Hlavní nabídka:
Kterak Nanabozho oheň lidem dal
Nastal čas, kdy se vlády ujal opět nerudný stařec mráz a vůbec se nerozpakoval ukázat světu svou hroznou moc. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu a přes bílé pláně se hnal severák a nemilosrdně štval zvěř do lesních doupat. Ve vyhřátých wigvamech a v měkkých kožešinách však bylo dobře. Dlouhé večery byly jakoby stvořeny pro poučná vyprávění. Venku u chat byli do klubíček schoulení psi, uvnitř vesele praskal ohýnek a dýmky vůkol voněly. A to byla ta pravá chvíle pro Souwanase a jeho vyprávěčské umění. Stařík chvíli přemýšlivě mlčel, a pak spustil:
„To bylo za dávných časů, kdy v pralesích a na prériích žilo mnohem méně lidí, než dnes a vůbec na tom nebyli tak dobře, jako my, poněvadž jim chybělo mnoho věcí, zvláště pak oheň.
Nanabozho žil stále ještě s babičkou Nokomis a bylo mu líto, když během dlouhých zim trpěla chladem a nemohla si uvařit nic dobrého k jídlu. Starostlivý vnuk věděl, že s tím musí něco udělat. Nanabozho slyšel o nerudném starci, Strážci posvátného ohně, který mu do opatrování svěřili „muche munedoos“, temní zloduši z podzemí, kterým záleželo hlavně na tom, aby oheň nedostali lidé. Starý a prohnaný šaman vzal svůj úkol nesmírně vážně a v tom mu pomáhaly jeho dvě neméně divoké dcery.
Nanabozho udělal několik pokusů, aby oheň ukořistil, ale všechny selhaly a přitom mu šlo kolikrát o život. I když jej babička od dalších akcí zrazovala, poněvadž měla o vnuka strach, on se nevzdával. Byl to přece jeden z jeho prvních velkých skutků pro dobro lidstva.
Byl již pokročilý podzimní čas, ale řeky i jezera byla doposud splavná. Nanabozho nasedl do své březové kánoe a plul do východních krajin, kde sídlí Pán ohně. Když vody začaly zamrzat, ukryl člun do křoví, proměnil se v králíka a v této podobě cestoval, dokud se nedostal k wigvamu Strážce ohně a jeho dvou strašlivých dcer, které byly pověstné svou silou. Nanabozho vymyslel plán, jak zapůsobit na „křehké duše“ panen. Proměnil se v králíka a skočil do chladných jezerních vod, a když z nich vylezl, byl mokrý, splihlý, třásl se zimou a tvářil se jako největší chudák. Jak ho na břehu spatřily sestry, skutečně jim srdce ustrnulo, takže vzaly zvířátko do wigvamu a posadily ho k hřejivému jásavému ohni. Děvčata spokojena s tím, jak se nebohý králíček hřeje, pokračovala ve svých povinnostech vně wigvamu. Králík využil příležitost a začal se pomaličku krást k ohni, aby z něj vytáhl hořící polínko. Když už byl skoro nadosah, začala se pod ním otřásat země. To bylo tajné opatření Strážce ohně, kterého to dunění probudilo ze spánku a varovalo ho.
Dědek vyskočil na nohy a zvolal: ‚Dcery moje, co je to? Co způsobilo, že se země třese?‘ Sestry však netušily. Kolem wigvamu se nic zvláštního nedělo a uvnitř byl jenom malý nevinný králíček. Stařec obezřetně obešel příbytek, podezíravě si prohlédl chvějícího se ušáka, který na něj dělal nevinné oči, pak si opovržlivě odfrkl a šel zase spát.
Nanabozho si oddechl, když uslyšel z vedlejší kóje chrápání, a nyní už jen čekal, až usnou i sestry, které se na noc vrátily do wigvamu. Když se tak stalo, králík se proměnil v urostlého a mladého běžce, popadl hořící poleno a vypálil z wigvamu doslova, jako o život. Nanabozho sprintoval směrem k ukryté kánoi. Samozřejmě ho obě furie začaly ihned pronásledovat, celé vztekem bez sebe, jak je ten prohnaný ušatec převezl. Sestry byly poháněny nejen kouzlem, ale i uraženou ješitností, poněvadž je jako strážkyně posvátného ohně Nanabozho strašně zostudil.
Když už ho měly na dohled, začaly vítězoslavně ječet a vyhrožovat mu smrtí smrťoucí. Nanabozho cítil, že je v úzkých, tak přidal do běhu, seč mu síly stačily. Běžel přes suchou louku, na jejímž konci měl v mlází ukrytou kánoi, ale pronásledovatelky už mu byly těsně v patách. Válečník se rozhodl pro boj o posvátný oheň. Zapálil za sebou suchou trávu, aby babám odřízl cestu. Vítr byl příznivý, takže louka rychle vzplála a po okolí se valil hustý štiplavý kouř, přes který nebyl vidět. Když doběhl ke kánoi, zasadil pochodeň na příď člunu a rychle pádloval ke vzdálenému domovu, až mu plameny olizovaly tvář. On na nic nedbal a po usilovné plavbě šťastné dosáhl domova, kde ho přivítala šťastná Nokomis. Babička mu ošetřila tvář a byla nesmírně ráda za dar ohně, který pak předala sousedům a dalším lidem. Bylo to požehnání, jaké z lidí nikdo nepamatoval.
Jenže indiáni měli zpočátku velký problém oheň uchovat, zvláště v letním období, kdy jim zkrátka moc nechyběl, anebo šli jednoduše spát, aniž by někdo přikládal. Nanabozho se kvůli tomu trápil poněvadž, kdyby lidstvo oheň ztratilo, on by ho již těžko sehnal, jelikož posvátný zdroj střežily sestry a jejich otec ještě ostražitěji. Aby tomu zabránil, odešel hluboko do lesa, kde se postil a hledal vizi, která by mu pomohla problém vyřešit. Ve snu pak viděl, jak se dá oheň zapálit pomoci rychlého tření dvou suchých dřevěných tyček, anebo pomoci křesání kusu železa o křemen, až jiskry létají. Od těch časů indiáni nemusí úzkostlivě hlídat oheň, protože si ho mohou kdykoliv zažehnout.