Nová Francie I. - Nahkohe

"Měli jsme skvělou minulost. Nebáli jsme se čelit námořním rizikům, drsné přírodě, divokým domorodcům a přesile nepřátelských armád. Před sebou jsme nesli korouhve se zlatými květy lilií. Nesli jsme je před sebou od Quebecu, ke Skalistéým horám. Mohli jsme nést hlavy hrdě vztyčené!“ – páter Arthur Maheux

„Nemohli jsme si představit lepší podmínky. Vál lehký severovýchodní větřík, který umožnil, aby těžké čluny držely krok s kánoemi. Proplouvali jsme nejkrásnějším kusem země, jakou si lze představit. Řeka byla plná zalesněných ostrovů, na kterých rostly duby a jiné druhy tvrdých stromů. Břehy na obou stranách jsou nízké a stromy jsou velmi vysoké a formované do pěkných hájů, jaké lze vidět ve Francii. Na obou stranách jsou malebné louky bohatě pokryté trávou a různorodou směsicí pestrých polních květin. Může to být nejkrásnější země, jen když se trochu upraví.“ – markýz Louis Baude Frontenac

„Stali jsme se hosty v pohádkové zemi. Za celý svůj život jsem neviděl malebnější kraj, a to jsem navštívil Itálii. Lidi tu nosí velmi dlouhé vlasy. Úrodu sklízejí dvakrát ročně. Místní lidé jsou vysocí, dobře stavění, pěstují kukuřici a dýně a hroty šípů nemají z kamene, nýbrž z rybích kostí, Jejich nádobí je jako ze dřeva, používají dlouhé dýmky z červeného a zeleného kamene, a mají velké zásoby tabáku. Dělají zvláštní druh pití, díky němuž jsou celý den šílení. Země byla tak příjemná, a tak krásná, a tak plodná, až mi z toho bylo smutno. Svět by měl o tom vědět. Vždyť v Evropě se válči kvůli kdejakému ostrovu na moři, pro územní zisk, kde lidé pro nedostatek čistého vzduchu onemocní. A toto království je tak překrásné a nachází se v mírném klimatu a je plné dobrých věcí, kde se rodí ovoce dvakrát ročně a lidé tu žijí dlouho, dobře a moudře. Za jakou cenu se dá ovládnout? Kolika lidem by poskytla blahobyt místo bídy a chudoby! Proč by zde lidé neměli sklízet dary boží lásky? Pravda, jistě nebude všechno jednoduché, ale co se dá dnes získat, ledaže prostřednictvím tvrdé práce a bolestným úsilím?“ – Pierre Radisson

„Celá země je nekonečný les, kde není žádný otevřený prostor krom mořského pobřeží. Na několika místech u řeky St. John roste vinná réva a psí víno na pískové a štěrkové půdě, jaká je u nás v Bordeaux. Roste zde mnoho vlašských a lískových ořechů.“ Misionář popisoval i způsob táboření: „Indiáni dorazí na určité místo, a nejdříve rozdělají oheň. Pak postaví tábor, což jim trvá hodinu, či dvě, ale někdy jen půl hodiny. Ženy v lese nařežou tyče, které rozestaví kolem ohniště ve tvaru pyramidy, a ty obloží kůžemi nebo rohožemi. Prostor kolem ohně vystelou chvojím, aby od země nešla vlhkost, a když chvojí pokryjí tuleními kůžemi měkkými jako samet, je to docela pohodlné bydle-ní. Po obvodu chýše rozloží zavazadla, a i když uvnitř hoří jen docela malý oheň, je tam i během nejkrutějších zim příjemné teplo. Tábor se nachází vždycky poblíž zdroje dobré a čisté pitné vody.“ - Jezuita Pierre Biard

„V salónech guvernéra a správce se schází sice malá, ale vybraná společnost, stejně taková, jako v jiných kulturních zemích. Rodiny předních občanů, ale hlavně důstojníků a vládních úředníků pořádají hry, výlety, v létě projížďky na kánoích, v zimě projížďky na saních, bruslí a hlavní atrakcí je lov a střílení. Kanaďané dýchají ovzduší svobody, která je velmi příjemná a není tam takový rozdíl mezi chudými a bohatými, protože tam v podstatě žádní boháči nejsou. Zatímco Nová Anglie a dalších britské kolonie prosperují, v Nové Francii chudobu skrývají duchem pohody. Angličan utrácí jen, pokud je to nezbytné, ale Francouz se plně těší z toho, co má a často se chlubí tím, co nemá. Osobně jsem to pozoroval a nyní se chystám svou zprávu ukončit. Královská loď je připravena k odplutí a my opouštíme Kanadu. Zima se blíží a první sníh už leží na vrcholku Cap Tourmente. Slunce nádherně ozařuje tu mrazivou podzimní krásu a špičky jedlí na výšinách Sillery, jež se tyčí proti jantarovému slábnoucímu západu. Loď vypluje ráno a nás čeká období kouření mnoha dýmek…“ - kněz Charlevoix„Byl už podzim, když jsem přišel do jedné z nejodlehlejších osad v Západní Virginii. Noc jsem měl strávit v jednom ze srubů, kam mne pozvali jeho laskaví majitelé. V místnosti stal jednoduchý tkalcovský stav, na kterém ženy vyrábějí látku, ze které se šije prosté oblečení. Nábytek byl hrubě tesaný, jednoduchý a hlavně účelový. Na večeři jsem dostal nějaké drůbeží maso, slaninu, pohankový koláč, mléko a kávu, kterou jsme sladili javorovým sirupem. Když se setmělo, vytáhla paní domu tři lojové svíčky, které vložila do svícnů na trámech před krbem, nad kterým vysela puška. Nad krbem se na šňůrách sušilo množství dýni. Ten večer jsem přenocoval v horní místnosti, kam se vcházelo venkovním schodištěm.
Ráno jsem sešel k potoku, který tekl jen nedaleko a opláchl se v jeho ledové, ale křišťálově čisté vodě. Po snídani jsem se vydal v doprovodu jednoho muže na další cestu. On jel na koni, zatímco já musel po svých. Šli jsme asi dvanáct kilometrů hustým lesem, než jsme se dostali na veliký palouk, kde stála vesnice. Byla to spíše jen malá osada, kterou tvořilo dvanáct srubů, postavených ve dvou řadách s vchody situovanými do ulice. Každý srub měl vzadu menší kůlnu, chlívek nebo něco podobného. Na palouku, kde stála osada, nechali místní obyvatelé několik stromů, ale jinak stál v okolí hustý les.
Navštívil jsem starostův srub, u kterého sedělo několik horalů a jejich manželky. Lidé se věnovali čištění kukuřice a dobře se při tom bavili. Muži byli samí urostlí chlapi a ženy kypré a růžolící. Starosta mi prozradil, že vlastní dva tisíce akrů půdy, které mají i s jeho farmou hodnotu jeden tisíc dolarů. Starostův srub měl dvě malé místnosti bez oken. Když jsme povečeřeli, převážně medvědí maso, přišli nějací sousedé. Posadili jsme se všichni před krb a vyprávěli si různé příběhy, a aby nám bylo ještě veseleji kolovala mezi námi lahvinka něčeho ostřejšího.
Když jsem se ráno vzbudil, připravovaly dvě ženy snídani, zatímco tři muži seděli u krbu. Po jídle jsem svým hostitelům poděkoval za to, za to, že se o mně tak dobře postarali. Pak jsem si vzal svůj tlumok a šel dál lesem asi dvě hodiny, když jsem narazil na osamělý srub. Přeskočil jsem přes plot, protože tam nebyla žádná branka a vstoupil do otevřených dveří domu. Bylo to velmi skromně zařízené stavení, dvě postele, stůl, lavice a nějaké police. V rohu u krbu seděla žena a kouřila dýmku. Vedle ní seděla na sedátku malá holčička hrající si s kotětem. V protějším rohu seděl úctyhodně vzhlížející starý muž statné postavy. No a pak tam byla ještě mladá dívka, která sice nebyla moc krásná, ale určitě byla vzdělaná, jelikož si četla v malé knížce, která nebyla nic jiného než Nový Zákon.“

„Když na člověka přišly chmury a mrzuté myšlenky, stejně jako na konci dne pomine bouře a nastane klidný den, tak se člověku pročistí mysl, při pohledu na tuto krásnou zem. Všude vládne klid a mír a na stromech se nezachvěje ani lísteček. Jednou jsem vyšel na horský hřeben a přede mnou se objevila úchvatná krajina, na niž byla radost se podívat. Šel jsem podél Ohia, jenž se majestátně a s tichou důstojnosti valilo hranicí Kentucky. V obrovské vzdále-nosti jsem spatřil hory s ohromnými úbočími, jejíž vrcholy lemovaly mraky. Rozdělal jsem si oheň blízko sladkovodního pramene a upekl jsem si jelení ledvinu. Zasmušilé stíny noci pak zahalily krajinu a zdá se, že země lapala po dechu vznášející se vlhkosti. Byl jsem příjemně unavený, takže jsem spokojeně usnul a spal až do rozbřesku. Cestoval jsem ještě několik dní, než jsem se vrátil do základního tábora. V táboře jsem moc nepobýval a raději jsem spával v rákosovém porostu, aby mě nenašli indiáni, kteří v táboře často šmejdili. Žil jsem uprostřed hojnosti a byl jsem šťastný. Žádné lidské město by mi neposkytlo tolik potěšení, jako zdejší krajina.“