Kraj pod Smutným Měsícem - VI.-Kentucky - Nahkohe

Zima uběhla docela rychle a lovecká sezona byla docela dobrá. Nastal březen a roku 1775, a kdo se to nehnal po proudu? Z Pittu se vracel Francouz Peter Loramie. Starý traper přirazil svou kánoi ke břehu a s mládenci se srdečně přivítal. Zkušeným okem si prohlédl jejich balíky kožešin a prohlásil: „Nečekal jsem, že vás tady ještě počkám. Myslel jsem, že už budete v Kentucky.“ Po této větě se Kenton poněkud načepýřil, ale Williams ho předběhl uklidňujícími slovy, že popsaný potok nenašli. Loramie je požádal, aby mu přesně popsali krajinu, kde pátrali. „Non seanse!“ pousmál se Kanaďan, „Zastavili jste u špatného potoka. My mu říkáme Cabin Creek. Ten, který jste hledali je ještě hodinu cesty dál. Zkuste to znovu a najdete ho,“ a znovu jim popsal cestu. Lépe soustředěný Kenton si uvědomil, že to odpovídá popisu jednoho z Bullittových mužů, který tomu potoku říkal Limestone.

Francouz jim za kožešiny poskytl střelný prach, olovo, přikrývky a další užitečné zboží, včetně kukuřice a kukuřičné mouky. Po další informativní i společenské debatě se dobrodruzi rozloučili. Loramie pokračoval v cestě a mládenci začali pakovat tábor. Pak vypluli na řeku a pečlivě sledovali krajinu, aby se znovu nezmýlili. Vše odpovídalo, jak jim traper popisoval, a když našli to, co hledali, utábořili se. Zatímco se Williams staral o ležení, Kenton šel na lov a zároveň i průzkum. Zašel možná až moc daleko, ale to, co uviděl, ho maximálně uspokojilo. Několik kilometrů od ústí potoka se vydal na jihovýchod a tam se před ním otevřela široká travnatá prérie lemovaná nekonečnými lesy. Suchá tráva baly místy dvakrát vyšší než on sám a v mírném podvečerním vánku se vlnila tam a zpět. A jako odměna za tu velkou lopotu a čekání se tam páslo stádo vysoké. Simon skolil mladou laň.

Ten večer bylo v táboře veselo. Čerstvá pečená zvěřina, kukuřičné placky a objev hledané země učinil mládence radostnými. Dobře najezení se i dobře vyspali a následujícího rána se vydali na další pouť. Na šestimetrové skále tyčící se na zákrutou malého potoka si zřídili bytelný tábor. Za zády měli pradávný hustoles a před sebou širou prérii. Nedaleko od jejich tábora vedla široká bizoní stezka, která byla tak dobře vyšlapaná, že působila bytelněji než mnohé virginské silnice. Místy byla široká až padesát metrů. Vedla přímo k velkému tryskajícímu prameni s čirou, ale slanou vodou. Celé okolí bylo vyšlapáno a rozdupáno tisícem kopyt bizonů, vysoké a ostatní zvěře. Bylo tam i množství odpařené soli, za kterou zvěř táhla z dalekého okolí, a která přišla vhod i lovcům. Stáda, která se zde potulovala byla nespočitatelná. I jinak samotářští losi se tu shromažďovali po desítkách. Zvěř neuvyklá přítomnosti lidských bytostí se nebála a zvědavě si lovce prohlížela. I potoky byly hojné na množství ryb. Byly tam vydry, bobři, norci, mývalové, a kdejaká kožešinová havěť. I černých medvědů tam bylo přehršel, až šel strach. Jejich kýty pečené na žhavém uhlí celou noc skýtaly luxusní snídani doplněnou kukuřičnou kaší. A divocí krocani? Spolu s dalšími ptáky, jako byli tetřevi a holubi jich byly plné lesy. Jak by řekl našinec. Země snů. Země zaslíbená. Tak zdánlivě přehnané příběhy o ni nelhali. Kvůli solným lízům dostaly prameny název Blue Licks řeku, kterou napájely Blue River. O několik dní později našli další podobný slaný líz, Upper Blue Licks, kde byla hojnost zvěře stejně ohromující.

Mladým hraničářům nebylo jasné, jak mohl takto bohatý kraj zůstat neobydlený. Nechápali ani indiánskou dohodu, že slouží toliko k lovu, a ne trvalému bydlení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde někdo žil, ale, že se zde loví, bylo jasné. Indiánské stezky se daly rychle rozeznat podle značek na stromech a na skalách. Tyto stezky často kopírovaly potoky, anebo směřovaly přímočaře od jednoho bodu k druhému.

Více romanticky zaměřený Thomas Williams byl nadšený a kochal se. Simon Kenton viděl zase komerční potencionál. Snažil se zapamatovat každý detail, zajímavý bod, neobvyklý strom, skálu, pramen, potok a řeku. To vše si vryl nesmazatelně do paměti. Nevěděl však, že Kentucky již zkoumali jiní Američané.

Toho roku na jiném místě byl uzavřen velký obchod. Stovky kilometrů jižně od řeky Ohio se na břehu řeky Watauga pod velkým platanem sešel soudce Richard Henderson a jeho společníci se zástupci kmene Čerokí. Henderson byl mnohostranný člověk. Byl soudcem, obchodníkem, důstojníkem, farmářem, lovcem i dobrodruhem. A ze všeho nejvíc byl ctižádostivý a posedlý po moci a bohatství. A byl to on, kdo se o Kentucky dozvěděl, jako jeden z prvních a viděl v něm velkou budoucnost. Založil pozemkovou společnost Henderson Company a pozval do ní několik investorů. Později přejmenoval firmu na Transylvania Land Company. Henderson chtěl založit vlastní impérium nezávislé na koloniích a Koruně. Nyní vycítil příležitost koupit lacino obrovské a zároveň bohaté území Kentucky. S Čerokíi se dohodl, že zemi koupí za deset tisíc dolarů ve zbraních a zboží všeho druhu. Získal území mezi Apalačskými horami na východě, řekou Ohio na severu, Mississippi na západě a řekou Cumberland na jihu.

Pro Čerokíe to byla sice vynikající transakce, ale ne tak spravedlivá. Jak již bylo zmíněno výše, země jim nepatřila. Krásné a bohaté Kentucky mělo totiž krom „Země zeleného rákosí“ ještě jedno přízvisko, a to „Země temných a krvavých údolí.“ Bylo to sice neutrální území nepatřící žádnému kmeni, ale docházelo na něm k mnoha střetům mezi loveckými oddíly. Čerokíové tímto ať už záměrně či nikoli zavařili na nový problém. Říká se, že před rozloučením přišel za soudcem náčelník Plíživá kánoe a pravil: „Dali jsme ti krásnou zemi, bratře, ale najdeš ji pod mrakem a země bude temná a krvavá.“

Henderson se i přes prorocké slovo mohl cítit spokojen. První velký krok pro založení jeho dominia byl učiněn. Jeho hlavní průzkumník Daniel Boone nyní dostal za úkol vytrasovat do jeho země silnici a měl k tomu dispozici třicet mužů.

Jenže konec Dunmorovy války a mírová smlouva se Šavany otevřela cestu do Ohia a Kentucky ze severu. Po řece se na jih se plavili na čemkoli, co je uneslo stovky nových osadníků. Na horním toku Ohia pod Pittsburghem a nad Velkou Kanawhou vyrostlo téměř přes noc několik osad a rozrůstaly se pozoruhodnou rychlostí. Méně lidí si trouflo do Kentucky, ale i tak jich bylo dost. Mezi prvními byl James Harrod zakládající opevněnou osadu Harrodsburg. Asi tři sta kilometrů jihovýchodně budoval u řeky Kentucky stanici Benjamin Logan. A v neposlední řadě to byl Daniel Boone a poblíž solného lízu založil pevnost Boonesburg.

V dubnu plul John McClelland s rodinou a několika dalšími osadníky na pramicích k Salt Lick Creek poblíž toku Limestone Creeku. Tam se potkali se Simonem Kentonem, který je zasvětil do znalosti zdejší krajiny. Zavedl je na krásnou prérii ohraničenou potokem South Elkhorn Creek, který vyvěral z čistého pramene studené křišťálové vody později nazvaný Royal Spring.  McClellandovi a jeho partě se tam zalíbilo, a tak se tam usadili.

Na zpáteční cestě spatřil Kenton za stromem dalšího cizího muže. Pozvedl svou ručnici a zvolal: „Hej holá cizinče! Vylez a ukaž se mi!“ Muž s úlevným hlasem odpověděl: „U všech všudy, vylez sám! Jsem John Hinkson a přišel jsem před měsícem s patnácti dalšími muži a jejich rodinami. Usadili jsme se na místě, kterému říkáme Cedar."

Chlapi vylezli ze svých úkrytů a podali si ruce. Simon ho doprovodil do jeho nové osady, a pak se vrátil do vlastního tábora. To už Williams pracoval na kukuřičném políčku a Simon mu pomohl. Na rozdíl od Toma ho však farmaření moc nebavilo a raději vyhledával samotu lesa. Na základě mírové smlouvy se Šavany se choval méně ostražitě a užíval si toulky v přírodě.

Na konci května lovil u Blue Licks, kde zahlédl čtyři muže kráčející po bizoní stezce. Ukryl se a čekal na jejich příchod. Všichni byli docela překvapeni, když se před nimi zjevil urostlý běloch. Chlapi si vyměnili pozdravy a navzájem se představili. Jednalo se o průzkumnou skupinu kapitána Roberta Pattersona, která měla založit stanici na řece Kentucky. Simon se nabídl, že je tam dovede což s povděkem přijali. Vedl je přímo na jihozápad po udusané bizoní stezce na pěknou travnatou zvlněnou prérii. Tam ho shodou okolnosti čekal Tom. Aniž by je pozdravil z dálky hulákal: „Simone! Potkal jsem se s lidmi a ti říkali, že jsme ve válce s Anglií. Devatenáctého dubna došlo k bitvě u Lexingtonu v Massachusetts a Angláni dostali pořádný nářez. Zabili jich na tři sta. Na východě je revoluce. Amerika se bouří!“ Byly to sic vzrušující novinky, ale přec nikdo neuvažoval, že by se vydal zpět na východ a zapojil se do povstání. „Tohle místo,“ řekl Patterson u plápolajícího táboráku, „je jedno z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Založím zde město a pojmenuju ho na počest Ameriky Lexington.“

Tou dobou nedaleko ústí Kentucky pracoval další zeměměřič, a to cílevědomý George Rogers Clark a v dopise svému bratrovi napsal: „Soudce Henderson si nyní nárokuje celou zemi pod řekou Kentucky. Pokud bude jeho nárok oprávněný, lze získat zdejší půdu za dost rozumnou cenu. Chci založit osadu sto kilometrů proti proudu Kentucky, kde hodlám bydlet, a nepochybuji, že tam do Vánoc bude žít padesát rodin.“

Na zpáteční cestě s Williamsem do tábora se Kenton potkal s dalším pionýrem. Byl to chlap se silným německým přízvukem, Michael Stoner. Ten jim oznámil, že je lovcem Hendersonovy společnosti z osady, které říkal „Pevnost Daniela Schpoona.“ Sdělil jim, že třiadvacátého května, tedy za pouhých osm dní koná soudce Henderson schůzku všech osadníků v Boonesburgu. Mělo to být první zákonodárné shromáždění státu Transylvania za účelem ustanovit zákony. Tohle však mladé hraničáře nezajímalo.

***

Poradní dům v Chillicothe na Malé Miami ovládalo ponuré ticho. Nálada byla ve společnosti napjatá a vážnost situace podkresloval hustý kouř z desítek dýmek stoupající ke střeše velkého wigvamu. Sedělo tam na tři sta padesát náčelníků, podnáčelníků a moudrých mužů celého kmene. Byli temné mysli a čekali na Cornstalkovo slovo. Předtím již mnoho hodin řečnili různí náčelníci a jeden po druhém vyjadřovali své názory.

Indiáni řešili situaci, jenž nastala po mírovém jednání v Camp Charlotte. Uzavřený mír, jako by běloši chápali pro neomezený průchod na západ. Jako by se protrhla velká bobří hráz. Z východu se na tehdejší poměry valil děsivý příval bělochů. Připlouvali po Ohiu a rychle se rozptýlili do vnitrozemí. A chovali se stejně žravě. Káceli stromy a vypalovali prérie ohromnou rychlostí. V Kentucky bezohledně pobíjeli bizony, losy a jeleny. Sebou pak přivedli stovky krav, prasat a koní a dobytek nejen spásal pastviny, ale špinil i řeky. Zvěře a ryb valem ubývalo. A nejhorší na tom bylo to, že přistěhovalci stříleli rovněž indiány. „Od Hladového měsíce bylo nalezeno devět mrtvých bojovníků. Čtyři naši lovci se z Kentucky už nevrátili! Běloši na našem území stavějí sruby a zlobí se, když jim řekneme, že to nesmějí. Urážejí nás. Urážejí naše ženy. Urážejí naše děti. Urážejí náš způsob života. Ztrácíme svou důstojnost, svou sebeúctu. Proč to musíme být my, kdo se otočí zády a odejde. Vždyť to my jsme poškozeni?“ řekl jeden z náčelníků.

Cornstalk po dlouhém mlčení reagoval. Jeho hlas byl smutný a tichý, přesto zřetelný pro všechny přítomné: „Je to pro nás zlá doba. Ano. V mé válečnické hrudi plá oheň pomsty. Mnoho zločinu bylo spácháno. Ale dali jsme slovo. Musím tuto touhu utlumit, poněvadž jsem dal slovo. Mnozí z vás dali slovo. Zůstaneme v míru. Nedělám to ze strachu, ledaže je to strach o můj národ. Pokud budeme válčit s Dlouhými noži, bude to začátek našeho konce. Bílý člověk je jako červ, který, když se rozpůlí, nezemře, ale se stane se naopak dvěma. Za každého zabitého povstanou dva, tři nebo dokonce čtyři! Smlouva z loňského podzimu propustila hráz, aby běloši mohli sjíždět řeku. Není snadné říci, že nesmíme bojovat. Stejně není snadné snášet křivdy. Přesto se může stát, že pokud tato příkoří ustojíme, nastanou lepší časy a my budeme moci žít s bílými jako sousedé.“

Někteří přítomní souhlasně přikyvovali a mručeli. Z úst mladších temperamentních mužů vycházelo podráždění a hněv. Cornstalk počkal, až společenství utiší a pokračoval: „Naši mladí muži se těžko udrží. Chtějí bojovat a vrátit úder. Není mi po chuti říkat jim, že se mýlí. Oni se nemýlí! Ale podívejte se hluboko do svých srdcí. Ale ptejte se. Stojí vaše osobní urážka a zranění za zkázu našeho národa?“

Tímto svou řeč ukončil a sedl si vedle Černé ryby. Černá ryba vstal. Byl to zkušený a ostřílený bojovník, přesto dával vždy přednost míru. Nyní poněkud překvapil. Odhalil svá prsa a poklepal si na velkou jizvu: „To je moje vzpomínka,“ řekl pomalu, „Připomíná mi, že žádnému bělochovi se nedá věřit v žádné době a na žádném místě! Připomíná mi, že když jsem přijal újmu a urážku bílého muže v domnění, že se to už nebude opakovat, bylo to ještě horší. Šavani by měli žít důstojně. Musí si zachovat úctu od druhých, ať už bílých nebo indiánů. Nejvíce důležité je si zachovat úctu k sobě samým. Toho nedosáhneme, když se otočíme zády ke zraněním a urážkám. To mi připomíná toto!“ a znovu si poklepal na jizvu. „Neříkám, že bychom měli válčit. Říkám, že se musíme chránit. Pokud jsou naši muži zabiti, musíme zabíjet. Pokud budou zničeni naši bizoni a losi, musí být zničen i dobytek bělochů a odvedeni jejich koně. Budou-li vykáceny naše lesy a vypálena naše pole, musí být vypáleny i chaty bělochů! Jen tak Dlouhé nože poznají, že se nenecháme znásilnit a dobře si rozmyslí, než nám způsobí další újmu.“

Povstal nejstarší vůdce Thagewilů, sagamore Ki-kusgow-lowa apromluvil: „Vždy jsme pokládali národ za nejdůležitější. Náš život byl vždy spojen se životem všech Šavanů. Jedno řeknu. S Dlouhými noži jsme vedli svou poslední válku. Jestli ještě jednou udeří tomahawk Šavanů do válečného sloupu, Thawegilové opustí Šavany. Odejdou přes Velkou babičku řeku Mississippi na západ a už se nikdy nevrátí!“

Nicméně, každý rod a každý válečník měl právo jednat, jak uznal za vhodné.

***

Na počátku měsíce potkali Simon a Williams dvojici osadníků Hendrickse a Fitzpatricka, kteří v bouři ztratili kánoi a veškerá zavazadla. Fitzpatrick se chtěl na základě této zkušenosti dostat zpět do Pennsylvanie, zatímco Hendricks chtěl zůstat. Mladí hraničáři ho navedli do svého provizorního tábora na Blue Licks, zatímco Fitzpatricka odvezli k ústí Limestone Creek. Dali mu nějaké jídlo, malou kánoí a poslali ho na cestu. Po pěti dnech se vrátili do tábora, který našli vypálený a našli i zuhelnatělé tělo Hendrickse. Nemuseli ani rozebírat, co dál dělat.

Vrátili se do svého původního velkého tábořiště nad řekou a začali shromažďovat kukuřici do kožených pytlů a zahrabali je na suchém místě pod převisem skály. Pečlivě zabalili náhradní vybavení a ukryli je do dutiny velkého stromu. Měli alespoň nějakou naději, že kdyby se něco přihodilo, nezůstanou nazí a bezbranní, jako se to onehdy stalo Simonovi. Ráno třetího dne se vydali varovat okolní usedlosti. Nejprve šli k Hinksonově stanici na jižním rozvodí Licking a poté k McClellandově stanici na jižním Elkhorn Creeku. Odtud pokračovali na jihovýchod po bizoní cestě do Harrodsburgu a odtud proti proudu a opět na východ podél řeky Kentucky do Boonesborough.

Obrazili širý okruh a byli překvapeni, že nenesou žádné novinky. Téměř všechny pevnosti a stanice měly už několik měsíců problémy s indiány. Ti jim kradli koně, stříleli dobytek, vypalovali chaty, a dokonce zabili několik osadníků. Hraničáři posilovali svou obranyschopnost a varování mladíků je nikterak nepřekvapilo. Velkou nadějí byl nový příliv vystěhovalců příštího jara. To by mělo Šavany odradit od dalších alotrií. Na svém místě zůstal i Kenton s Williamsem.

Kenton šel týden po návratu na lov. Procházel prales směrem k palouku, kde očekával nějakou kořist. Plížil se pomalu k mýtině, když tu zaslechl slabé zapraskání. Zprudka se po směru zvuku otočil a spatřil třicet metrů od sebe indiána se zacílenou ručnicí. Simon bleskurychle uskočil stranou, hodil sebou na zem, překulil se, zaklekl a vystřelil. Kulka zasáhla Šavana rovnou doprostřed krku a zabila ho. V dáli se mezi stromy objevili další dva válečníci. Simon se dal na útěk a v běhu nabíjel což uměl náramně. Pak se zastavil, ukryl se za strom, aby zhodnotil situaci. Viděl, že indiáni zvedli tělo svého společníka a táhli ho směrem k řece. Simon se od nich rozeběhl dál a cestou si uvědomil, že právě zabil svého prvního indiána.

***

George Rogers Clark podal zprávu o situaci v okrese Fincastle Kontinentálnímu kongresu. Už nějakou chvíli sledoval aktivity Richarda Hendersona, a to ho znepokojovalo. Napsal: „Nyní přemýšlím o tom, že se budu zabývat budoucností této země.“ Jeho cesta do Williamsburgu byla sice namáhavá, ale pro něj důležitá. Hendersonovi agenti už tam byli a žádali Kongres o potvrzení jeho smlouvy s Čerokíi. Clark si byl vědom, že pokud bude Hendersonova žádost schválena, nebude mít nová kolonie nárok na jakoukoli vojenskou ochranu ze strany Virginie. Ani Virginie neměla dost sil v nastávající válce s Británií bránit ještě účinně západní pohraničí. Ale byly tam lukrativní pozemky, a byla by škoda o ně přijít. Věděl, že Hendersonova smlouva s Čerokíi byla nepovolena a nezákonná, čehož hodlal využít. Podal žádost, aby Virginie vytvořila nový okres v nejzápadnější části Fincastle s názvem Kentucky County a byl vyslyšen. Do všech pohraničních pevností a stanic vyslal rychlého posla s informacemi o politické situaci. Zdůraznil, že Kentucky bude vážně potřebovat vojenskou pomoc z Virginie, ale musí o ní požádat. Napsal: „Žádám proto, aby se všichni muži z Kentucky, kteří mají zájem vyřešit prekérní situaci, dostavili šestého června příštího roku do Harrodsburgu, kde budu přítomen a vše vysvětlím.“ Chtěl zkrátka Hendersonovi vypálit rybník.