Čeroíové VII. - Nahkohe

Válka s Irokézy

Čerokíové a Irokézové byli sice součástí stejné jazykové rodiny, přesto spolu vedli tuhé a dlouhé války. Před rokem 1680 Irokézové vyhubili nebo si podrobili skoro všechny sousední kmeny. Pak své zbraně obrátili proti vzdálenějším Illinoisům, Katawbům a Čerokíům. Podle irokézské tradice válku zavinili Čerokíové tím, že kdesi na západě napadli loveckou skupinu Seneků. Dle druhé verze pobili irokézské mírové delegáty. Ovšem vzdálenost mezi oběma kmeny byla veliká. Cesta trvala minimálně pět dní a byla velmi namáhavá. Proto se jí málokdy účastnily velké výpravy, takže se jednalo spíše o individuální či skupinkové akce. Nicméně na válečnickou prestiž to nemělo vliv. I jediný válečník často urazil stovky kilometrů pro zasazení jednoho úderu. Na obou stranách byli zajatci. Ovšem, oba národy byly příliš mocné na to, aby jeden získal trvalou výhodu. Během bojů byl ale uzavřen jistý kompromis a řeka Tennessee se stala hranicí, za kterou Irokézové již Čerokíe nemohli pronásledovat. Když se za ní Čerokíové dostali a Irokézové chtěli pokračovat dál, minuli čerokíjský tábor bez povšimnutí.

Podle tradice vznikl Bizoní tanec Irokézů během jedné válečné výpravy. Když bojovníci dorazili ke kentuckému solnému lízu, pozorovali tam stádo bizonů a naslouchali jejich písni. Od řevu, bučení, frkání a pohybů zvířat si vytvořili hudbu a pohyb tance.

Na základě vyprávění čerokíjského náčelníka Stand Watieho, válku nakonec ukončili Irokézové. Vyslali k Čerokíům delegaci a navrhovali spojenectví jižních a západních kmenů. Čerokíové návrh přijali a obratem rozeslali posly k ostatním kmenům. Všichni nabídku přijali krom Osedžů, kteří se od té doby stali „divokým ovocem na prérii, na němž si smlsne kdejaký prolétající pták.“ Osedžové zůstali bez přátel a spojenců.

Ale zpět k mírové dohodě. Formální mír byl sjednán díky úsilí britského agenta sira Williama Johnsona v roce 1768. Čerokí James Wafford podal podrobný popis mírové delegace Irokézů a wampumovém pásu, který sebou nesli. Své informace získal od očitých svědků, Sequoyě, tvůrce čerokíjské abecedy a čerokíjské řečníka černé pleti Choroše. Sequoya byl tehdy ještě chlapec a žil se svou matkou v Taskigi, zatímco Choroš byl již mladý muž.

Když byla mírová smlouva dojednána v Johnson Hall v New Yorku roku 1768, chtěli jí čerokíjští delegáti ještě stvrdit v Echotě. Irokézové odmítli s odůvodněním, že to ještě není bezpečné, protože ještě nenastal ten pravý čas a někteří bojovníci jsou stále na válečné stezce.

Irokézští vyslanci přišli do Echoty o tři roky později. Poslali na jih delegaci s wampumovými pásy a dalšími důležitými mírovými předměty. Výprava však po překročení řeky Tennessee zabloudila a místo do Echoty, se dostala do Tellica. Irokézové se utábořili v sousedství a do vesnice poslali kurýra se zprávou o svém příchodu. Místní náčelník zrovna s rodinou pracoval na svém kukuřičném poli, ale jeho dcera byla z nějakého důvodu doma. Když tam přišel Irokéz, požádal o něco k jídlu. Dle starého zvyku pohostinnosti ho dívka neodmítla a dala mu najíst. Mezitím se vrátil její otec a s překvapením shledal, že v jeho přebývá jeden z dědičných nepřátel kmene. To už se k náčelníkově domácnosti zbíhali vesničtí válečníci se zbraněmi. Náčelník je zastavil se slovy: „Tento muž sem přišel s mírovým posláním! Než ho zabijete, musíte prvně zabít mě!“ Čerokíové posla vyslechli a dovolili mu přivést své společníky. Irokézové byli pohoštěni, a po odpočinku je náčelník doprovodil do Echoty za hlavním náčelníkem Okonostotou. Do Echoty byli svoláni náčelníci jednotlivých vesnic a konala se národní rada. Řečník irokézské delegace přednesl své poselství a předložil wampumové pásy a dýmky. Uvedl, že jeho Pět národů už tři roky touží po míru, ale muselo se čekat. V jejich zemi totiž prýští pramen tmavé a kalné vody, který zakryli. Po roce se na něj podívali, a byl stále kalný. Stejně tak byl kalný i druhého roku. Teprve třetí rok byla voda čistá a jiskřivá. Tehdy poznali, že nadešel čas pozvednout wampumové pásy a jít za Čerokíi.

Čerokíové poselství přijali a mírové atributy převzali do úschovy. Pak předložili své vlastní. Následovaly nezbytné hostiny a tance. Poté se vyslanci vrátili na sever a dlouhá válka skončila. Téměř sto let uchovávali Čerokíové irokézské wampumy a vzali je sebou i na západní území, když byl kmen roku 1838 definitivně vyhnán ze svého domova. Tehdy je měl v úschově John Ross, hlavní náčelník. Byly slavnostně představeny na velké národní radě, konající se v červnu 1843 v Indiánském teritoriu. Černošský řečník Choroš byl před sedmdesáti lety u toho, když Čerokíové v Echotě wampumy převzali. Wafford byl na poradě rovněž přítomen: „Choroš měl pásy pověšeny přes paži a přitom řečnil. Hovořil o původní smlouvě s Irokézy a postupně vysvětloval význam každého pásu.“ Podle Wafforda existoval jeden velký pás, k němuž byly připevněny menší. Korálky byly nejspíše z evropské bižuterie. Byly tam červené dýmky pro bojovníky a bílé pro náčelníky sedící v čele při uzavírání míru. Byly tam ještě vějíře a ozdoby z peří. Červených dýmek podobných dýmkám Lakotů bylo několik. Bílé mírové dýmky byly maximálně dvě a byly mnohem větší. Dýmky ve shromáždění kolovaly, aby si každý delegát k nim mohl přičichnout. Předměty dohromady tvořily velký balík, který pečlivě opatroval strážce. Předpokládá se, že byly zničeny během občanské války, kdy byl dům Johna Rosse u Tahlequahu vypálen pro jižanskými Čerokíi Standa Watieho.

Ještě v roce 1847 žili mezi Seneky potomkové zajatých Čerokíů. Roku 1794 upozornili Senekové anglického plukovníka Pickeringa na jednoho irokézského náčelníka, který byl potomkem Čerokíů. Byl zajat coby chlapec a adoptován. Když dospěl do mužného věku a stal se náčelníkem, dozvěděl se o svém původu. Okamžitě v něm zahořela nepřekonatelná touha poznat svůj lid. Touha s ním žít a zemřít. Když do rodné země dorazil, zjistil ke svému velkému zklamání, že vzpomínka na jeho zajetí byla zapomenuta a nikdo ho nepoznává. Protože své příbuzné nenašel, vrátil se k Senekům.