Kraj pod Smutným Měsícem - III.-První výprava - Nahkohe

III. - První výprava

1771

Grills zavedl Simona Kentona alias Butlera do tábora jeho společníků a na první pohled bylo jasné, kdo je v něm šéfem. Velký hromotluk v koženém, značně zanedbaném zálesáckém oblečení třímající v ruce dýmku a váček na tabák z mývalí kůže. Měl krátké tmavé vlasy silně kontrastující s bledým obličejem a nepříjemným pohledem. U pasu měl v pochvě dlouhý nůž a ve zvláštním pouzdře pod levou paží mu visel tomahawk s nezvykle tenkou čepelí a za pasem měl ještě dlouhou jezdeckou pistolí. Mohlo mu být kolem čtyřicítky a jmenoval se Jacob Greathouse, chlap, kterého nebude jen tak snadné odzbrojit.

U vyhaslého ohniště dál dřepěli bratři John a Raphael Mahoniovi. Byli na sebe hodně podobní a hodně nevýrazní. Takové ty typy, které se snadno ztratí v davu. Jejich výraz tváře se měnil jen zřídkakdy, snad jenom když se usmáli úsměvem postrádajícím radost.

Grills své partě vyprávěl o setkání se Simonem, a když skončil, Greathouse se zvedl a přistoupil k mladíkovi. Pohyboval se na svou velikost poměrně lehce a Simonovi byl značně nesympatický. Cítil k němu ihned osobní nechuť pramenící snad i ze strachu. Grills byl cítit jistým pachem, který však nebyl odporný. Byla to taková směsice kouře, potu a medvědího sádla, ovšem Greathouse doslova smrděl na metr daleko. Jeho zanedbané oblečení a nemyté tělo doslova čpělo. Hromotluk se zastavil kousek před Simonem a zahleděl se mu přímo do očí. Simon měl silnou touhu dívat se jinam, ale vydržel to. Zálesák zavlnil pravým koutkem úst, jako by se usmál a podal mládenci pravici se slovy: „Podej mi tvou pušku!“

Simon instinktivně sevřel svou zbraň a mírně zavrtěl hlavou: „Jacob se nehodí do ruky nikomu jinému než mně!“

Greathousovi oči se zúžily do škvírek a jeho zdánlivý úsměv zmizel: „Jacob? Cože. Jakože jméno pro zbraň? Podej mi jí. Říkám znovu.“

Simon opět zavrtěl hlavou a tentokrát výhružně pozvedl hlaveň na mužova prsa. I když ze zálesáka nespouštěl zrak, nemohl si nevšimnout, jak se na sebe Mahoniovi podívali. Grills to sledoval s očividným zájmem. Greathouse se opět usmál, načež bleskurychle vytáhl z podpaží tomahawk, udeřil tupou stranou Simona do předloktí, a ten upustil ručnici z ruky. Stejně rychle udeřil mládence do brady. Ten upadl na zem a než se vzpamatoval, Greathouse na něm klečel a tesák mu držel na hrdle. „Tak vidíš?“ zasyčel chlapci do ucha, „Takhle se pořizuje rudošský skalp! Takhle snadno i z naivních týpků!“ Nepříjemně se zasmál a přejel chlapci ostřím po vlasové linii. Poté hrubě odhodil nešťastníka stranou, postavil se a pomalu si otřel nůž o mladíkovou košili, než ho vrátil do pochvy. Změřil si ležícího Jacoba a jeho pána. „Takhle na mě ještě nikdo nemířil, aniž by přežil!“ utrousil. „Tohle je poprvé, a také naposledy, povídám! Dvakrát jsi mohl být mrtvý, mládenče! Mohlo to být klidně tak, že by tě má sekera zasáhla ostřím rovnou do hlavy. A nůž? Tím bych ti nekreslil po čele, ale prořízl bych ti hrdlo“ a významně si přejel palcem po krku.

Simon cítil jemný čůrek krve stékající mu z čela. Otřel si ránu a podíval se na krev usazenou na konečcích svých prstů. Poté upřel zrak na velkého hraničáře tyčící se nad nim coby bůh hrůzy a chladně pronesl: „Pane! Až na vás příště Jacoba namířím, zabiju vás. Nebo když mě příště napadnete nožem, nepřežijete!“

Greathouse propukl v záchvat smíchu, a tentokrát velice upřímný. Smál se dlouho, a když se uklidnil, otočil se k bratřím Mahoniovým a Grillsovi: „No copak si o tom myslíte mládenci? Dvakrát se to děcko přiblíží těsně k mým čepelím, lehne si na zem ve vlastní krvi, a pak mi řekne, že mě dokonce zabije! No myslím, že se mi tohle mládě líbí, co říkáte?“

Vztáhl paži k Simonovi v jasném gestu, že mu pomůže na nohy a ten po krátkém zaváhání přijal. Zálesák ho lehce pozvedl a těžkou paži mu položil kolem ramen a pokračoval: „Takový jsem byl zrovna před třiceti lety. Silný, velký, statečný a hloupý. Myslím, že jméno Simon Butler bude v pohraničí brzy známé, stejně jako Jacob Greathouse. To říkám já!“

„Možná ještě víc, Jakeu,“ prohodil Grills.

Greathouse si ho změřil dlouhým chladným pohledem. Pak se opět usmál svým úsměvem bez úsměvu a procedil: „Někdy snad Billy. I ty jsi někdy hodně statečný, myslím. A taktéž někdy hloupý, což?“ Otočil se zpátky k Simonovi, zvedl Jacoba a pečlivě si zbraň prohlížel. Uznale pokýval hlavou a podal ji Simonovi se slovy: „Řekl jsem, že ti toho Jacoba nevezmu. Místo toho ti ho dám, co?“

Grills se pustil do přípravy ptáka a než bylo jídlo hotovo, přijala parta nováčka mezi sebe. Muži si padli do oka a vyprávění bylo doprovázeno častým smíchem. Greathouse mimo jiné vysvětlil, že je třeba postavit velkou kánoi pro pět mužů a množství zavazadel. Tu budou potřebovat na cestě do Can-tuc-kee, kde je čekalo během jedné zimy velké zbohatnutí.

Práce na kánoi zabrala celých šest týdnů a stála za to. Osmimetrové plavidlo vklouzlo do proudu s lehkostí, která popírala jeho mohutnost. Simon cítil mimořádně dobrý pocit z šikovně vykonané práce a těšení se na věci budoucí. Nyní bylo třeba zapakovat zavazadla. Mouku, sušené maso, sůl a další trvanlivé potraviny byly zabaleny do impregnovaných pytlů z buvolích kůží. Každý balík byl přivázán ke špalku suchého dřeva, aby se v případě nehody nepotopil. Stejně tak bylo naloženo se střelným prachem. K nutné výbavě ještě patřily náhradní přikrývky, lněné košile, kabáty a kamaše. Dále bylo třeba různého nářadí a nádobí: pánve, kotlíky, konvičky a hrnky, svěráky, věci nutné k odlévaní kulí atp. Bylo toho zkrátka spousta.

Nastal den vyplutí, a byl příhodný. Svítání napovídalo, že bude jasno a teplo. Jacob Greathouse zaujal velitelské stanoviště na zádi. Bill Grills se usadil na přídi a ostatní se rozesadili v pravidelných rozestupech mezi nimi. Mezi muži byla rozložena zavazadla, tak aby byla dlouhá kánoe dobře vyvážena.

Posádka se domluvila o noclehu v Provance, osadě situované několik kilometrů nad ústím potoka White Day Creek, východním přítoku Monongahely. Tam dokoupili, co se dalo a Greathouse se pídil hlavně po kořalce. Tu doslova polykal ze džbánku, jen aby si užil, co to šlo. Tehdy se Simonova nevraživost vůči tomuto hrubiánovi posílila.

***

Chůze muže, který se blížil od Iceovu brodu k Iceovic krčmě byla rozvážná a sebevědomá. Andrew Ice, jenž stál ve dveřích svého podniku, líně pokuřoval a pozoroval noční oblohu zpozorněl. Tu chůzi znal až moc dobře a radostně vyšel hostu vstříc. Příchozí se usmál a podal krčmáři pravici. Host, kterému Ice říkal Dave neztrácel čas zbytečnými řečmi a hned se ptal na bratry Mahoniovi. Pozorně naslouchal, když mu hostinský vyprávěl o jejich několikatýdenním pobytu se třemi parťáky a přípravě na dlouhou cestu do divočiny. Že měli namířeno do Fort Pittu a někam dál, ale že se staví ještě v Provance, a že vyrazili zrovna dnes ráno. Dave chladně poděkoval, poplácal krčmáře po ramenou a vydal se zpět k brodu. Jak znal Greathouse, věděl, proč se chce zastavit v Provance.

***

Tu noc Greathouse a jeho parta již několik hodin tábořila. Simon coby nejmladší člen skupiny měl „černého Petra“ a musel hlídat kánoi se zavazadly. Společnost v krčmě ho stejně nezajímala, jelikož se těšil na budoucí cestovatelské dny, a kdyby bylo na něm vůbec by se tu nezastavovali. Z těch čtyřech společníků mu byl nejvíce sympatický Bill Grills. Byl inteligentní a dobrý vyprávěč s velkou zásobou příběhů ze života. Ale jako správný zálesák i rád přeháněl, což Simon ještě nepoznal. Nicméně během těch šesti týdnů stavění kánoe se od Grillse naučil mnoha zálesáckým dovednostem.

Grills se narodil v Baltimoru a do čtrnácti let tam chodil do školy. Pak se jeho rodiče vydali na západ. O životě na západě nevěděli vůbec nic a indiány nepokládali za lidi a nevěřili v jejich lstivost a útočnost. Poté byli na cestě přepadeni a rodiče před Billovýma očima zabiti a skalpováni. Hoch byl unesen a šest let žil mezi Ottawy a pochytil mnohé z jejich způsobu života a jazyka. jednou se coby dospívající jinoch se oddělil od lovecké společnosti a vrátil se do Baltimoru. Studiu se věnoval ještě několik let, ale na svobodný život v divočině již nikdy nezapomněl. Vsákl se mu trvale pod kůži. „Zjistil jsem, chlapče,“ povídal Simonovi, „že mnohé indiánské vlastností jsou obdivuhodnější než bělošské. K Ottawům jsem se samozřejmě vrátit nemohl, avšak, že jsem uměl mluvit jejich jazykem, začal jsem se věnovat obchodu a docela se mi dařilo, až do jisté chvíle. Jedna z hezkých mladých indiánských dívek se jmenovala Malý měsíc z kmene Šavanů podkmene Thawegila. Možná byla trochu baculatější, ale jinak pěkná ženská. Tak už to prostě chodí. Když muže okouzlí ženská, on to neovládne a musí jí mít, ať už je jakákoli. Prostě jsem si ji vzal. Nebylo to moc chytré, protože již byla zadaná. Pak za mnou přišel on a byl opilý. Blázen. Chtěl mně napadnout tomahawkem, já byl ale rychlejší. Zapíchl jsem ho a s tou squaw utekl. Pištěla dost nahlas.“

„Ty jsi ho zabil? Kdo to byl?“ zeptal se mladík.

„No. Na jeho jméno si jářku nepamatuju. Asi to byl její manžel. Sakra. Zabil jsem ho. Neměl jsem přece jinou možnost. Tím také skončilo obchodování s indiány. Potuloval jsem se po kraji, nosil zprávy a vydělal si trochu peněz lovem do pastí. I s tím jsem musel skončit. Jednou v zimě jsem v noci uvízl ve vlastní pastí a než jsem se vyprostil, omrzly mi nohy. Od té doby se již nemohu brodit studenými potoky. Za čas jsem se přidal ke Greathousovi a Mahoniům. Oni potřebovali někoho, jako jsem já. Kdo umí stopovat a zná indiány.“

Simon se zeptal, jaká je Greathousova minulost a odkud pochází. Grills připustil, že o něm mnoho neví, ovšem za těch několik společně strávených let si o něm učinil jistý obrázek. Ten chlap se narodil na farmě u řeky Rappahannock ve Virginii. V osmnácti se vydal s mladším bratrem Danielem na západ a už přes třicet let se pohybuje v pohraničí a daleko za ní. Jelikož byl Daniel mírnější povahy a chtěl mít poněkud větší životní jistotu, přihlásil se do posádky Fort Pittu a dosáhl hodnosti kapitána. Bratr Jake však byl jako medvěd. Bavil se a šaškoval a během okamžiku se měnily jeho nálady. Z bodrého chlapa se rázem stal nepředvídatelný muž zabíjející bez slitování. Simon si v tu chvíli uvědomil, jaké měl možná štěstí. Přikývl a zeptal se: „Zabil už hodně lidí?“

„Od té doby, co ho znám, jich bylo devět, povídám. Ale všichni kromě dvou to byli indiáni. Ti běloši mohli mít šanci, ale jak znám Greathouse a jeho způsob boje, myslím, že vzato kolem a kolem, byl i jejich osud zpečetěn. Je to nebezpečný člověk. Je zatraceně nebezpečný pro přítele a dvakrát horší pro nepřítele. Viděl jsi ho přece používat tomahawk a nůž, viděl přece? Není mnoho těch, kteří to viděli a jsou nejčkom naživu, a aby o tom navíc vyprávěli. Umí střílet z pušky asi jako ty, ale ta jeho pistole je také strašná.“

"Jak se vůbec seznámil s bratry Johnem a Rafem? Vypadá to, že jsou pořád spolu, ať jde kamkoli?“

„Jsou to podivíni,“ odtušil Grills. „Ani jednomu bych nevěřil. Rafe je starší o tři roky. John mluví, jen když je potřeba. Nikdy jsem je neviděl se smát. Greathouse je má, jako své psy a oni jsou mu oddaní. Nevím proč. Udělají všechno, co jim řekne, a jediné, co vím, že rádi dělají sami, je zabíjení indiánů. Při každé příležitosti neváhají tyto lidi zabíjet. Poté říkají, že to jsou „hodní indiáni.“ Snad se mstí za to, že jim zabili matku a otce unesli, či spíše zabili taktéž. Ale i na ně si dávej pozor, chlapče. Nejsou proti tomu, aby zabili i bělocha, když si usmyslí, že to potřebuje. Párkrát to již udělali. Abych řekl pravdu, nemám z těch kluků dobrý pocit. Mne ale potřebují. Jednoho dne to s nimi zabalím.“

Najednou Simona ze vzpomínek vymanil výkřik: „Butlere! Holá Butlere!“ křičel Greathouse a táhl za sebou chichotající se ženu. „Tady Bess říká, že nám všechno pohlídá. My dva teď nahoru a s chlapci si dáme po skleničce.“

***

Krčma Provance. Greathouse, Grills a Mahoniovi seděli u zamaštěného dubového stolu v jediné krčmě osady Provance a náramně si užívali kořalku. Greathouse údajně striktně odmítal nosit na výpravy whisky, ačkoli mimo to, ji vždy vyhledával. Simon měl svůj hrnek, avšak po prvním loknutí tohoto patoku toho již více nechtěl, zatímco ostatní si pořádně dopřávali. V šeru svíček, hustého kouře z dýmek a v alkoholovém opojení si krom Simona nikdo nevšiml otevřených dveří, ve kterých stál kdosi neznámý. Cizinec rychlým pohledem prohlédl místnost a zvolal: „Jacku!“

„Kdopak mne to volá?“ zamumlal Greathouse mžoural přes prskající svíčky uprostřed stolu.

„Tak jsi stále tady. To je dobře. Andy Ice povídal, že jsi ráno vyrazil do vnitrozemí.“ Pak postoupil do místnosti a matné světlo voskovic ozářilo jeho tvář. Byl středně vysoký, dobře stavěný a vyzařovala z něj sebejistota. Zpod kožešinové čapky mu na ramena splývaly lesklé černé vlasy. Jeho rysy byly na rozdíl od drsných mužů z pohraničí příjemné. Ovšem jeho pronikavý pohled jasně naznačoval, že mu nic v nejbližším okolí neunikne, a když očima spočinul na Simonovi, měl pocit, že je veškeré jeho tajemství obnaženo. Muž ve značně obnošeném koženém oděvu ležérně pozdravil společnost.

Greathouse se prudce zvedl až prudce převrhl svou židli a jeho obličej se rozzářil v nečekaném projevu vřelého přátelství k jinému člověku. „Dave!“ zařval. „Dave Duncane! Proboha, kde jsi byl celý ten zatracený rok? Co mi povíš?“ a plácl muže ohromnou ranou po rameni. Ten se dále tvářil, jako by se ho vůbec nic nedotklo. „Davey, tyhle kluky přece znáš, nebo ně?“ a máchl svou lopatou ke spolustolovníkům. „Ale tady máme něco nového, co? To je medvědí kousanec, řekl bych. Povím ti tajemství, Dave. Ten kluk mi vrazil pušku do břicha, a když jsem ho přesvědčil, že to nebylo chytré, to mládě se mi podívalo do očí a řeklo mi, tak vážně, jak to jen jde, že jestli se ho ještě jednou dotknu, budu mrtvý. No není to něco? Co Davey? Tohle je Simon Butler z Warm Springs.“

David Duncan! To jméno Simon velmi dobře znal. Byl by to velký válečník a mezi muži v pohraničí byl obrem mezi obry. Jen málo hraničářů si vytvořilo jméno tak věhlasné, jako jeho. Jedním z nich byl samozřejmě Simonův strýc Tom, který se však nepočítal a další byl John Finley. A Simon si nyní třásl pravicí s Davem Duncanem: „Pane Duncane! Slyšel jsem toho o vás strašně mnoho, pane. Je mi ctí vás poznat“ pronesl Simon s neskrývaným obdivem v hlase.

Duncanův úsměv měl stejný účinek coby jasná záře svíce v temné místnosti. „Pane Butlere, mohu vás ujistit, že je i mým potěšením vás poznat. Ještě nikdy jsem neměl tu čest potkat se s člověkem, který namířil zbraň na Jacoba Greathouse a přežil. Myslím, že o tobě v budoucnu uslyším podstatně víc.“

„Vidíš, chlapče, již nyní jsi něčím výjimečný, což?“ křenil se Greathouse.

A zatímco mladíka polil po tváři ruměnec rozpaků, podal krčmář John Provance slavnému hraničáři půllitrový hrnek zpola naplněný whisky. Duncan poděkoval kývnutím hlavy.

„Takže Davey, pročpak si nás tady u brodu vyhledal, co? Je to přiliž dlouhá procházka pro jeden pozdrav, nemýlím-li se. Je to jistě něco velkého, řekl bych“ odtušil Greathouse.

Duncan se lehce sedl na volnou židli, opřel se loktem o hrubou desku stolu a volnou rukou ukázal na bratry Mahoniovi: „Johne a Rafe“ mrkl na každého z nich „koho znáte, kdo se pořád usmívá, má chybějící levý palec a malou jizvu na čele?“ V tu chvíli poprvé a naposled uviděl Simon na tvářích bratrů projevy skutečných emocí. Rafovi poklesla čelist a John se natáhl přes stůl, aby Duncana uchopil za zápěstí, přičemž převrhl svůj hrnek s kořalkou. Oči mu plály podivným ohněm, když se zprudka optal: „Duncane! Pověz, viděl jsi ho? Ovšem pravdu! Ni žádné hry!“ Duncan přikývl a významně se zadíval na ruku držící jeho zápěstí. John si uvědomil, co dělá a odtáhl se. Simona pohled na tuto scénu fascinoval.

„Kde?“ ptal se Mahoni dál.

„S loveckou skupinou Delawarů tábořící na Sandy Creeku v Middle Ground. Tak dva tři dny plavbou kánoi a další dva tři dny chůzi.“

„Jak se mu daří? Pověz přece!“

„Myslím, že to není dobré. Je hubenější, než když jsem ho viděl naposledy. Vypadá o dvacet let starší. Ale chůze mu jde dobře. Možná může i běhat, když bude potřeba.“

„Kolik těch indiánu je?“

„Možná osmnáct, možná dvacet. Předpokládám, že si založili tábor a postavili wigvamy pro delší pobyt. Vede je tvůj starý přítel Běžící norek.“

Simon ještě nikdy předtím neviděl v mužských očích tolik vášně. John Mahony nespouštěl z Duncana pohled a jeho hlas bylo sotva slyšet: „Víš, co se stane, Duncane?“

Zvěd přikývl: „Já tě povedu. To je důvod, proč jsem vás vyhledal. Mám však podmínku. Osvobodíme ho, ale nebudeme zabíjet indiány! Chci tvé slovo Johne! I tvé Rafe! Odpovíte?“

Bratři neochotně přikývli a Duncan hodil tázavý pohled i na ostatní.

„Samozřejmě, Davey,“ řekl Greathouse, „Já půjdu rád“ a Bill Grills i Simon souhlasili. Greathouse však zavrtěl hlavou: „Ty ne chlapče!“

„A proč ne?“ zúžili se Simonovi oči.

„Jsou dva důvody a oba dobré, to mi věř. Zaprvé, nemáš s indiány žádné zkušenosti a tohle není vhodná doba ani místo, aby ses to v tuto chvíli učil. V sázce je příliš mnoho. Zadruhé, kánoe pojme jenom pět lidí, a to je vše. Davey nám musí ukázat cestu. A těm dvěma rozhodně nezabráníš v cestě,“ ukázal na bratry palcem. „Je to jejich příbuzný, ten zajatec. Grillyho potřebujeme z mnoha důvodů, to je jisté, takže zbýváme je my dva. Já jdu, to je jisté, takže zůstaneš ty.“ Pak se obrátil k ostatním se slovy: „Vyrážíme ráno!“ a směrem k očividně zklamanému Simonovi dodal: „Tvrdě jsi s námi dřel, chlapče. Možná se brzy vrátíme. Možná se zdržíme. Možná se nevrátíme nikdy. Takže dáme ti tvůj díl zásob a ty půjdeš po svých. Nějaký prach a olovo, nějaké věci, nějaké jídlo a nějaké pasti. Možná brzy získáš nějaké zkušenosti s chytáním do pastí. Ano?“ Simon se v tu chvíli nezmohl na žádnou odpověď.

***

Modrá košile byl spokojen. Stal se právoplatným Šavanem a kmen, jako by jeho bělošskou minulost vymazal. Během několika měsíců se dobře přizpůsobil společenským, morálním, politickým a docela i náboženským zvyklostem národa a dobře se s indiány domluvil. Do všeho se zapojoval s velkou ochotou a respektem. Puckesinwah s ním trávil mnoho hodin a poučoval o historii a kultuře Šavanů a náboženství, které hrálo v jejich životě tak důležitou roli. Nejvyšší náčelník všech duchovních bytostí je Gitchee Manido, jež ovládá všehomír a žehná všem, kteří si to zaslouží. A naopak těm, kteří si to nezaslouží přináší zármutek. Inu-msi-ila-fe-wanu je babizna neustále splétající obrovskou síť, a když bude dokončena, bude spuštěna na zem a všichni, kdo se osvědčili, budou shromážděni do jejích záhybů a odvedeni do světa velkého míru a štěstí. Zbytek stihne strašlivý osud. Pak skončí svět.

„Nikdo však není povinen těmto věcem věřit,“ konstatoval Puckesinwah. „Násilí není nutné. Morálka je zákon. Každý z nás je sám sobě soudcem. Od nejranějšího dětství je nám to vštěpováno do mysli. Učíme se, že lež je zločinem sám o sobě. Žijeme podle těchto měřítek a zásad, ne kvůli tomu, co si o nás myslí ostatní. Poctivost vůči ostatním soukmenovcům je základem našeho chování. To je svědomitě dodržováno. Základem našich vztahů je toto: ‚Nezabíjej a neubližuj bližnímu. Neubližuješ jemu, ale sám sobě. Proto mu přej štěstí a přidáš je sám sobě. Miluj bližního, neboť i Manido ho miluje a miluje i tebe.“ Šavani měli tresty různého druhu. Slovo náčelníka sice nebylo zákonem, avšak většinou bylo respektováno. Zločin mohl být trestán i smrtí, ale vyobcováni z kmene bylo nejstrašnější. Zločiny spáchané vůči jiným národům nebyly považovány za špatné. Modrá košile se spřátelil s vnímaným, o dva roky mladším mladíkem jménem Chiksika. Byl to Puckesinwahovův syn a bratr tříletého Tekumseha.

***  

A tak se výprava Jacoba Greathouse pustila za svým vlastním dobrodružstvím bez Simona Kentona. Ten se musel postavit na vlastní nohy a zřídit si vlastní tábor. Jeho záměrem bylo zvláště utajení s cílem uchránit vzácně nabytý majetek a zavazadla. Greathouse mu přenechal nějaké klasické pastí včetně jedné veliké na medvědy. Dostal pytel střelného prachu a pytel olova, plus nějaké oblečení, nástroje, a hlavně trvanlivé potraviny. V pohraniční vcelku dobré bohatství. V Provance chtěl trávit toliko nejnutnější čas k přivydělání ještě nějakého toho dolaru, než se rozmyslí, co podnikne dál.

Jeho představy o hrdinných hraničářích se v Providence brzy rozplynuly. Místo neohrožených dobrodruhů a zálesáků s vysokým morálním kreditem shledal, že se jedná povětšinou o chásku toužící po snadném zisku. A pak tu byli darebáci utíkající z východu před zákonem a oprátkou. Vždyť i jářku on sám mezi ně v podstatě patřil. Byla to společnost neotesaných a zaostalých lidí propadlých hazardu, postelovým hrátkám s několika pochybnými ženštinami a holdující hlavně pití. Riskantní pohodlí v přeplněném a havětí zamořeném baráku ho vskutku nelákalo.

Přestože neměl tolik zkušeností, začal stavět kánoi a čerpal z vědomostí, které pochytal s předešlou partou. V osadě si díky své dominantní postavě, přívětivosti a obratnosti s Jacobem získal mezi muži celkovou oblibu i respekt. Jeho ručnice byla modernější než většina britských flint. Byla lehčí, rychleji se nabíjela a snáze se s ní mířilo. Díky neustálému tréninku byl nepřekonatelný a vynikal hlavně v tom, co opravdu uměl málokdo, totiž přesně střílet za běhu a znovu nabít, aniž by polevil v tempu. To znamenalo nasypat z rohu do hlavně dávku prachu, vložit ucpávku a kuli a naládovat to.

Spoustu času strávil toulkami po širém okolí a učením se stopovat. Vzpomínal na vše, čemu ho Grills naučil. „Vždycky si pamatuj, chlapče,“ povídal starý zálesák, „že země je otevřená kniha pro ty, kdo v ní umí číst a rozumí tomu.“ A byla to pravda. Ohnuté stéblo trávy, otisk tlapek a kopýtek, brloh na spaní, bobky atd, promlouvaly jasnou řečí. Podle trusu se dalo určit o jaké zvíře se jedná a před jakým časem se na místě pohybovalo. Mývalí bobky dokázaly prozradit, že zvíře mělo hlad a prošlo tudy předešlého večera, krátce poté, co celý den prospalo. Kousky račích krunýřů a žabích kostí naznačovaly, že předešlou noc strávilo zvíře třeba nějaký čas v malém potoce Crow Creek vlévajícím se do řeky asi dva kilometry daleko. Dalo se s neuvěřitelnou přesností určit trasu, kterou zvíře urazilo. S tím šla ruku v ruce schopnost zamaskovat i vlastní stopy, a jelikož nechával své zboží v tajném táboře dvě stě metrů od stezky vedoucí z Provance do Fort Pitt, velmi se snažil, aby ho kolemjdoucí neodhalili. Během svého krátkého působení v západní Pennsylvanii se poněkud změnil. Jako by zestárl a podle toho i jednal. Neustále sledoval okolí, pozorně naslouchal zvukům a používal i svůj čich.  Všechny jeho smysly byly neustále v pohotovosti, aby odhalily podezřelé věci. Málokdy přicházel a odcházel stejnou cestou a pečlivě se vyhýbal měkké půdě. Jako chodníčky mu sloužily padlé kmeny, na nichž měkká obuv nezanechá otisky. Proto jim silně otřáslo, když shledal, jak jeho svatyni objevili neznámí vetřelci.

Vracel se tak jednou na sklonku dne do svého ležení a měl nepříjemný pocit, že je něco v nepořádku. Pak ve vzduchu ucítil vůní tabáku, pročež připravil Jacoba k použití. Obezřetně se blížil k táboru a uslyšel tlumený hovor. Nyní si byl bezpečně jist přítomností cizinců a chystal se zabít kohokoliv, kdo by ohrozil jeho majetek. Přikladl ještě blíž a spatřil dva muže. Dvojice seděla opřená zády o velký balvan. Mladší pořád klábosil, zatímco starší se zavřenýma očima kouřil dýmku. Ačkoli by Simon přísahal, že byl tichý coby myš, starší chlápek otevřel oči, dotykem umlčel svého společníka a zabručel: „Je zpátky.“ Překvapený mladík udiveně pohlédl na Simona vzdáleného jen několik metrů od něj a třímajícího pušku namířenou přímo na nej. Majitel tábora měl chladný pohled nevěstící nic dobrého. Starší muž s hustou rohožkou ježatých vousů a stejně zarostlým obočím byl klidný. Vypadal křehce a od jeho velkých smutných očí mu k uším vedly hluboké vrásky. Ten mladší mohl být tak o rok starší než Simon. Byl sice menší, avšak o to více robustnější a jeho světlé vlasy mu padaly přes ramena. Byl očividně nervosní a byl první kdo promluvil: „Řekněme, že jsme si dali nějakou tu práci, něž jsme ho našli, že jo, Johne?“ a mrkl na svého společníka.

Ten starší přikývl a bezzubě se na Simona usmál: „Přistup chlapče. Tohle povídání tě bude jistě zajímat.“ Simon jako by neslyšel se optal, kdože jsou a cože tu pohledávají. „Určitě jsi měl pravdu, Johne. Určitě jsi měl pravdu. Tady John říkal, že budeš podezíravý, až se z toho všichni poserou. Říkal, že budeme mít nejspíš štěstí, když předtím, než promluvíme nás nezastřelíš. Já jsem George Strader a tadyhle dědek“ a kývl hlavou ke starci, „je John Yeager. Hodně jsme o tobě slyšeli. Všechno o vaší střelbě a stopování a o tom, že vás tu zanechala Greathousova parta.“

„Tiše chlapče,“ přerušil ho Yeager, „moc mluvíš!“ Pak ukázal na Simonovu zbraň: „Dej to dolů synku, a uklidni se. Tady Strader nemá přece ani nůž. Má jenom tu svou hubu, se kterou dokáže pronést pět set slov za minutu. Většinou to nedává smysl, ale umí to. Já mám tenhle nůž na stahování kůže! A myslím, že kluk tvé velikosti si poradí se starcem, jako jsem já, a už vůbec s tímto zelenáčem“ kývl na svého souseda.

Simon nic neříkal, avšak pomalu Jacoba opřel o strom a dřepl si vedle něj. Byl poněkud zmatený. Strader se k němu choval podobě jako Duncan. Nevěřil tom, že by o něm v pohraničí kolovaly historky, přesto v duchu děkoval nebesům, že si zanechal identitu Simona Butlera a na nic, co by se týkalo jeho rodiny se neptal.

„Chystám se ti povyprávět krátký příběh,“ pokračoval Yeager, „ale nechci, abys ses na cokoli ptal. Ptej se až dokončím své vyprávění. Můžeš celou noc žasnout, jestli pak budeš mít chuť.“ Simon přikývl. Yeager se zhluboka nadechl, odplivl si a začal: „Jářku je mi asi šedesát nebo pětašedesát let, to nevím. Stejně tak nevím odkud pocházím. To je stejně celkem jedno. Řekl bych, že mi byly asi čtyři, když mě unesli divoši. Byli to Mingové. Tito Mingové mne vychovali a mohu říci, že dobře. Učili mě o zemi a nebi. O ptácích a zvířatech a tak. Naučil jsem se mluvit jejich řečí, které se říká ‚eery-quoi‘ a naučil jsem se taktéž algonkinsky dost dobře“ a na důkaz toho začal hartusit jakousi indiánskou řečí. Simona překvapil příval podivného chrčení cizího jazykolamu. Byla to první indiánská mluva, kterou kdy slyšel. To byl jen vzorek povídá Yeager. Ale pozor, Wyandoti, Mingové a Irokézové mluví jinak než Odžibwejové, Mikmakové, Pottawatomiové, Miamiové, Delawarové, Ottawové a Šavani, to jsou algonkini chlapče. A to vše mně naučili Mingové, protože to je směs všech národů. Naučili mně lovit, válčit a stopovat, proto jsme tě našli chlapče. Ty se musíš ještě učit. Budeš to totiž ještě potřebovat v tom nejlepším loveckém revíru, který existuje. Je to Kentucky!“

Simon se vzrušeně naklonil a chtěl něco říct, avšak stařec ho zdviženou rukou zarazil: „Počkej, ještě jsem neskončil, chlapče. Žil jsem s nimi šestnáct zim a žil bych s nimi i teď, ale chtěl jsem se také podívat na mé bývalé krajany. Chtěl jsem se podívat, co je to za lidi. Proč mezi indiány vyvolávají takový rozruch. Tak mě nechali jít, protože si mysleli, že se rád vrátím. Nejspíš bych se taky vrátil, kdybych nepotkal pár statečných Šavanů. Tehdy se Mingové a Šavani moc nemuseli. Chytili mě a hráli si se mnou, chlapče, to ti povídám. Vytrhali mi zuby i nehty. Když jsem pořád nekřičel, udělali něco víc. Znáš skalpování, chlapče?“ Simon zavrtěl hlavou. „To už vůbec není legrace. Alespoň když to zaazíváš sám. Tady mi zabodli nůž“ a ukázal jizvu na čele a přejel prstem v kruhu podél celé hlavy. „Pak jeden z těch chlápku mi popadl vlasy a pořádně zatáhl. No páni, to je ale zvuk. Pro mne, jako když bouchne sud s prachem. Řekl bych, že jsem zařval. Šavani se smáli, až se za břicho popadali. Pak mne nahého vyhnali do lesa. Úplně nahého. Inu pane a neumřel jsem. Potom si toho moc nepamatuju. V pevnosti mi potom řekli, že mě našli, jak se mátožím po lese coby smyslů zbavený. Posedlý nějakým zlým duchem, nebo tak něco. Měl jsem nejspíš umřít, ale byl tam člověk, který věděl, co má dělat. Měl jsem už úplně černou lebku. Felčar mě nechal svázat. Přiložil mi k hlavě šídlo a začal vrtat. Dělalo to zvuk, jako kdybych se ocitl pod vodopádem. Říkal jsem si, že tohle mučení nemohl vymyslet bílý muž. Ale to nebylo žádné mučení, chlapče. Alespoň to tak nemělo být. Pomohl mi, jinak bych tu nebyl. A tak ten chlap pomalu vrtá, dokud neteče růžová šťáva. Pak přestal a začal vrtat další díru. Dělal mi to po celé lebce. Řekneš jsi možná, že jsem blázen. Něco ti povím! Ta růžová hmota se mi roztekla po celé lebce, a pak se mi tam začala vytvářet nová kůže. Tomu bych nevěřil ani já, kdyby se to nestalo na mé vlastní hlavě. Ten černý strup odpadl a nejčkom je tam nová kůže. Samozřejmě se to nestalo přes jedinou noc. Trvalo to skoro dva roky, než se to úplně zahojilo. Nemyslím si, že je to úplně hezké, ale je to lepší než to, co bylo. Snad se ještě budu moci dvořit nějaké té squaw,“ zasmál se stařec a poškrábal se na lysině. Avšak v očích se mu promítla vzpomínka na tu strašlivou bolest.

„No a od té doby se toulám touhle krajinou a nějak se udržuju naživu. Hledám pár silných mladíků, kteří by se mnou šli do Kentucky. Je tam bohatství pro ty, kteří vědí, jak jej získat. Tady Stradera jsem našel před pár týdny, když jel na západ od Johnstownu. A co ty, chlapče? Co ty říkáš na malý výlet?“

Simon jen těžce maskoval své vzrušení a potlačoval i okamžitou odpověď. Rychle přemýšlel, aby si všecičko dobře ujasnil. Prvně se optal, proč vyhledali zrovna jeho? Ptal se sice Yeagera, ovšem odpověděl ten upovídanější: „Především jsme se doslechli o tvém střeleckém umění a schopnosti stopovat. Potřebujeme někoho, kdo to umí dobře. Tady John už nemá tak dobré oči jako dřív. Já jsem ve stopování docela dobrý, ale ne tak dobrý, jak se to říká o tobě. Slyšeli jsme, že si tě vybral i Greathouse, a to také něco znamená. Tak co ti bráni jít s námi?“

Simon uvažoval, jaké závazky z takového partnerství plynou, jaké hrozby a výhody. Avšak vidět Kentucky byla nejspíše priorita. Ale Yeager byl už starý a slabý muž. Strader zase stejný zelenáč, jako on, ale zřejmě ne tak učenlivý. Nebyl si zcela jistý, zdali jsou to ti praví parťáci na tak náročnou cestu. Dále se vyptával na podrobnosti a Yeager ochotně odpovídal. Básnil o bohatosti Kentucky, o její úrodné půdě, bohatosti zvěře, vegetace atp. Popisoval kopce a údolí, prameny a čirou vodu v řekách. Zkrátka, že to jeden musí vidět na vlastní oči. Yeager tam byl už před mnoha lety s Mingy a Simon zpochybnil jeho schopnost tu zem znovu najít. Yeager se uraženě zasmál: „No samozřejmě, že ano! To se nedá zapomenout přece! Stačí jen sehnat dobrou kánoi a na ní plout pár dní po Ohiu a seš tam. Pluješ rovnou za nosem a sleduješ jižní břeh. Prostě nemůžeš zabloudit, chlapče!“

Nastalo dlouhé ticho, než Simon řekl: „Půjdu!“

A to vše z nebe sledoval posmutnělý Měsíc