Kraj pod Smutným Měsícem - IV.-Lov - Nahkohe

IV. - Lov

1773

Někdy během května roku 1773 přišel za teplého pěkného dne do šavanské vesnice Chalahgawtha bílý muž. Bylo to docela překvapivé, neboť ještě nikdy předtím se nepřiblížil běloch na vzdálenost tři sta kilometrů od Malé Miami. A nyní chlap s flintou přes ramena si to rázuje s jízdním a nákladním koněm rovnou do vsi. Byla to smělost pro indiány překvapující. Válečníci se k němu sbíhali a zvědavě prohlíželi. Ten člověk se usmíval a kráčel rovnou k poradnímu domu. Zastavil se před vchodem a čekal.

Pak se k němu blížil obyčejně vzhlížející indián. Nebyl nijak zvlášť velký, o něco vyšší než cizinec. Přesto přicházel s grácií státníků. Říkalo se mu Černá ryba, předák vesnice Chalahgawtha. Byl to známý válečník a střídmě uvažující muž. Byl oděn do legín semišové kůže a na nohou měl mokasíny ze stejného materiálu ozdobené ursoními ostny. Na krku mu vysel náhrdelník z medvědích drápů oddělených od sebe kousky tepaného stříbra. Na záda mu splývala dlouhá skalpová kadeř a prsa mu zdobily jizvy z boje. Majestátně prošel davem několika stovek lidí a zastavil se před podivínem. Zavládlo příslovečné ticho, než náčelník promluvil: „Proč jsi zde? Jsi vyjednávač? Proč před tebou nepřišel běžec?“

Muž odpověděl jazykem okolních indiánů: „Nemám žádné špatné zprávy. Dlouhé nože (Virgiňané) jsou se Šavany v míru a já jsem přišel mezi bratry. Chci mluvit o obchodu. Chtěl bych vyjednat povolení bydlení na druhé straně řeky, které se říká Ohio a Šavani jí nazývají „Spay-lay-wi-theepi.“

„Proč jsi neposlal běžce?“ zeptal se opět Černá ryba.

„Jsem Thomas Bullitt. Není rychlejšího, než jsem já. Kdybys měl hlad, zabil bys jelena a poslal svou ženu do města, aby to oznámila a čekal na její návrat, abys ses najedl?“

Černá ryba pozvedl obočí a v davu se i někdo zasmál. Atmosféra se uvolnila a náčelník zavedl cizince do poradního domu. Muži se usadili kolem ohniště uprostřed stavby. Mlčelo se. Přišel indián s koženým podlouhlým vakem v ruce. Vytáhla se dlouhá pěkně zdobená dýmka. Byla za nějakého tajemného mumlání zapálena. Indiáni si jí předávali. Stále něco huhlali a dělali divná gesta. Mezitím přicházely ženy s mísami a košíky jídla. Byla tam i směs dušené zeleniny se zvěřinou. Pečené maso. Pražená kukuřice. Kukuřičná kaše ochuzená javorovým sirupem. Muži se najedli a znovu kolovala dýmka. Trvalo to nějaký čas.

Bullitt donesl svá zavazadla a začal nabízet dary. Nějaké látky. Nějaké ozdoby. Nějaké tomahawky a nože. Všechno to rozložil před náčelníky se slovy, že se jedná o projev přátelství bílých vůči Šavanům a dodal: „Posílá mne bílý otec Virginie lord Dunmore. Toho zase poslal jeho velký bílý otec za východním mořem král Jiří. Před pěti léty uzavřeli naší a vaší lidé smlouvu ve Fort Stanwix. Ta uznává váš nárok na všechna území na sever a západ od řeky Ohio, stejně jako vaše právo lovit, jak jste to vždy dělali v zemi na jih od řeky. Nyní přicházíme z Virginie, abychom osídlili tuto zemi na druhé straně řeky, až k vodopádům. Chceme tuto zemi pouze osídlit a obdělávat. Nebudeme mít žádné námitky proti tomu, abyste v ní lovili, jako dosud. Doufám, že s námi budete žít v přátelství.“

Tváře Černé ryby a ostatních přísedících byly zamračené. Ticho v poradním domě bylo příslovečné a dlouhé. Černá ryba se postavil a promluvil: „Ano, podepsali jsme smlouvu ve Fort Stanwix. Ano všechny šavanské národy tak udělaly. Bílý muž ovšem dohodu porušil. Znovu a znovu přicházel bez povolení do země západně a severně od Spay-lay-wi-theepi a zabíjel Šavany bez vyprovokování!“ Náčelník hovořil dlouze a podrobně o všech událostech mezi bílým a rudým národem. Varoval, že Šavani nedovolí, aby cizinci vstoupili na jejich území. Skončila doba, kdy bílý muž mohl beztrestně zabíjet. Podrobně hovořil o historii Šavanů a o zemi. Jak byli vytlačováni ze země svých předků stále dál a dál. Podle smlouvy z Fort Stanwix je země pro bělochy nedotknutelná. „Šavani“ pokračoval náčelník, „vám nemohou říct, že se smíte usadit na území Can-tuc-kee. Ta půda nám nikdy nepatřila. Patří duchům vymřelého bílého národa z východního moře. Jejich duchové vlastní a obývají všechny kopce a údolí v zemi. Chrání tam zvěř a mají na ni větší a lepší právo než kterýkoli z indiánských kmenů, včetně Šavanů. Protože sami hmotnou potravu nepotřebují, neloví tam. Naši otcové a dědové a my se jich nyní bojíme!“

Řečník se opět odmlčel a mezi shromážděnými se ozvalo souhlasné mručení a pokyvování hlavami. „Když nám dojde všechno jídlo,“ dal se znovu do řeči, „a naše ženy s dětmi hladoví, voláme k duchům bílých matek, které tam byly zabity. Vyslovením správných slov nám je dovoleno zabít losa, jelena, medvěda nebo bizona. Ale nikdy nesmíme bezmyšlenkovitě zabíjet zvěř a máme zakázáno usadit se v zemi Can-tuc-kee. Kdybychom to udělali, tihle duchové by sice nevystoupili ze svých jeskyní a mohyl a nezabili by nás, ale poštvali by otce proti synovi a syna proti otci a souseda proti sousedovi a donutili by je navzájem se zabíjet.“ Náčelník svou řeč uzavřel na adresu hosta: „Ušel jsi těžkou cestu lesem a prérií. Netěší nás, že se hodláte usadit v zemi Can-tuc-kee. Nemůžeme vám v tom bránit. Protože jste se rozhodli usadit jižně od Spay-lay-wi-theepi, nesmíte nás rušit v lovu. Musíme totiž lovit, pro naše ženy a děti. Potřebujeme kůže pro obchod. Buďte pevní v plnění svých slibů vůči nám, stejně jako my jsme odhodláni být pevní v tom, že budeme radit našim mladým mužům, aby se k vám chovali laskavě, přátelsky a mírumilovně.“

Plukovník Bullitt ve vesnici přenocoval, na druhý den poděkoval za pohostinství a odjel. Z indiánských řečí si moc nedělal, poněvadž to s nimi šlo vždy nějak vyřídit, ovšem vyhnout se válce by bylo lepší. Přece jenom měl s indiány, co dělat během poslední války s Francouzi. Cestou měl dost času vzpomínat na těžké porážky během Braddockovy kampaně a krvavý devátý červenec 1755. Poté jednadvacátého září 1758 velel předsunuté hlídce, kdy indiáni s Francouzi napadli velký oddíl pravidelných vojáků skotského majora Granta. Červené kabáty měly těžké ztráty a Bullittova milice měla plné ruce práce chránit ustupující. Třetí lekci dostal dvaadvacátého května 1759, kdy stovka jeho Virgiňanů vezla zásoby z Bedfordu do Fort Ligonier. Přišel o čtyřicet mužů a ztratil mnoho zásob. Musel dokonce předstoupit před soud, který ho naštěstí shledal „dobrým důstojníkem, který dělal vše, co bylo v jeho moci, aby odrazil nepřítele a zachránil konvoj.“ Byly to docela hořké vzpomínky. Inu ale nyní se věnoval obchodu. V Hot Springs vedl docela velký hotel a nyní se zajímal o Kentucky. Vrátil se ke své posádce čekající u Ohia a hodlal zamířit do „Země temných a krvavých údolí.“

Ovšem průzkumníci nebyli v divočině sami. Sledovali je bystré oči lesních válečníků. Peshewa – Divoká kočka se díval dolů ze svahu na pět mužů tábořících na skalnatém břehu několik set metrů nad ústím Velké Miami. Měl s sebou čtyři spolubojovníky, které nyní oslovil: „Ještě pořád neodešli. Musíme jim říct, ať jdou na druhou stranu. Pojedu tam sám.“

Na příkaz České ryby bělochy sledovali a s uspokojením zjistili, že jak malý běloch slíbil, zůstali na jižním břehu řeky. Včera však nečekaně narazili na těchto pět. Peshewa nechal u Wepe-nipe (Studené vody) pušku, aby běloši chápali jeho úmysly. Nedá se nikdy odhadnout, jak bude bílý muž uvažovat. Úmyslně byl hlučný, aby je nepřekvapil a nevylekal. Čtyři z nich skutečně vyskočili na nohy, ale pátý zareagoval jinak.

***

Bullitt se stal licencovaný zeměměřič a dostal od lorda Dunmora povolení vést zeměměřičskou výpravu a sám získal licenci na 1 240 akrů půdy. Primárně měl zaměřit 10 000 akrů jenom pro George Washingtona. V dubnu 1773 shromáždil asi čtyřicet mužů a vyrazil z New River. Výprava sledovala jižní stranu údolí Ohia a několikrát se rozdělila. Bullitt sám podnikl několik samostatných cest na sever do země Šavanů. U vodopádu na Ohiu nechal postavit osadu, pozdější Louisville v Kentucky. Vpád do země byl jeden z důvodu k válce lorda Dunmora.

***

Simon Kenton se rozloučil s Briscoem a rád se přidal k Bullittově výpravě stále pod jménem Butler. U vodopádu pomáhal hlavně na stavbách srubů a někdy doprovázel i průzkumníky. Při té příležitostnosti se seznámil s „tomahawkovým právem.“ Každý veterán francouzsko indiánské války měl totiž právo na čtyři sta akrů půdy ve zmíněné zemi. Avšak ti, kteří takový nárok neměli se spoléhali na „tomahawkové právo.“ Mezi prvními osadníky to bylo velmi populární, ovšem nelegální. O co šlo? Účel spočíval v tom, že zkušený našinec pronikl do divočiny, vybral si nějakou parcelu a v obvodu jejich hranic osekal na stromech kůru a udělal na nich svou značku. Po roce 1778 však přišli úředníci a začali úřadovat. Osadník, který před tímto rokem na parcele postavil srub a založil políčko, mohl získat 400 akrů půdy a předkupní právo na dalších přilehlých tisíc akrů. Komisaři udělovali „povolenky“ a předávali je pozemkovému úřadu v Richmondu. Uchazeč pak musel zaplatit deset šilinků za sto akrů a úřední poplatek dva šilinky a šest pencí. Chasníci, kteří to odmítli, odešli dál na západ. Na tomto systému se dalo docela dobře zbohatnout, poněvadž vykutálený „podnikatel“ zabral, co nejvíce parcel a prodal je posléze zájemcům, kteří už s pozemky naložili dle svého uvážení. A někteří se Simonových kolegů tak dělali. Předpokládali, že do kraje přitáhne velký příliv nových osadníků. Simon se začal učit vyměřovat.

Po dokončení osady, kterou tvořilo několik srubů o výměře tři metry čtvereční se jeho parta vydala k ústí Sciota, kde se měla sejít s Bullittem. Dorazila tam třicátého května za soumraku. Zeměměřiči se nechtěli moc zdržovat, zvláště když Simon nedoporučoval v noci rozdělávat oheň. Inu měl své osobní zkušenosti a na Sciotu ležely velké vesnice Šavanů. Většina mužů byla pro pokračovat v cestě. Nový tábor založili při velké Velké Kanawhě, na místě, které údajně Kenton nazval Point Pleasant (Příjemné místečko), neboť právě zde ho zachránil Greathouse po indiánském přepadení.

Pak se na řece objevila kánoe se třemi plavci. Zeměměřiči na ně již zdaleka křičeli, ale Jeff McLygger, vedoucí člunu nepromluvil, dokud kánoe nepřistála. McLygger jim doporučil návrat k Velké Miami, ale tam se geodetům moc nechtělo. Po poradě se rozhodli k návratu s veškerým zeměměřičským náčiním a zápisy, aby to nebylo ztraceno. Chtěli se nejdříve stavit u Briscoa a následně pokračovat do Pittu.

Cestou si všimli, že je na břehu mimořádný slet ptáků, a pak je čekal hrůzný nález. Našli totiž tělo jednoho z kolegů z jiné skupiny, skalpované a v částečném rozkladu. Bylo jisté, že se jednalo o oběť indiánů. Ti zkušenější místo prohlédli a shledali, že tam nejspíše došlo k nějakému boji, protože našli ještě tratoliště krve.

„Muži je třeba rychle zmizet!“ navrhoval Kenton.

„Chceš říct, že se divoši vrátí?“ vyhrkl John Wood a vypadal zděšeně.

„Může se stát! Kraj může být plný Šavanů“

„Jak to můžeš vědět Butlere?“ ptal se Lee. „Možná to byla jenom malá nájezdnická skupina, která už je dávno pryč.“

„Nemyslím si. Asi spěchali. Jenom ho skalpovali a nemučili. Zřejmě pak spěchali domů se zprávou o naši přítomnosti. K tomu byl jeden z nich asi zabit, a to se náčelníkovi nebude líbit. A věz, že ví určitě i o nás. Musíme být rychlí.“ Tak hodili tělo do řeky a zmizeli.

Čím více se jejich kánoe blížila ke Three Islands, tím více byl Kenton nervosní. Byl přesvědčen, že je to ideální místo pro přepadení. Minuli ústí Limestone Creek (Vápencový potok), jak tok pojmenoval jeden z geodetů právě kvůli vápencovým skalám tvořících břehy řeky. Tři ostrovy rozdělují Ohio na poměrně úzká koryta, kde se může dostat plavidlo do křížové palby. V místě, kde se řeka stáčí k severu v obrovském esovitém oblouku jsou ostrovy už jenom necelých deset kilometrů daleko.

Kenton alias Butler doporučil přistát a vysvětlil své důvody. Navrhoval cestovat po souši což se pochopitelně nikomu nechtělo, poněvadž měli mnoho těžkých zavazadel. Podpořil ho toliko Mike Tygart. Jelikož nebylo mnoho času na hádky pod širým nebem, kývl Kenton na Tygarta a dvojice vyložila vybavení z kánoe. Ostatní si mysleli, že se chtěli utábořit, tak jim ještě pomohli. Náhle však Kenton kopl do prázdného člunu a poslal ho do proudu. Chlapi se kvůli tomu málem pustili do rvačky, ale došlo ke smíru a cestovatelé vešli do lesa.

Za hodinu a půl se nacházeli dvě stě metrů nad řekou a dlouhé ostrovy pod nimi vypadaly v zapadajícím slunci jako obrovské lodě. Vše vypadalo poklidně a mírumilovně, až na to že ostrovy i břehy na obou stranách řeky byly plné Šavanů. Indiáni tahali své kánoe na břeh a ukrývali je v porostu. Další si hledali pozorovací a palebná postavení, aby pokryli všechny průplavy. Netrvalo to více než deset minut, když se jejich konvoj rozplynul, jako by tam vůbec nikdy nebyl. Sem tam byl vidět nějaký pozorovatel, jenž dával znamení druhému.

Kenton coby už celkem ostřílený lesní harcíř přiložil prst ke rtům na znamení ticha. Pak společníkům naznačil, aby ho následovali v řadě za sebou. Nikdo se již nezpěčoval a následovat bystrého mladého hraničáře. Pohled na Tři ostrovy je ujistil, že má ty správné instinkty.

Šťastně se vyhnuli nebezpečnému místu a Kenton je odvedl několik kilometrů do vnitrozemí a teprve poté se pomalu vracel k řece. Objevil se před nimi velký ohyb a Kenton poznal, že se blíží k ústí Sciota. Zde je vedl přímo přes kopce, dokud nedosáhli křivolakého toku velkého potoka. Byl si jist, kde je, poněvadž před rokem tady byl se Straderem a Yeagerem. Vydali se proti proudu potoka asi šestnáct kilometrů do úzké soutěsky, odkud se dalo zkratkou dostat přes kopce zpět k Ohiu a ústí Malé Sandy. Jenže při sestupu do údolí John Wood šlápl na velkého chřestýše a byl uštknut do lýtka. Jelikož sám občas ošetřoval u svých pacientů hadí uštknutí nařídil mužům ránu okamžitě rozříznout řezem ve tvaru písmene X a vysát otrávenou krev. Chlapi tak učinili, ovšem během dvou hodin doktorova noha oteklá téměř na dvojnásobek normální velikosti. Bylo třeba se utábořit. Wood blouznil celou tu noc i následující den. Druhou noc už spal klidně, a pak už šlo jenom o rekonvalescenci.

Jejich strava byla omezena na lesní plody a vývary z kořínků. Našla se nějaká divoká cibule a vejce divokých krocanů. Lovit samozřejmě kvůli halasné střelbě nemohli. Malý oheň rozdělávali jen přes den, pokud něco vařili.

Byla to velká patálie, avšak jak tak Kenton a Tygart pátrali po okolí, uchvátila je krása tamního údolí a začali uplatňovat „tomahawkové právo.“ Tygart potok pojmenoval po sobě a než se Wood zotavil označkoval si Tygart mnoho tisíc akrů pozemků a založil si tak malé pozemkové impérium.

Další cesta od Big Sandy byla už jen příjemný hraničářský výlet. Stavili se v Briscoově osadě. Vhledem k tomu, že zeměměřiči museli rychle do Fort Pittu, Kenton se rozhodl odejít k hornímu toku Monongahely a potom do Provance. Zeměměřiči byli zklamání, ale věřili, že se možná v Provance ještě setkají. Vydali se totiž rychlejší cestou. Zatímco si dával Kenton na čas, měřiči bez potíží dorazili do Fort Pittu a strávili několik dní v přilehlé vesnici Pittsburgh. Pak pokračovali do Provance, kde se zdrželi dva dny. Byli tam dlouho před Kentonovým příjezdem a všude o něm pěli chválu.

Po příjezdu do osady byl Kenton poněkud znepokojen poznáním, že se tam mluví o hrdinských činech jistého Simona Butlera. Vyprávěly se o něm vymyšlené historky a pravdivé bylo značně nadneseno. To ovšem bývalo běžné, stejně, jako později. Tak například se říkalo, že Butler zachránil třicet vládních zeměměřičů před jistou smrtí. Sám jenom s tomahawkem pobil u Tří ostrovů čtyři Šavany. Sám nesl na zádech dvě stě kilometrů uštknutého doktora Wooda. V lese zastřelil krocana na sto metrů atp.

Zálesák vstoupil do provanské krčmy The Cabin a John Provance ho okamžitě poznal. Udělal kolem něho ihned velký rozruch a choval se k němu se stejnou úctou jako k Davidu Duncanovi. Neznámí muži přicházeli, aby si s ním potřásli rukou a vyptávali se ho na historky a jeho hrdinské činy. Kenton byl však zvědav, kde se nachází Greathousova parta. Podle Provance tábořila asi kilometr proti proudu. Moc se už nezdržoval a našel už je bez velkých potíží a shledání bylo radostné. Dokonce i bratři Mahoniovi vypadali potěšeni. Grills ho poplácal po zádech a se smíchem poznamenal, že by chtěl vidět, "jak sejmul čtyři, nebo to bylo dokonce šest Šavanů jen se zavíracím nožem?"

Greathouse mu energicky potřásl rukou: „Ech mládě“ povídá „přesně jak jsem předpokládal. Teď všichni mluví o Simonu Butlerovi, což? Dokonce víc než o Jacobu Greathousovi!“ Hlasitě se zasmál, ale jeho oči se ke smíchu nepřidaly.

Nakonec se bavili o tom, kam by se mohli vydat na pořádný zimní lov. Kenton navrhl, aby využili sruby, které sám pomáhal stavět při ústí Big Sandy. Je tam spousta zvěře a kožešinových zvířat a do jara by indiáni měli dát pokoj.