Kraj pod Smutným Měsícem - XV. - Modrá košile - Nahkohe

Kapitola patnáctá - Modrá košile

Rok 1785

Na nádvoří pevnosti Fort McIntosh panovala vážná atmosféra. Sešli se tam sačemové a zástupci Wyandotů, Delawarů, Ottawů a Odžibwejů, aby jednali s americkými agenty o nové smlouvě. Náčelníci se tvářili netečně, když jim elegantně oblečený delegát z New Yorku prostřednictvím tlumočníka vysvětloval jednotlivé body navrhované smlouvy. Vysvětlil, že Američané vyhráli válku nad Brity a nyní chtějí uzavřít trvalý mír s indiány. Američané věří, že mohou se shromážděnými kmeny žít v míru a harmonii, a dokonce i v přátelství. Samozřejmě, že v tom bylo „ale.“ Nejdříve je v rámci tohoto míru vytýčit jasné hranice. Ty musí být vymezené a srozumitelné pro obě strany. Žel jaksi hranice stanovené v minulosti nějak neobstály, pravděpodobně kvůli nejasnostem nebo nepochopení. Tomu se Američané chtějí do budoucna vyhnout, a proto sem přišel on, mírový vyslanec.

„Hranice,“ prohlásil, „začne při ústí řeky Cuyahoga a povede proti proudu řeky až k soutoku Muskingumu s Tuscarawas. Poté povede podél toku Tuscarawas k portáži nad pevnosti Fort Laurens. Dál povede na západ po portáži k Velké Miami, až k jejímu ústí. Východně od této hranice bude americké území a na západě bude patřit indiánům. Američané si vyhrazují výjimku na pozemek o rozloze osmi kilometrů čtverečních při ústí Velké Miami a stejnou rozlohu mezi Velkou Miami a Auglaize a stejnou rozlohu v zálivu Sandusky a také pozemek o rozloze tři kilometrů čtverečních na každém břehu dolního toku Sandusky. Američané na nich chtěli zřídit obchodní stanoviště. „Rozumíte jasně těmto hranicím?“ optal se komisař.

Náčelníci to chápali mnohem jasněji, než oby čekával. Bolestně si uvědomovali ztrátu dvou třetin Ohia. Navíc se většinou jednalo o území Šavanů, Miamiů a Mingů, přesto jejich sačemové k jednání přizvání nebyli. Stejně tak si byli vědomi, že jejich vlastní hranice byly opět, jako už mnohokrát, posunuty dál na západ. Tentokrát ze západní Pennsylvanie do středního Ohia. A byli si dobře vědomí, že zase přijdou noví osadníci a budou další boje a další jednání o další smlouvě a oni půjdou zase dál na západ.

Vždyť ty smluvní papíry nikdy nic neznamenaly. Proč je nepodepsat i tentokrát? Když to Američanům na chvíli zajistí štěstí? A indiánům dočasný mír? Takto alespoň prodlouží na čas klid. A tak podepsali, podali si s komisaři ruce a rozešli se. Nikdo opravdu nevěřil, na šťastné až do smrti.

***

Byli té noci vzhůru až od rozbřesku. Nyní, když první sluneční paprsky pronikaly drobnými otvory wigvamu, Wabethe od sebe odstrčila Modrou košili. Usmála se na něj a její slova byla něžná: „Kdyby to bylo na tobě, můj muži, čekala bych další dítě.“ Její tmavé oči jiskřily touhou: „Kéž bych z tebe měla víc.“  Modrá košile ji položil dlaň na ploché nahé břicho a odvětil: „Nevím. Jsou to čtyři roky. Měl jsem na mysli, že máš ráda toto“ a posunul ruku níž, „proto s tebou zůstanu, dokud mi nezbělají vlasy a vypadají všechny zuby. Který válečník by zanechal ženu, jako jsi ty? Dala jsi mi syna a dvě dcery. Co mohu chtít víc. Budeš se mnou navždy.“ Naklonil se k ní a políbil ji na pupík a ovládlo ho horko. Převalila se na břicho a zvolala: „Dost! Jsi meshewa! Jsi hřebeček a ne muž. Tvůj hlad je těžké uspokojit. Běž už. Slunce vychází. Máte dnes velké jednání.“

Neochotně vstal, oblékl si legíny a nasadil pěkně vyšívané mokasíny od své ženy. Válečník byl dobře stavěný. Měl téměř dva metry a svalstvo bez zbytečného tuku. Jeho pohledná tvář byla orámovaná modročernými vlasy dlouhými po ramena, a ty mu dávaly impozantní vzhled. Nakonec si přes trup oblékl jelenicovou tuniku. Než vyšel z wigvamu, zastavil se vedle postele, kde spal jeho synek. Chvíli ho pozoroval, pak mu jemně prsty zajel do vlasů, a nakonec ho políbil na čelo. „Spi dál maličký.“ Teprve potom opustil wigvam a vydal se k poradnímu domu vesnice Wakatomika. Zatím nevěděl, proč Moluntha svolal radu. Když vstoupil do dveří, srdce mu tlouklo vzrušením o něco rychleji.

Místnost byla plná bojovníků všech klanů. Byl tu Čiksika, mladý Tekumseh a starý ošklivý Černý had. Uprostřed seděli dva nejdůležitější pohlaváři Šavanů Černé kopyto a Moluntha. Pak tu byla většina ostatních náčelníků a podnáčelníků různých vesnic. Jistě se bude jednat o důležitou věc. Modrá košile se chystal posadit k válečníkům, když tu Černé kopyto vstal, ukázal nejprve na něj a pak na zem u svých nohou. „Pojď sem bratře. Budeš sedět se sačemy!" Válečník vyzvu přijal a v srdci měl velké rozpaky. Pak všichni tiše seděli a bafali z dýmek. Když dokouřili, položili si dýmky do klína. Černé kopyto znovu povstal: „Děti moje. Přišli jsme kvůli velmi důležité záležitosti. Nastal čas smutku a čas radosti. Rád bych požádal našeho nejstaršího bratra, aby nám něco řekl“ a vztáhl k Molunthovi kostnatou ruku a pomohl mu vstát. Sám se pak posadil. Moluntha pomalu přejel pohledem shromáždění, než promluvil. Bylo znát, že poslední dny značně zestárl. Vlasy mu zbělely a obličej měl samou vrásku. Jeho hlas byl však stále pevný a hluboký. „Děti moje! To, co vám Katahekassa řekl, je pravda. Tento den je dnem smutku i radosti. Radost je větší z obou a smutek pomáhá obohatit radost. Jsem starý a slábnu. Mé oči už nemohou sledovat let holuba ani mé nohy stopu jelena. Je čas, abych odešel. Proto je v mém i vašem srdci smutek. Mám právo vybrat svého nástupce. Měl by být statečný, ale víc než to. Musí vědět, kdy bojovat a kdy se stáhnout. Musí myslet především na svůj lid. V případě potřeby za něj položit život. Měl by si získat přirozenou úctu. Svou rozvahou bez pýchy a krutosti. V laskavosti bude jeho síla. Nesmí dopustit, aby se laskavost stala slabostí. Muž, kterého jsem vybral, takový je. Katahekassa mou volbu schvaluje. Ten muž zde sedí vedle mne. Hle! Modrá košile!“

***

Po ratifikaci smlouvy z Fort McIntosh vzaly věci spád. Jednadvacátého ledna byl předložen návrh zákona ohledně nakládání s ohijskými pozemky. Kongres přijal nařízení ohledně výměru prvních parcel. Jednalo se o pozemek zvaný „Seven Ranges.“ Nacházel se převážně na východní hranici, kde zeměměřiči neměli s indiány problémy. Těchto sedm pásem mělo být vůbec první veřejnou půdou, kterou vláda na západ od řeky Ohio vyměřila. Hranice sedmi okresů byly vytyčeny přesně. Byl zahájen „legální“ zábor Ohia.

***

Psal se pátý říjen, když major John Doughty předstoupil před své vojáky. Muži se postavili do pozoru a vyslechli rozkaz. Jejich primárním úkolem na západním břehu Muskingumu byla stavba pevnosti. „Musí být dobrá! Na území Ohia byla zatím postavena jenom jedna americká pevnost a všichni dobře ví, co se stalo ve Fort Laurens. Pevnost na horním toku Tuscarawas byla napadena indiány. Útok vedl Girty a několik týdnů pevnost obléhal. Mnoho statečných obránců bylo zabito. V srpnu následujícího roku byla opuštěna. Nehodlám dopustit, aby se to stalo znovu!“

Jenže vojáci s platem tři dolary na měsíc nebyli příliš motivování. Za nepatrný plat měli riskovali krk kvůli osadníkům, kteří tam ještě ani nebyli. Které ani neznali. Jenže nouze přinutila nejednoho chasníka podepsat smlouvu s armádou. Pracovat každý den od rána do večera za kus syrového masa. Stěžování se netolerovalo a nekázeň tím tuplem. Tresty za dezerci byly hrozné. Bičování bylo standardní i za drobné přestupky.

„Pevnost,“ pokračoval Doughty, „bude ve tvaru pravidelného pětiúhelníku. Bude uzavírat plochu o rozloze přibližně tří čtvrtin akru. Stěny budou z pevných vodorovných trámů a bašty ze silných vzpřímených trámů vysokých čtyři metry a navzájem propojených.“

Pevnost se měla jmenovat Fort Harmar na počest plukovníka Josiaha Harmara. Počítalo se s tím, že na příští rok posádka založí v okolí zeleninové zahrádky.

***

James Finley si už ve svých šestnácti letech po večerech při skromném svitu svíčky psal deník. Byl to příjemný tichý chlapec, kterého měli všichni rádi. Divočina mu však naháněla strach. Kentona velmi obdivoval a přál by si kráčet po jeho boku. Objevovat a bojovat s indiány. O Kentonovi psal: „Umí psát! Opravdu jsem ho naučil psát. Inu, ne tak doslova. Dnes to udělal tak, jak jsem mu to ukázal. Poprvé v životě napsal celé své jméno. Na dluhopisu. Bylo to trhaně, ale dalo se to přečíst. Byl na to náramně pyšný.“ Finley psal o Kentonově osadě: „Je tu už dvaadvacet srubů a další se staví. Pan Kenton říká, že z toho jednou bude velké město, a já tomu věřím. Jen od té doby, co jsem tady přicestovalo šest rodin. Jednou z nich jsou Washburnovi. Mají o rok mladšího chlapce, než jsem já a on už touží zabíjet indiány. Pořád je hledá. Má stejnou pušku jako já. Jmenuje se Cornelius, ale říká se mu neříkej Cornie.“

„Cornie včera zabil indiána. On a jeho táta byli na Eagle Creeku a slyšeli něco, jako medvědí hrabání. Vplížili se na břeh a uviděli dva indiány, jak loupou hikorovou kůru na výrobu kánoe. Washburnovi oba indiány bez varování zastřelili. Pro skalpy se vrátili později. Cornie ho nosí na opasku.“

„Pán Kenton je velmi smutný. Doslechl se, že jeho starý přítel Mike Tygart zemřel. Měl farmu na východ od nás a při plavbě na koni přes řeku spadl do vody a utopil se. Kentona pořád trápí bažinná horečka. Dnes mu Martha Dowdenová přinesla polévku. Nevím, proč si ji chce vzít, když je mladší než já.“

„Patnáctého října Cornie zabil dalšího indiána někde tady poblíž. Prý se ten divoch snažil ukrást koně, tak ho zastřelil a skalpoval. Já ještě žádný skalp nemám. Musím proto něco udělat.“

„Pan Kenton ví, jak prodat pozemky. Dnes jsem mu napsal smlouvy pro pány Wooda a Foxe. Jak si on všechno pamatuje, to nevím. Při ověřování je to vždycky správně. Popisuje kolik kroků je od tohoto stromu k tamtomu a vše vždy sedí. Dnes jsme vyměřovali ve Washingtonu. Je tam jednatřicet srubu, včetně toho, kde káže reverend Wood. Do osady už vede silnice od Limestone. Pan Kenton dává pozor na nebezpečí, zatímco se pracuje. Je to opravdu velký dobrodruh. Hodně tu v kraji pro nás znamená. Je velký ochránce hlídající roztroušené rodiny v této divočině. Je učitelem mladých chlapců. Já ho považuji za knížete pionýrů. Prozřetelnost ho vyzdvihla ke zvláštnímu účelu.“

A to vše pozoroval z oblohy Smutný Měsíc