Hlavní nabídka:
Svátek panen
Slunce pluje vysoko v azurovým mořem
Sedí pod korunou košatého jilmu
Na klíně bojová kopí a luky s toulci
Orlí péra v havraních vlasech
Sedí v posvátném kruhu a postí se
Blíží se zkouška oni budou svědkové
Panny v tepee tři dny se postí
S pohledy upřenými k východu
V miskách zlatá kukuřice a srnčí dušenina
Pro krásu květy barevné do věnečků spletené
Květy ve vlasech i na šatech
Ruku v ruce veselé tančí a vesele zpívají
Neunaví se
Holá lýtka hnědé prsy
Krásné coby vycházející měsíc
Vykukující na kopce za oroseného východu
Wee-
Lilie kvetou v jejím panenském srdci
Tváře napůl schované za vodopádem vlasů
Jenž proudí ve vánku a padá do klína
Jsou pyšné na svůj úděl
Jsou panny a do kruhu nikdo jiný nesmí
Starý zvyk a posvátná věc
Podvod chrabrý válečník odhalí
Slovo bojovníka je svaté
A svátek je posvátná věc
Temná Wah-
Neboť pro ni je kruh zapovězeny
Vůkol veselé písničky a hlasité „Ho-
Hlasy umlkají dívky se dotáčí
Začíná hostina
Povstal v tichém zástupu zamračený Rudý oblak
Pružný krok divokého pantera
Chystajícího se ke skoku na koloucha
Chopil Wee-
A vyvedl z posvátného kruhu
Dívce leknutím zablesklo se v očích
Pozvedla paži a vyzvala duchy:
„Jsem počestná! Jsem čistá jako padající sníh!“
„Skvělý Tâku-
„Ten, kdo se mstí a pátrá v srdcích, je mi svědkem!“
„Odváží se ten vysoký zbabělec oponovat?“
Zasmušilý válečník neodpověděl
„Můj otče, vždyť lže! Lže!“
„Odveď mne zpátky, nebo Wee-
Válečníci vydali pohrdavý výkřik
On odvrátil tvář od jejích prosebných očí
Rudý oblak promluvil a jeho hlas byl hlasitý
Nehněval se opatrně mluvil:
„Wee-
„Nemusí se chlubit panenským sněhem“
„Svátek panen je posvátná věc“
„Jak se mohla odvážit do panenského kruhu?“
„Je poskvrněná a ví to jen Rudý oblak“
Stála nehnutě coby velkolepá socha
V tmavých očích měla blesk
Pak rychlostí meteoru na nebi
Vytrhla nůž z opasku válečníka
A se zoufalým výkřikem ho vnořila do srdce reka
Zavrávoral a beze vzdechu padl
Padl nůž z otevřené dlaně
Příbuzní hrdiny hněvem i zděšením křičeli
Jako srna hbitá Wee-
Marně jí honí marně po ní slídí až do svítání
Houkání sovy strakaté vlčí smutné vytí
Rychlá Wee-
Ani vlhká tráva nezachytila stopu
Ani říční písek to neuměl
Stateční se vrátili k utrápenému náčelníkovi
Seděl v tichém smutku
Řekli: „Jistě se změnila v ducha“
„Nezanechala žádnou stopu“
„Letěla vzduchem a naříkala“
„Slyšeli jsme to!“
„Stoupala vzhůru k zářícím hvězdám“
„Slyšeli jsme na hladinu řeky padat kapky jejich slzí“
Wakâwa myslel na slova své dcery
Jež jižní vítr nesl vzduchem
„Otče můj poslouchej, má slova jsou pravdivá!“
A její hlas byl smutný jako žal
Žal truchlícího pod měsícem
„A ty můj otče zůstaneš sám“
Jeho široká hruď ztrápeně vydechla
Stín smutku přelétl přes jeho tvář
Jako mrak clonící zapadající slunce
„Duchové naplňují slova čarodějnice!“
„Viděl jsem svého otce“
„V slabém světle měsíce na zamlženém kopci“
„Jeho bledou postavu“
„Shlédl na náš umírající národ“
„Ničený hladomorem, podvody a válkou!“
„Běžící od bědy k bědě“
„Jako když bílí vlci honí buvola“
„Ó, proč jsi naslouchala hlasu opovržení?“
„Slovům prolhaného?“
„Hlas mé dcery už nepřijde!“
„Budívala les svým zpěvem“
„Kdy i skřivan se zastyděl“
„Zavolej zpět ty uplynulé roky“
„Její srdce bylo domovem slunečních paprsků“
„Ó, proč odešel jsi příteli?“
„Je mrtvý! Padl na Krvavé pláni“
„Rukou lstivého Čipewy“
„Ani jeho tvář už nikdy nespatřím“
„Smrt chodí jako stín mezi mými“
„Ó, jak rychlé nohy má“
„Mé mrazivé slzy vrývají vrásky do tváře“
„Čas vypršel, kam bych ještě šel“
„Vydám se na stezku stínů smrti“
„Probudí se bojovník ze svého posledního spánku?“
„Je to pravda?“
„Přijdou duchové příbuzných a stateční povstanou?“
„Nejsou tu bratři, dcery ni manželka, všichni jsou pryč!“
„Zůstal jen jeden, pouze jeden!“
„Wakinyan Tanka, můj neposlušný syn“
„Však nikdy se nevrátí, dokud náčelník nezemře“
„Copak mu na otcově smutku záleží“
„Má smrt z něj udělá náčelníka“
„Ho, bojovníci, Ho! Zapějte píseň rudé války“
„Váš náčelník musí jít!“
„Utopit žal v krvi nepřítele“
„Když vířící sníh od severu vane“
„Budou naříkat a sténat v půlnočním větru“
„V zimním chladu bude vlk slídit“
„Najdou Wakâwovy kosti“
„Mí bojovníci budou stát na posvátném kopci“
„Hold složí statečnému náčelníkovi“
Pod svitem Panenské hvězdy (Venuše)
Zazní píseň rudého válečného tance
Následovat budou náčelníka na válečné stezce
Na sever k Jezeru Duchů
Zaslechli houkání sovy strakaté
Slyšeli ponuré vytí vlka šedého
Pronikavě zazněl válečný křik
Ze stovky hrdel snědých nepřátel
Smrt zaječela drnčením tětiv smrtících luků
Syčící šípy směřují k srdcím statečných mužů
Ze skály houští křoví
Kopí se mihlo nůž se zaleskl v sevřené pěsti
Nepřítel s nepřítelem ve smrtícím sporu
Jako medvěd v bitvě řádil Wakâwa
Vysoký náčelník bodnutý do srdce na zemi
Jeho levice dále svírá nepřítele
Ti dva vedle sebe leží
Válečníci odnášejí tělo v smutku domů
Duchové plní slova statečných
Wakâwa spí na posvátném kopci
Wakinyan Tânka jeho syn je náčelníkem
Wakâwa a hromada kamene mluví o mrtvých do větru sám
A větry budou pískat jejich předstíranou lítost
Leží klidně
Nahlédne do zářící tváře Panenské hvězdy.
A kde je Wee-
Mstivá panna je snad hrdinkou?
Stala se její krásná tvář Panenskou hvězdou
Měsícem nasvícená ve zlaté kánoi?
Nikdo nic neví ani statečný Chaskè
Proč se milenec tak dlouho zdržel?
Slíbil, že s jarem přijde a svatebními dary
Kde je milenec, ten statečný Chaskè?
A o čem přemýšlí nepřející Wah-
Ta pokoušející Rudého oblaka
Touhu po pomstě do srdce mu zasadila
Do jeho divoké duše.
On zaplatil za svůj zločin vlastní krví
Proměnila jeho lásku v hořkou nenávist
Měl svou pomstu, pro kterou zemřel
„Zemřel! Zemřel! To je moje vina!“
„Doplatila jsem na svou lásku“
„A nyní sama umírám!“
„Jeho duch mne spaluje“
„Kvílí v nočním větru a vyčítá“
„Odešel na lože v západních končinách“
„A šel až moc rychle“
„Křídla nočních duchů ho unášela“
Byla roztažena nad temnými lesy
Směrem k Wah-
Zářící skrz stíny v dálce
Než zaplálo nebe na východě v plamenech
Scéna byla zvláštní
Hvězdy s bledými tvářemi prchaly jedna po druhé
A zelené kopce zvedly své orosené hlavy
Wee-
Až na okraj zvlněné prérie
Ten neohraničený oceán samoty
Její srdce bylo nemocné a nohy unavené
Chtěla by spát a potřebovala jídlo
Pojedla z darů přírody
Stvořitel štědře obdařil své vyhladovělé dítě
Poskytl v mechu pohodlné spaní
Zažehla pochodeň Wah-
Ráno se na obzoru zjevily siluety jezdců
Skupina válečníků se blížila rychle
Vlasy jí vlály ve větru
Stín hrůzy přelétl její tváři
Schovala se jako tetřev v trávě
„Jsem ztracená! Jsem ztracena!“
Zahlédli její stopu a lovci se zastavili
Zavětřili jako vlci krvácející laň
Zazněl prérií křik „Ihó! Ihó!“
„To je pokřik mého lidu!“
Vpředu cválal sveřepý náčelník
Péra ve vlasech a kopí přes sedlo
Toulec pevný, luk a šípy a válečná palice
Vykřikla a omdlela
Vždyť to je její Chaskè
Při zvláštním a radostném setkání nechyběly polibky a slzy
V postýlce travné nejlepší na celém světě
Se duše unášejí ve sférách lásky
Slzy a polibky a polibky a slzy
Kde milenec tak dlouho otálel?
A kam má namířeno dnes?
„Zůstaň statečný Chaskè do měsíce zralých červených jahod“
Následoval hrdina hlas své srdce
V ten jasný a krásný den
Stvořitel vyzbrojuje nevinné
Utěšuje ovdovělé posmutnělé
Lituje ty nelítostné
A milosrdenství projevuje nemilosrdným
Řídí nespočet světů v říších nekonečna
Cesta vede do země Hóhé
Tam krásní manželé se zabydleli
Královna ve svém tepee
Jejich malí se batolili na otcově klíně
Hráli si s chocholem v jeho kadeři
Hedvábná vlákna šťastných let
Položila své srdce k srdci svého manžela
Její slova jsou slzy a její rty jsou pomalé
Jak smutně vyprávěla hořký příběh
Jeho tmavé oči byly chápavé
Září touhou, jako půlnoční záblesk posvátné létavice
Láska je zkoušena bolestí a zkouškami
Na nekonečném číselníku času
Chaos řízeného osudu
Jsou pochopeny bezedné hlubiny lásky
Muž je drsný vrásčitý dub
Žena důvěřivá něžná réva
Vrásčitá maska let nasazena
Havraní vlasy mladí zešedly
Avšak jejich láska se prohlubovala stále víc
Neboť on byl milencem
A ona krásná
V očích květ věčného mládí
I když lokny jsou bílé jako padlý sníh
Tiše vyklouzli ze své lóže
Vyšli spolu ruku v ruce
Na stezku Mléčné dráhy
Mávali horám a zeleným lukám
Osvětlenému sluncem světu
Tančili a zpívali
Jejich spojené prsty
Žádné stíny na srdci
Věčný klid a tichý mír
Winona
Mnoho bílých zim, a ještě více jich uteklo
A tady na dubovém břehu temné Mississippi
Kde se zpěněné vlny valí a hučí
Pod vodopády a v bílých peřejích
V tom krásném a bájném středu Země
Ležela indiánská ves Ka-
„Hlučně smějící se voda“
Vůkol smaragdové prérie
Střídají se s lesy a jezery
A nade vším éterická modř nebe
Tady se temná řeka promění do vodní tříště
A dunivě promlouvá k žasnoucím tvorům
Zde v západním větru vlaje korouhev náčelníka
Hrdá na hrotu kopí, standarta z orlího peří
Zde scházejí se k tanci válečníci prérií i lesů
Ze vzdálených končin přicházejí
Tančí pro Unktéheeho sídlícího v jeskyních hluboko pod vodopádem
A vysoko nad víry a vlnami
Věšeli pro něj kožešiny a svitky tabáku
Náčelník, válečník, manželka i dívka
Hledač srdcí Tá-
Vždy bdící se vševidoucíma očima
Sleduje skutky žen i bojovníků
Jako luňák kroužící na obloze
V rudém a růžovém rouchu jitra
Plující nad nebeským mořem
K příbytku v zemi stínů,
Kde rodí se šedavá černá křídla tornáda
S velikým chvěním a bázní
Wa-
Mnoho bílých zim uteklo a ještě více
Kdy v měsíci rudě kvetoucích lilií
Zrodila se Winona – divoká prérijní růže
Jako letní slunce zříci za jitra
Vyrostla princezna a smála se s lilií na rtech
Tančila na blankytném nebi
Hrála si v zpěněných vodách pod skalami
Dlouhé a tmavé vlasy měla rozpuštěné
Jako noční roucho vlahého vánku
A zpívala vesele coby skřivan nad lukami
Křídla větrná byly její nohy
Nad kopci a prériemi se proháněla
A zvonivě se smála
Pýcha starého Ta-
Jehož srdce zpěvem potěšila
Ve zlatavém hávu měsíce sběru divoká rýže
Listy na javoru jsou rudé jako prsa ptáčka kardinála
A červené duby lemují háje
Hoří ohněm západu slunce
Kráčeli krajem soumrační lovci
A hle, podivuhodný muž s bílou tváří
Vrásčitý a starý v havraním rouchu
Krokem nejistým pomalým kráčí
S holí v ruce, bílý jako první padající sníh
Kadeře splývající na ramena a jako mech visely mu vousy
Tvář bledá, poněkud tajemná
Prozpěvoval si a mumlal podivným neznámým jazykem
Černé roucho Renè Menard
Ztracen od svých rodných společníků
Dakotové však vyvedli ho z bažin
Z bahna sklíčenosti rmutné
Našli ho uprostřed rašeliniště a rákosí
„Ho!“ zahučeli ti stateční
Neboť ho považovali za černého ducha
O půlnoci kráčejícího v bažinách
S mihotavou pochodní lákajíc do doupěte neopatrné
Nebyl to ale ten
Muž vztáhl hubené paže k lovcům
Hlad a bídu v očích měl
Ustrnuli se muži a odvedli do Ka-
Tam učil se řeč Dakotů
A zatoužil odvést je od jejich obrů a strašlivých hromových ptáků
Ale oni nechtěli
Vyznali ho, aby zřel stříbrnou chýši Han-
A tančil s náčelníky na slavnosti obra Heyóky
Ale on nechtěl
Nejedl maso psů a odmítal lov i tanec
Respektovali jeho knihu a modlitbu
Na sedátku seděl a čekal na korunu mučedníka
Smutnou tvář soucitu zplodil
V srdci tmavooké Winony
Často k němu přicházela a naslouchala
Nosila jazyk bizona, sladké ořechy, maso jelenů a divokých kachen.
Měkké hánpu (mokasíny) ušila mu na nohy
A legíny ze sametové srnčí kůže
Přikrývku z bobra a kapuci z vydří kůže
Seděla u jeho nohou na rohoži a zručně šila
Okouzlena vyprávěním
O bílých okřídlených lodích na moři
O velikých vesnicích daleko za oceánem
O statečných Francouzích
O sluncem ozářených zelených údolí Normandie
Jak připluli do divoké Hochelagy
Putovali sněhovými pustinami a temnotami hustých huronských lesů
Na neohrožené kánoi po vlnách jezerních
S očima labutí a srdci orlů
DuLuth
Černé roucho René Menard dále vypráví
Příběh o statečných Francouzích
Jak strašný máza wakán (1) kráčí po jejich boku jako duch
Jako hromový pták, který hněvem řve
A z hrozných pařátů oheň dští
Nepřátelům zkázu přináší se zábleskem wakándee (2)
Podzim ulehl ke spánku a na Pláně padl sníh
Z wigvamu ledového povstala hrozba
Duch zimy, jehož dechem bouře je
Zařval přes Pláně, jezera, přes prales a řeky
Zamrzl kraj
Medvěd se uvelebil v brlohu
Los skryl se v lese
Stepní ptáci si ustlali v sněhové závěji.
Bizoni se k sobě schoulili v zákrytu kopců
Šílený vítr vyl od severu
Honil šedého vlka, lišku i sviště
Zahnal je do nor a pelechů v kopcích.
Černé roucho Menard onemocněl
V hrudi se mu vznítil oheň horečky
Marně Wicásta Wakán s chřestidlem zpíval
Nemoc nevyhnal
Stařec usnul dětským spánkem
A probudil se až v zemi požehnané
Ta-
Kosti jeho pohřbila po boku příbuzných
A zima následovala zimu.
A ona snila o statečném cizinci
Plujícím na hrudi širé Mississippi
A přitom obdivovatelé ušlechtilé měla.
Syna náčelníka Wazi-
Válečníka s orlí perutí
Byl pýchou tlupy Isánte
A třikrát v noci u jejího týpí držel pochodeň milence
Ona přesto třikrát odmítla krásného Tamdóka Jelena
Léto se vrátilo a ptáci trylkovali a zpívali v lesích i na loukách
Na prériích se proháněla stáda
Sladká byla vůně květů z kopců a vřesů
V listnatém stínu odpočinku ležela letní děťátka
Za šumění potůčků a tlumeného smíchu vodopádů Ka-
V zákoutích tůní spaly Magá kachný divoké
V měsíci Wasúnpawe, Měsíci, kdy husy shazují peří (3)
Procházeli se krásnou zemí duchové míru a hojnosti
Dvojčata doširoka rozprostřela náruče plné divokého kvítí
An-
A orel bojovný odletěl do svého hnízda
Na prastarém dubu na Ostrově duchů.
A nyní na konci dne u břehu Krásného ostrova
desítky krásných a veselých dívek
Napůl zahalené do tmavých vlajících vlasů
Tančí na stříbrných vodách
Potápí se a plavou, jako bobři
A měsíc je kulatý štít zářivý
A před mnoha lety válečný orel
hnízdil na dubu ostrova Wanagi-
než ho bílý člověk vyplašil
dole u krásného ostrova Wi-
Slyšte na řece nová píseň zní
Cizí hlasy sborem smíšené
Po proudu lodice se plaví
DuLuth s přáteli
Do tempa vesel si zpívají:
„Dans mon chemin …"
Nahé nymfy prchají z vod
Vyplašené ze stínů
Lovci zpozorněli
Na břehu se mračna sbírají
Cizinci lodici přirážejí
Francouzi roucha bobrů a bizonů rozprostírají
Kouří se dýmky a dým k nebi stoupá
Noc ve znamení tanců a hostiny
Rozdávají se dárky
Winona si bílého hosta pozorně prohlížela
Nevšímala si šatů ni stuh bílého náčelníka
On rudý plášť na štíhlé rámě rozprostřel
Zářivýma očima děkovala dárci
Přinesla mu Menardovo černé roucho a vyprávěla příběh
O posvátné úctě vzbuzené v srdcích Dakotů
O jeho kostech pohřbených v mohyle příbuzných
V jeskyni kmenové Rady
Zabalené v kůži červeného jelena čekají na bratry z východu
Z daleké Hochelagy na břehu Hlučných vod
Otočila se a s půvabem královny
Vrátila do wigvamu
DuLuth normanským srdcem dobrodruha v novém světě poutníkem
Prošel divoké huronské lesy
Křižoval neznámé řeky Kríů a Dakotů
Našel údolí rychlé Mississippi
Úctu válečníků si získal a lásku Winony s tmavýma očima
S lovci pronásledoval bizony
Po lesích běžel s losy
Hostinu Watankovi připravil a tančil na Hejókově hostině
Bleskem a řevem své zbraně udivoval neohrožené Dakoty
Dali mu je jméno „Máza Wakán“
„Mocný tajemný kov“
„Je to bratr ohně v pařátech strašlivého Wakínyana
Mávajícího ve svém hněvu obrovskými křídly
Střílejícího rudé střely unktéhee“
Říkali
1 -
2 -
3 -
4 -