit to nebude.“ Dívka odešla, aniž by se na něj podívala.

Druhého dne za svítání byl Kenton odveden do poradního domu a Bo-nah na něj osobně dohlížel. Cestou si vyslechl dost nadávek a snesl řadu plivanců. Sešla se tam spousta indiánů. Mezi chlapci byl i desetiletý Tekumseh. Na svůj věk hodně zamlklý a příliš vážný. Poradní dům byl poměrně prostorný. Měl čtvercový půdorys o dvaceti metrech čtverečních. Byl postaven z klád srubovým způsobem a místo oken měl střílny. Střecha byla sedlová. Podlaha byla tradičně hliněná. Kentona posadili ke kůlu ve středu místnosti a přivázali. Trvalo téměř hodinu, než se budova zaplnila. Uvnitř byli jenom muži. Někteří neuvěřitelně staří. Staří i mladí se tvářili stejně zachmuřeně. Přišli sem i zástupci ostatních šavanských podkmenů.

Trvalo velice dlouho, než povstal Černá ryba a přítomné oslovil. Stal se po Cornstalkovi vůdcem národa a Šavani ho měli rádi a respektovali ho. Sagamore se opíral o hůl a trochu kulhal. Kenton si všiml ošklivého zranění na vnitřní straně jeho pravého lýtka. Nejspíš ho způsobila kulka. Zálesák si v duchu přál, aby ta kulka letěla o dost výš.

Náčelník přistoupil k hraničáři a dlouho si jej vážně prohlížel. Ukázal na něj prstem a promluvil: „Ty jsi muž, kterému Dlouhé nože říkají Bahd-ler. Jsi velký nepřítel. Kradeš nám koně.“

„Ano. Ukradl jsem vám koně. Šavani nám jich ukradli mnohonásobně víc,“ reagoval Kenton klidně.

„Řekl ti Sheltowee, muž, kterému říkáš kapitán Boone, abys nám ukradl koně?“

„Ne, udělal jsem to sám."

„Ty nevíš, že krást indiánské koně je špatné?“

Kenton odfrkl: „Taky kradete!“

„Šavani nemají dobytek za dveřmi. Bizon je náš dobytek. Dlouhé nože přicházejí a zabíjejí. Nemáte to dělat!“

„Šavani zabíjejí dobytek bílého muže.“

Černá ryba se vrátil k náčelníkům. Rozhlédl se po shromáždění a pravil: „Bahd-ler je vinen. Bude upálen? Co na to říkáte.“ Následovala řada různých názorů, krátkých i delších. Většina byla pro smrt. Trvalo to všechno několik hodin. Bylo dojednáno, že se poprava bude konat ve vesnici Wakatomika situované uprostřed šavanského národa, aby se tam mohlo dostavit, co nejvíce Šavanů. Jde přece jenom o národní záležitost. Eskort zajatce byl domluven na následující den.  Pro Kentona to znamenalo nějakou tu hodinu života navíc.

***

Plukovník Bowman byl vzteklý jako nikdy v životě. Co mohl od těchto nevzdělaných zálesáků očekávat? Měl mít více rozumu, než aby souhlasil s vojenským soudem, kterému předsedají příslušníci kentucké domobrany, a ne jeho důstojníci. On sám měl předsedat soudu. Dva dny od ukončení obléhání Boonesborough, poslal do pevnosti četu s rozkazem zatknout Boona a soudu v Harrodsburgu předsedal James Harrod. Jeho tým tvořili Ben Logan, Mark McGohan, John Todd a reverend John Lythe.

James Harrod četl obvinění: „Majore Danieli Boone. Stojíte před válečným soudem na základě tohoto obvinění. Za prvé. Loni v lednu jste se dobrovolně vzdal a předal své muže do indiánského zajetí, aniž byste se pokusil o obranu. Za druhé. Podnikl jste výpravu do Ohio a svévolně opustil stanoviště ve válečném stavu. Za třetí. Souhlasil jste s britským kapitulačním návrhem Boonesborough. Spolupracujete s Brity. Jak se budete hájit?“

Proces trval krátce. Rozsudek přečetl opět James Harrod: „Danieli Boone, tato vojenská soudní rada vás shledává nevinným ve všech obviněních vznesených proti vám a domnívá se, že jste jednal správně a moudře. Vaše činy nepochybně zachránily Boonesborough a možná i další osady před zničením. S ohledem na tuto skutečnost je tato komise toho názoru, abyste byl povýšen do hodnosti plukovníka domobrany.“ Přísedící byli nadšení. Boone byl prvním oficinálním plukovníkem kentucké milice. Bowmanovi byla mentalita hraničářů nepochopitelná a vedla ho k infarktu.

***

Kentona držela při síle naděje na útěk. Šance však byly pramalé. Byl stále pod dozorem Bo-naha a jeho čtyř elitních bojovníků. Vedli ho přes vesnici Piqua, odtud pokračovali na sever přes krásné prérie zdobené ostrůvky lesů. Hraničář i přes svou nouzi vnímal krásu a úrodnost kraje. Jestli se mu podaří utéct, rozhodně se sem jednou vrátí. Pro indiány je něčeho takového přece škoda.

Šli na sever a zpráva o zajatém slavném zajatci se rychle šířila od vesnice k vesnici. Kenton cestou dostával dobré jídlo a vodu, aby měl dostatek sil. Ve vesnici sačema Molunthy se Kenton rozhodl. Před bránou se prudce se rozběhl, na obrtlíku se otočil a proběhl kolem zkoprnělých indiánů. Po několika sekundách Bo-nah pronikavě vykřikl a začala honička na život a na smrt. Bez bot byl běh zpočátku těžkým utrpením. Ale lovec se tomu rychle přizpůsobil. Uháněl plynulými kroky přes pole, přes padlé kmeny a malé potůčky. Pak musel přeskočit široké koryto potoka, které bylo nepřekonatelnou překážkou pro většinu bojovníků. Podařilo se to jenom dvěma, ostatní museli běžet dolů a šplhat nahoru. Mezi úspěšnými skokany byl houževnatý Bo-nah.

Hraničář vběhl do lesa a po padesáti metrech prudce zahnul doprava. Po dalších padesáti metrech zase doleva a po dalších padesáti metrech šikmo na jihovýchod. Za lesem se táhla půlkilometrová prérie, kterou proběhl plnou rychlostí a vběhl do dalšího lesa. V tu chvíli z prvního lesa vyhlédl Bo-nah a jeho spoluběžec. Válečník se znepokojeně rozhlížel kolem sebe a nevěřil, že by Kenton mohl tak rychle překonat prérii. Vrátil se do lesa a pokračoval v pátrání. Kenton zatím běžel podél lesního potůčku, než přes něj přeběhl po padlém kmeni a přeskočil na blízkou skálu. Tímto se mu podařilo nezanechat stopy a pronásledovatelé přinejmenším na delší čas pozdržet. Ocitl se v široké rokli, kde se mu poměrně dobře běželo, zvláště, když ho opanoval klid a pocit poměrného bezpečí. Byl to ovšem velmi pomíjivý pocit. V místě, kde se rokle stáčela ostře doprava, zahlédl před sebou několik indiánských jezdců. Okamžitě sebou hodil na zem a odkutálel se zpět. Bylo však pozdě. Vůdce jezdců, Modrá košile si ho vším a okamžitě pobídl koně k běhu.

Kenton se pustil do prudkého a křovinatého svahu. Za sebou slyšel nadšený křik indiánů, který, jako by předvídal jistotu jeho osudu. Vyběhl na vrchol a vyrazil k velkému lesíku vzdálenému padesát metrů od něj. Plíce mu hořely potřebou kyslíku, jako nikdy. Byl už jen několik metrů od lesa, když ho Modrá košile dostihl. Válečník pozvedl tomahawk a udeřil. Naštěstí pro zálesáka ho trefil jen zaoblený konec zbraně. Lebku mu sice prorazil, ale nezpůsobil smrtelné zranění. Lovec upadl do bezvědomí.

***

Generál Henry Hamilton, britský guvernér Severozápadního teritoria a velitel Detroitu opětoval pozdrav kapitána Lernoulta. Postavil se vysoko do třmenů naposledy zkontroloval jízdní pluk, než se obrátil na svého adjutanta: „Kapitáne Lernoulte, v mé nepřítomnosti budete velet této pevnosti. Dohlédnete na včasné vyplacení renty shromážděným kmenům na Horní Sandusky. Zabraňte tomu, aby někdo z vašich mužů náčelníky urazil. Plňte naše závazky a vyplácejte padesát dolarů za nepřátelský skalp a sto dolarů za zajatce. Sedmnáctého bychom měli dorazit do Vincennes,“ přerušil proslov s kyselým výrazem ve tváři. Byl pohoršen nad francouzskou drzostí, která inspirována Clarkovými úspěchy u Kaskaskie a Cahokie, přiměla Kanaďany dobít Vincennes. Generál pokračoval: "Dáme vzpurným Francouzům lekci a znovu převezmeme velení. Pevnost budeme držet celou zimu a proti Clarkovi vyrazíme, jakmile se na jaře zlepší počasí. Do našeho návratu zde budete držet přísné velení, je to jasné kapitáne?“

„Ano, pane,“ odvětil Lernoult. „Do týdne vyšlu kapitána Drouilliarda s obchodním zbožím na Horní Sandusky. Bůh vám žehnej, pane.“
Hamilton mávl paži a britská západní armáda se vydala na cestu do Vincennes na řece Wabash.

***

Kenton nebyl mrtvý, ale trvalo dva dny, než se mu vrtilo vědomí. Modrá košile ho odvedl zpět do Molunthovy vesnice a nálada shromážděných indiánů byla opět nadšená. Moluntha promluvil: „Co to maji ti bílí lidé za povahu. Tento muž je vzorem mocné odvahy a síly. Zaslouží si úctu.“ Nato se obrátil k jedné z žen: „Non-hel-e-ma vezme tohoto statečného bílého bojovníka do svého wigvamu a bude o něj pečovat, jako vlastního syna. Možná zemře, přesto ho dobře ošetřuj.“ Non-hel-e – ma byla Cornstalkova sestra.  

Kenton přežil. A měl štěstí, že mu zranění nezanechalo újmu na duševním zdraví. Jistě k tomu přispěla Non-hel-e-mina péče, která zhojila rány na těle i na hlavě. Moluntha ho pravidelně navštěvoval a konejšivě k němu promlouval. Několikrát hraničáři opakoval, že jeho dosavadní utrpění je již dostatečný trest. Kenton byl sice z takového milosrdenství dojat, ale na druhé straně tomu moc nevěřil. A bylo tomu tak. Nový soud vedený opět Černou rybou rozsudek smrti potvrdil. Vězen byl předán Bo-nahovi, a ten si dal dobrý pozor dovést zajatce bezpečně do Wakatomiky.

Na konci desetikilometrového pochodu je čekala konečná zastávka. Vesnice se nacházela na krásné náhorní plošině na západním břehu řeky Mad. Na západě se táhl vysoký hřeben kopců, z niž vytékalo mnoho potoků. Bylo to pěkné místo. Jak pro koho ovšem. Pro Kentona moce ne.

Nahý byl přivázán ke kůlu. Nebili ho, dále však musel čelit nadávkám a ponižování hlavně ze stran starých žen a dětí. Jinak s ním zacházeli daleko lépe, než předešle. Šavani mu dali legíny, mokasíny a lněnou košili. Nakonec ustalo i obtěžování žen i dětí. Večer před avízovanou popravou dostal i vynikající jídlo z pečené zvěřiny, psího masa, čerstvé zeleniny a ovoce. Mezitím se pro něj chystala hranice.

Hodinu před rozbřeskem byl Kenton probuzen a odveden do poradního domu. Hořelo tam několik ohňů rozptylujících noční chlad. Shromážděno tam bylo několik stovek bojovníků. Hraničář mezi nimi poznal známé tváře. Modrá košile se svým doprovodem seděl u dveří. Byl tam ostražitý Bo-nah, Černý vous a Černé kopyto. Hrozivě vyhlížející náčelník s hroznou jizvou na levé tváři Buckongahelas, sagamore Delawarů. Kousek od něj seděl vůdce Kispokhů, Černý had. Uprostřed místnosti seděli Černá ryba a Moluntha a po stranách Molunthův syn Mladý král a Chiksika. Simon si svlékl košili a opět byl od hlavy až po pás pomalován na černo. Začalo se mluvit. Proneseno bylo jen několik proslovů, když tu dovnitř vpadl běžec a něco pošeptal hlavnímu náčelníkovi. Téměř vzápětí byl Kenton vyveden ven a posazen doprostřed kruhu válečníků. Vedle něj seděl Bo-nah. Hraničář se ho optal, co se to děje. „Máš velké štěstí,“ odpověděl Šavan, „Tvůj počátek smrti byl na chvíli odložen. Sto dvacet našich bojovníků se právě vrátilo od pevnosti Wheeling a přinesli s sebou mnoho pěkných skalpů a osm zajatců. Budou rovněž souzeni. Máš štěstí.“ Kenton se vůbec necítil šťastný. Sledoval příchod válečné společnosti a zajatců. Porada pokračovala. Mluvilo se více než hodinu, než byl předveden i Kenton. Byl postaven vedle nových zajatců.

Nějaký válečně pomalovaný muž dokončoval vyprávění o válečné výpravě. Hrdě oznámil smrt nejméně dvaceti bělochů, přičemž nikdo z jeho bojovníků nebyl zraněn. Ten válečník byl Kentonovi něčím povědomý, a tak si ho pozorně prohlížel. A nevěřil vlastním očím! Tohle byl přece Simon Girty! Girty prošel davem a chladně se podíval na „důležitého vězně.“ Posadil se a anglicky prohodil: „Sedni si!“ Kenton poslechl. „Pocházíš ze země na jih od řeky Ohio?“

„Ano“ odpověděl Kenton.

„Jak se jmenuješ?“ pokračoval výslech.

„Nikdy jsem si nemyslel, že Simon Girty nepozná svého pokrevního bratra?“

Girty se zarazil a podíval se zajatci do očí: „Kdo jsi?“

„Ten, který s tebou sloužil ve Fort Pittu a byl na Point Pleasant. Nepamatuješ si na Simona Butlera?“

„Butlera povídáš?“ a zarazil se. Ta černě pomalovaná tvář ho zmátla. Když si ho ještě jednou pořádně prohlédl, nadšeně vyskočil. Zvedl Kentona ze země a k údivu všech přítomných ho objal. Největšího nepřítele kmene!

„Bratři!“ zvolal a umlčel mumlání překvapených indiánů. „Tento zajatec nesmí být zabit. Je to můj přítel. Je to můj bratr. Před zraky Pána Života jsme si vyměnili krev. Válčím proti jeho lidem, proti Dlouhým Nožům. Jsem vaším hlasem u bílého otce Hamiltona v Detroitu. Znáte mne. Nikdy jsem o nic nežádal, krom přátelství. Vím, kdo je on. Krade Šavanům koně. Smrt si ho ještě ale nežádá. Uvažte, co už přežil. Kolikrát měl umřít. A nyní jsem tu já. Nezradil mne, když jsem odcházel od Dlouhých nožů. Nyní žádám. Ušetřete život Simona Butlera!“

Šavani byli zmateni i dojati. Girty byl protiváha Kentona. Brilantní bílý válečník jejich kmene. Moluntha se pomalu zvedl a zopakoval jeho argumenty ve prospěch Kentona a požádal o nové hlasováni. Bylo těsné a bylo ve prospěch bílého hraničáře. Černá ryba přistoupil ke Kentonovi a položil mu ruce na ramena. „Jsi svobodný. Zítra se staneš Šavanem. Navždy budeš naším synem a bratrem.“ Nazítří se stal hraničář Cut-ta-na-thatem čili „Odsouzeným mužem.“ V červnu roku 1779 byl Kenton na základě výměny zajatců poslán do Detroitu.