Jezero slz - Nahkohe

Jezero slz

Ale stále je tu naděje, jako jasná hvězda v tmavé noci
Mezi černými mraky září
Hvězda rozveselila srdce Winony
Jako ve snech pohled na Francouzovu tvář
V měkkém měsíčním světle jako duch
Uprostřed svých snů ho spatřila
V jeho okřídlené kánoi do země Dakotů se vrací
Na temných vodách se třpytil měsíc
V ponuré noci zahoukala sova
„On přijde, a už přichází můj Bílý orel!“
„Vždyť slíbil to!“

A měsíc ubýval a ubýval
A daleko na drsném břehu modrého Gitchee Gúmee slunce vychází
Mé srdce je smutné
S tlupou Dakotů vydala se k široké Gitchee Seebee (Mississippi)
Rychlonozí lovci se vydali po stopách losů a bizonů
U ostrovů lemovaných vrbami
Mezi travnatými kopci zelenými až k jejich vrcholkům
Flotila březových kánoí, vesla v rukou žen
Pádlo ovládala Winona s obratností lovce
U jezera slz se rozbil tábor

Z týpí stoupal kouř dobré nálady
Kroutil se skrz vrcholky javorů
A vlk stále sledoval svou kořist
Nevlastní matka vládla v týpí
Její vůli se Winona musela podřídit dle dakotského zvyku a zákona
A poblíž lstivý a neúprosný Tamdóka
V jarním čase života v rozpuku radostných dnů
Ve větvích cvrliká červenka
Přitom Winona je v kleci
Na louce zpívá skřivan luční
Ale smutná píseň to pro Winonu
Ani radostný zpěv slavíků nepřináší libou melodii
Jenom vzpomínku na hlasy, které odešly
Duch dne kráčel na západě ke své chýši v zemi stínů
Jeho zářivá tvář se třpytí na hřebeni dubových kopců a hor
A luční skřivan se vrátil do svého hnízda
Strakapoud vykoukl z úkrytu
Ale hle ozývá se poplašný křik!
Blíží se kroky nepřítele!
Těch hrozných a lstivých Odžibwejů?
Ne, to jenom na okraji útesu stojí Winona!
Její smutná tvář je obrácena k nebi.
Slyšte!
Divoký zpěv její písně smrti:
„Ó duchu mého otce shlédni dolů
Ze svých lovišť na zářících nebesích
Pohleď, neboť světlo mé duše je pryč
Winona umírá nespatřila
Nespatřila jsem žádnou hvězdu
Tvář Bílého náčelníka se odvrátila
Dlouho jsem se dívala, až mé srdce vychladlo
Je v hrudi těžké a chladné jako kámen
Mám sedět u nohou toho zrádného statečného?
Ne! Dcera bojovníka může přec statečně zemřít
Pohleď dolů otče, pohleď dolů!
Ze svých lovišť na zářivých nebesích
Neboť světlo mé duše je pryč a Winona umírá!“
Silní lovci se sbíhají slyšíc ten hlas
Taktéž Tamdóka
Na útes vyrazil jako panter skočil na vrchol
Na odhodlanou dívku však pozdě
Skočila
Z té závratné výšky
Padala dolů
Střemhlav do hlubokých vod
A její osamělý duch navždy přebývá v hlubinách jezera
A vznešená skála vzpomíná ten smutný příběh
Rmutná noc rozprostřela své široké havraní perutě
Hvězdy skryly své tváře
A hladina jezera jiskří slzami duchů


***

Pak se z mlhy tajemné vynoří se příď velké kánoe
V šedé mlze na vodní hladině
To Francouz Duluth připlouvá
Anpetu Sapa
Anpetu Sapa (Oblačný den) bylo jméno dakotské matky, která dle legendy spáchala sebevraždu kvůli nevěře manžela skokem do vodopádů St. Anthony. Samozřejmě existuje několik verzí takovéto legendy a všechny se shodují v jednom, že nešťastná láska vede až k tragédii. Slyšte jednu z nich:

Na Ostrově duchů sedím pod půlnočním měsícem
Hle, vidím duchy poletovat nad vodami.
Anpetu Sapa mezi nimi spočíval
Své smutky v písních vylévaly
Kdysi tam hnízdili váleční orli
Avšak příchod bělochů je vypudil
Dřímota zahaluje toto tiché místo
Vše oněmělo
Jen osamělá sova naléhavou písní volá svého druha
Smutně hučí mohutná řeka
Velký Unktèhee (Pán vod) už nepozvedá svou pyšnou hlavu.
Je snad mrtev?
Slyšte!
Vody utichají a jen hlas sovy zní skrze měsíční mlhu
A soumračné stíny
Skrze kouzlo a šero přichází duch mrtvých
Smutek na čele má vyrytý
Slyšte!
Zpívá slavnostní příběh
Legendu smutnou a starou
Řeka zahalená do slávy mu naslouchá
***
Tento Dakota byl vysoký a mladý a silnější než Heyóka
Byl to Wanata
Smál se bolesti, ohni i hladu a čelil nejkrutějšímu mrazu i bouři
Když Wakínyan blýskal a hřměl. Když Unktéhee řádil a řval
Všichni i duchové se strachem chvěli
V bitevní vřavě rychlý a lstivý byl
V očích se mu blýskalo
Chytil bobra, zabil medvěda, dohonil srnce a vylekal pantera
Milovala ho nejedna panna a nejedno temné oko marně doufalo
Mnohé srdce vzdychalo neopětovanou láskou
A nejkrásnější byla tichá Anpétu-Sâpa
Ta si získala srdce lovce
Láska a radost se usadila v jejich týpí
Jídla i kožešin bylo v hojnosti
Černookého statného chlapce porodila
A Wanatu si vybrali coby Itâncana
U poradního ohně seděl coby milovaný náčelník
Pyšná na něj byla krásná Anpétu-Sâpa
A velmi šťastná
Se svým náčelníkem a jejich chlapcem
Avšak i nejkrásnější sluneční zář může zastřít temný mrak
***
Na břehu řeky Minnesoty kráčela Šarlatový lístek
Mladá a rovněž nesmírně krásná Apè-dúta
Vznešeně kráčela s čarovně vlajícími vlasy
Do té své sítě z vlasů ho chytila
Chytila Wanatu svými lstmi
A marně jeho žena bránila své týpí
Marně bránila svou lásku
Apè-dúta ovládla její domov
Anpétu-Sâpa zkoušela a trpělivá byla
Marnivá krása jí však rozesmutnila
Nicméně stále se starala a pečovala o kůže a vařila
Nereptala
Ale mnoho chmurných dnů i snaživého udolá
V měsíci Magâ-o-Kâda po rozvodněné spěchající řece
Ve zlatých barvách západu slunce
Z lovu medvědů a bobrů vrátila se tlupa na rychlých kánoích
Na královně pohádkových ostrovů, na břehu Wita-Wâstè
Wanata tábořil na vysočině a s ním mnoho statečných
V tu chvíli
Smutná Anpetu – Sápa uklidila domov s obvyklou péčí
Nad prérií vyskočil měsíc
Duchové a víly se procházely po stezce
Rychle a tiše v šeru na pustině modrých vod
Rychle se řítí dolů březová kánoe
A v ní stála Anpétu-Sâpa a v náručí spící dítě
Její zpěv smrti zněl podivně