Kraj pod Smutným Měsícem - XX. - Bitva na Wabash - Nahkohe

1791 - Bitva na Wabash

Zpráva o porážce generála Josiaha Harmara se rychle šířila. Rozdmýchalo to představu sílícího indiánského odpor i na východě vyvolalo stoupající míru strachu. Nebylo žádným překvapením, že Harmar svou porážku svalil na neschopnost milice. Mluvil o ní, jako o „neukázněné a vzpurné bandě, která neposlouchala jeho rozkazy.“ Harmar coby zástupce vyšší společnosti byl nakonec za neúspěch zbaven zodpovědnosti. Přesto byly vládní kruhy těžce poníženy vědomím, že americká armáda, která dokázala napráskat i Angličanům, nyní utrpěla porážku od divochů. S tím se muselo něco udělat.  

George Washington dostal od Kongresu volnou ruku, a ten se obrátil na svého přítele Arthura St. Claira. Během revoluční války byl jeho spolehlivým generálem a nyní ho chtěl požít proti indiánům. Poslal St. Clairovi pokyn zorganizovat armádu, novou a dobrou, dobře vycvičenou, která měla, co nejrychleji vyrazit na sever.   

***

Mezitím na západ postupovali další osadníci a mnozí věru naivní. Cestovali s představou, že se před nimi nachází úžasný nový svět. Svět bez útlaku a strachu. Svět, kde se může svobodně farmařit na úžasně úrodné půdě nového ráje. Jejich tváře zářily vnitřním světlem a smáli se a bezstarostně vtipkovali. Musel to být vskutku nádherný pocit v očekávání vstupu do země zaslíbené, jak psaly noviny. Taková nálada panovala i mezi dvěma sty dvaceti kupci pozemků a jejich rodinami, kteří opustili Le Havre de Grace ve Francii, aby se vydali na cestu ke svému novému majetku, v té nádherné, klidné idylické zemi u krásných řek Ohio a Scioto. Jaké však bylo zklamání, když zjistili, že jejich pozemkové patenty jsou bezcenné a zaslíbená země je prázdným slibem. Měli štěstí, že dostali dočasné ubytování v Mariettě a nové osadě Gallipolis.

***

Byl březen a plukovník Henry Lee, velitel okresu Mason si prohlížel dva muže stojící před jeho psacím stolem. Na rozkaz generála Charlese Scotta je poslal Simon Kenton coby nejlepší zálesáky. Měli vykonat speciální misi a velitel byl s výběrem spokojen. Neil Washburn i James Ireland přežili mnoho střetů s indiány a nebáli se riskovat plnit nové úkoly. „Oba víte,“ promluvil plukovník, „že letos bylo jenom v okrese Mason zabito Šavany na pětatřicet osadníků. Nejméně tolik se jich ztratilo na řece Ohio. Dostal jsem zprávu, že skupina asi sedmdesáti Šavanů právě táboří těsně nad ústím řeky Scioto. Sedí si tam na vrcholu Hanging Rock a vyhlíží lodě, a pak jim dají co proto. Chci, abyste šli do Point Pleasant a zpravili o tom plukovníka Lewise. Řekněte mu, ať varuje všechny přistěhovalce plující po proudu, aby byli na pozoru a za žádnou cenu nevystupují na břeh Ohia. Aby doporučil všem výpravám počkat v Point Pleasant, dokud neutvoří silnou flotilu, které se budou rudoši bát. Toť vše pánové!“ Oba přikývli a otočili se k odchodu, když je Lee zarazil: „Ještě něco! Zastavte se cestou u Charlieho Vancouvera a varujte ho také. Jeho osaměla farma není v bezpečí.“

***

Neil Washburn střídavě běžel a střídavě šel. Celých šest hodin od řeky Guyandotte k pevnosti Randolph na Point Pleasant. Byl udýchaný a celý zanedbaný, když se hlásil u plukovníka Thomase Lewise, aby mu předal vzkaz plukovníka Leeho. Poté popsal, co se mu a Jamesovi Irelandovi po cestě přihodilo. U rozcestí na Big Sandy se chystal Charles Vancouver opustit svou stanici a příchod dvou zvědů mu přišel vhod. Potřeboval pomoc s přepravou svého zboží a Ireland se nabídl, že to udělá, pakliže Washburn zbytek cesty podnikne sám. Ten s úsměvem přikývl a odjel. Při ústí Guyandotte zaslechl výstřel a jeho kůň se vzepřel a málem ho shodil. Washburn pobídl zraněného koně do trysku a přitiskl se k jeho krku. Za sebou slyšel křik indiánů. Kůň vydržel necelý kilometr do zhroucení. U řeky se zálesák svlékl a s oblečením a zbraněmi nad hlavou se brodil ledovou vodou na druhý břeh. Třásl se zimou, ale v suchém oblečení se mu ulevilo. Přesně jak očekával objevili se na druhém břehu indiáni. Pečlivě na jednoho zamířil a vystřelil, a byl spokojen, když zasáhl. Dalších pět zmizelo.

Tom Lewis vzrušeně naslouchal a zavrtěl hlavou: „Škoda, že jsi nedorazil o něco dřív. Včera ráno odplul John May se skupinou dvanácti mužů a dvou žen. O několik hodin později ho následovali George Edwards a Thomas Marshall na kánoi. A dnes ráno před hodinou odpluly dvě velké kánoe s Williamem Hubbelem a Jacobem Greathousem. Všichni mířili do Maysville nebo Cincinnati. No s tím už nic nenaděláme. Teď je to v rukou osudu. Ty jsi svůj úkol splnil dobře.“  

***

John May byl spokojen. Za těch pár let v Kentucky nashromáždil slušné jmění v podobě pozemků. Nečinil tak na základě nespolehlivého „tomahawkového práva,“ jako mnoho těch negramotných osadníků. On měl vlastnictví desítky tisíc akrů půdy potvrzené pozemkovým úřadem v Louisville, zatímco dobrodruzi typu Simona Kentona a Daniela Boona přišli téměř o vše.

May se vracel do Maysville z východu s novými osadníky, kteří si od něj koupili půdu. May znal indiánskou taktiku lákat lodě k břehu tím, že se oblékali do osadnického oblečení a předstírali, že jsou cestovatelé v nouzi. Každý z jeho dvanácti mužů byl ozbrojen puškou a v případě potřeby mohly pomoci i dvě ženy nabíjením zbraní. Nevěděl ovšem, co se stalo před čtyřmi dny při ústí Sciota. To se řada mužů sloužících pod Harmarem vracela na východ. Měli málo zbraní a zavazadla se zásobami měli na člunu Elijaha Stronga. Šli po břehu, a bylo domluveno, že v případě nebezpečí budou převezeni na druhou stranu řeky. Na lodi bylo čtrnáct mužů a na břehu jednadvacet. Při ústí Sciota na pěší skupinu udeřili indiáni. Spustili tak intenzivní palbu, že se zachránili pouze tři Američané. Současně byla ostřelována i loď. Dva veslaři po boku Elijaha Stronga byli zabiti a kormidelník byl zraněn do paže.

A nyní směřoval k ústí Sciota May. Jeho hlídka spatřila na břehu dva křičící muže. Volali, že byli zajatci Šavanů a potřebují pomoc. May byl ostražitý a kladl mužům otázky, jak se jmenují, kdy byli zajati, jak uprchli a hlavně, jak mohou dokázat, že nejsou indiáni. Jeden se představil jako David Thomas a druhý tvrdil, že je Peter Devine. Velitel usoudil, že nejsou hrozbou a nařídil přistát. May vyskočil na suchou zem a v tom zazněla smrtící salva několika desítek mušket. V tom jediném kritickém okamžiku skončil i život Johna Maye a všech čtrnácti jeho klientů. Z úkrytu vyšel Modrý Kabát a zhruba sedmdesátka Šavanů. Náčelník se zastavil u Mayova těla, aby si ověřil, zdali je to stejný muž, kterého zajal před čtyřmi lety na podzim. Muž, jehož život ušetřil kvůli jeho podobnosti s otcem. Muž, kterého varoval, aby opustil tuto zemi a nikdy se již nevracel. Muž, který nyní zemřel.

Indiáni krom skalpů získali mnoho cenné kořisti. Na dně lodi objevili dva soudky whisky a pustili se do bezuzdného pití. Díky tomu nevěnovali pozornost svým zajatcům, kteří využili příležitosti a utekli. Přitom náhodně objevili šavanské kánoe a na jedné odpluli. Než si toho Šavani všimli, objevili se na řece George Edwards a Thomas Marshall.

***

Byla téměř půlnoc, když Henryho Lee probudilo z hlubokého spánku intenzivní bušení na dveře. Jeho srub stál v nové stanici šest kilometrů od Maysville. Uchopil pušku a optal se kdože to je za dveřmi. Hodně se mu ulevilo, když poznal nezaměnitelný hlas Simona Kentona. Rozsvítil lampu a otevřel dveře. Se zálesákem přišli ještě tři muži, Ben Whiteman, Alex Mclntyre a někdo neznámý s obvazem kolem paže.

„Zlé zprávy pane plukovníku“ děl Kenton. „Šavani proti proudu řeky udeřili tvrdě. Tvrději než kdy jindy pane. Je tam třicet až čtyřicet mrtvých.“ Pak ukázal na neznámého muže: „Toto je William Hubbell a on vám vypoví, co zažil.“ Muži se posadili kolem velkého stolu a Leeova žena rozdmýchala oheň v krbu a v konvici vařila vodu na čaj. Mezitím mladý chasník vyprávěl svůj příběh. Mluvil pomalu a rozvážně. Vyplul z Pittsburghu s několika rodinami a dvěma svobodnými muži. Jeho dvě dcery pluly na menší lodi Francise Kirkpatricka. Plavidla se setkala pod Mariettou a krátce nato se k nim připojil člun kapitána Jacoba Greathouse. Ten cestoval se svou ženou, dvanácti dětmi a dvěma mladými muži a nyní žádal o povolení připojit se ke karavaně. Plavidla byla svázána k sobě a pokračovala v plavbě.

Ve čtvrtek za úsvitu čtyřiadvacátého března se lana spojující lodě rozvázala a plavidla se rozdělila na vzdálenost dvě stě metrů. Byli asi jedenáct kilometrů nad ústím Sciota. To nejspíš zasáhl samotný indiánský duch války, neboť v tu chvíli se na řece objevily dlouhé indiánské kánoe a na každé bylo odhadem dvacet Šavanů. Dvě zamířily k Hubbellově pramici a třetí ke Greathousovi. Ten byl napaden jako první a Hubbell nedokázal říci, co se s ním stalo. Hubbell čekal až se k němu indiáni dostanou na dostřel a vypálil. Kánoe prudce změnila směr a indiáni palbu opětovali se strašlivým účinkem. Kazatel Tucker klečel na palubě a modlil se, dokud ho smrtelně nezasáhla nepřátelská kule. Nastala neobvyklá říční bitva. Indiánské kánoe kroužily a tlačily osadnické čluny ke břehu. Kirkpatrick se snažil plavidlo dostat zpět do proudu, ale hlavou mu proletěla střela. Hubbell ubil válečníka, který se snažil dostat dovnitř přes malé okno kajuty. Po ztrátě pěti bojovníků Šavani ustoupili.  Greathousova loď však zmizela.

Kenton poukázal na fakt, že toho bylo více. Vrátila se poškozená loď Elijaha Stronga, který přišel o pět mužů. Lee neztrácel čas a spěchal do kanceláře a rozdával rozkazy. Kenton, McIntyre a Whiteman se měli vydat do blízkých stanic verbovat na základě písemného pověření milici. Kenton směřoval k May's Lick a přemýšlel nad osudem Jacoba Greathouse. Na hranici bylo všeobecně známo, co provedl rodině náčelníka Logana díky čemuž rozpoutal válku. I kdyby se za těch sedmnáct let od oné události hodně změnil, indiáni mají dlouhou paměť.  

***

Po Kentucky plula malá flotila člunů plukovníka Orra s posádkou dvě stě mužů plukovníka Roberta Rankina a další stovkou milicionářů. Hlídky spatřily na břehu u Three Islands oheň. U něj seděli David Thomas a Peter Devine, uprchlíci z indiánského zajetí. Přiznali se, jak byli přinuceni nalákat ke břehu výpravu Johna Maye, a byli svědky jeho pádu. Byla to první zpráva o Mayově katastrofě. Milicionáři chtěli muže za zradu lynčovat, kdyby nezasáhl plukovník Orr. Byli propuštěni a v Maysville měli o všem podat zprávu. Výprava na břehu Sciota spatřila hrozný výjev. Leželo tam přes třicet těl mužů, žen a dětí. Osmnáct jich patřilo vojákům Elijaha Stronga a třináct Mayově výpravě. Nakonec byl nalezen Greathouse a jeho šestnáctičlenná rodina a potvrdilo se to, co se říkalo. Starý indiánobijce zemřel strašnou smrtí a doplatila na to i jeho rodina.  

***

Kenton se svou malou armádou čtyřiceti bojovníků plul rychle ke Snag Creek a nějakou vzdálenost nad jeho ústí přistál. Bárku nechal vytáhnout na břeh a pokračoval po souši po indiánské stezce k úzké soutěsce skýtající vynikající místo pro přepad ze zálohy. Kenton rozestavil muže do bojových pozic a přikázal čekat, dokud nedostanou pokyn ke střelbě. Čekali celých osmačtyřicet hodin během kterých se po čtyřech hodinách pravidelně střídaly stráže. Jak se dalo předpokládat trpělivost mužů docházela. Zásoby byly téměř vyčerpány a chlapům se stýskalo po teplém jídle. Kenton dovolil dvěma mužům něco ulovit. Když se lovci vraceli se třemi krocany cestou spatřili u řeky tři indiány vytahovat z vody ukrytou kánoí. Měli s sebou sedm koní a hodlali se přeplavit na druhý břeh. Chlapi neváhali a spěchali za velitelem. Kenton si je vyslechl a ihned vybral pět mužů a spěchal k řece. Byly asi tři hodiny odpoledne, kdy se trojice Šavanů hodlala pustit na řeku. Byli spokojeni, povídali si a smáli se. Válečník v bílé košili byl jediný, kdo nezemřel jako první. Byl raněn, přesto se pokusil kánoi zatlačit do proudu. S další salvou padl i on. Jacob Boone a Wetzel vytáhli kánoi na břeh a skalpovali mrtvé. Indián v bílé košili měl dlouhé blond vlasy, přesto ho Washburn začal skalpovat. Joe Lemon v něm poznal Billa Framea, dávného přítele z dětství od Monongahely. Říkalo se, že je zrádcem a nyní se to potvrdilo. Jeden z mužů ho chtěl stáhnout z kůže, aby z ní vyrobil pergamen a brousky na břitvy, ale Kenton mu to nedovolil.

 Pobití indiánů mužstvo poněkud povzbudilo, takže se chlapi dali do dalšího číhání. Brzy ráno jednadvacátého dubna spatřili stráže tři Šavany s šesti koňmi. Kenton poslal k řece pět mužů a následoval podobna „bitevní“ scéna, jako předešle, akorát jeden z nepřátel zakřičel: „Nestřílejte! Jsem zajatec!“ John Mefford v něm přesto poznal Šavana, se kterým se kdysi utkal a nyní ho střelil do krku. Kenton byl přesvědčen, že se, co nevidět objeví hlavní skupina indiánů a čekal další den. Za soumraku se zvedla hustá mlha a kolem půlnoci přinesl strážný zprávu, že se na protějším břehu něco děje.  

Byla hluboká tma a přes hladinu řeky se skutečně nesl frkot koní. Ozvaly se i hlasy a nějaké volání. Za drahnou chvíli bylo slyšet i jemné šplouchání pádel, jenže v tu chvíli jednomu z milicionářů upadla puška a způsobila nežádoucí hluk nesený se nad říčním údolím. Nastalo další zlověstné ticho. Kenton nařídil učinit rojnici v rozestupu sta kroků. Milicionáři na nikoho nenarazili, ale zato indiánský zvěd našel hraničářský tábor. Indián vylezl na útes a hlasitě zakřičel: „Nebezpečí! Dlouhé nože!“ Pro Kentona to bylo nepříjemné zjištění, neboť přišel o výhodu překvapení. Nařídil okamžitě přivést velkou kánoi z Bear Creek a v tu chvíli zazněla z druhého břehu střelba. Tam se totiž objevila poměrně silná skupina milice z Bourbon County a pustila se do indiánů. Ti ovšem neustoupili, jak si Kenton představoval, ale rozptýlili se, zanechaje za sebou dva mrtvé.

I když akce nedopadla tak, jak si Kenton přál, byl to alespoň částečný úspěch. Vrátilo se dvaatřicet koní a padlo osm nepřátel, zatímco Američané neměli žádné ztráty. Kentonův oddíl byl při návratu do Maysville v dobré náladě a čekalo ho tam slavné uvítání.

Bývalý zajatec Downing pak po krčmách vyprávěl, že se po jeho zajetí skupina šestnácti indiánů spojila s dalším oddílem osmadvaceti a vydala se do Ohia s několika desítkami ukradených koní. Několik kilometrů od Snag Creek se starý náčelník Meshepeshe (Panter) se svým šestnáctiletým synem Šedou Liškou oddělil a vzal s sebou Downinga. Dva kilometry proti proudu od ústí Snag Creek měli schovanou kánoi. Přepluli řeku a odpoledne zaslechli střelbu. Panter se pousmál a lámanou angličtinou Downingovi oznámil, že Šavani zřejmě zajali další loď. Druhou noc tábořili u soutoku Rattlesnake a Paint Creek. Pršelo a Downing byl zbaven pout, aby rozdělat oheň. Indiáni si udělali jednoduchý přístřešek z přikrývek a posadili se pod něj. Otec a syn naproti sobě. Downing si všiml, že vedle náčelníka leží tomahawk a v tu chvíli ho popadl impulsivní pud sebezáchovy. Vymrštil se, popadl zbraň a než stačil stařec zareagovat, dostal ránu do hlavy a skácel se k zemi. Šedá Liška se vrhl na hraničáře a došlo k několikaminutovému zápasu. Downing byl úspěšnější. Uvolnil si paži a vrazil tomahawk do mladíkova hrudníku. Raněný Šavan utekl do tmavého lesa. Downing se zmocnil koní a cvalem opustil tábořiště. Za deštivého úsvitu přijel k ústí Sciota, kde spatřil osadnickou loď. Volal o pomoc, avšak posádka byla ostražitá a přistála na protějším břehu v Kentucky. Jeden mladý muž se nabídl záležitost prozkoumat. Lidé mu v tom nebránili a svěřili mu malý člun. Mládenec odrazil kánoi a s puškou na klíně pádloval na protější břeh. Tam Downinga vyzval, aby vešel po prsa do vody a počkal. Když si jej chasník pečlivě prohlédl, shledal, že je to vskutku běloch a vzal ho do člunu. Celá skupina nakonec odplula do Maysville. A byl to Tim Downing, který vedl Kentona k Paint Creek.  

***

Šedé Lišce se podařilo doklopýtat do tábora na Paint Creek, kde zemřel s tomahawkem stále zaraženým v hrudi. Stačil však ještě povyprávět, co se přihodilo. Tábor zahalila tíživá nálada smutku. Panter sice nepatřil mezi prestižní vůdce, přesto jej měli lidé rádi. V deštivém počasí byla malá naděje uprchlíka vystopovat, zvláště když měl několikahodinový náskok. Rozhodli se nejprve důstojně pohřbít Pantera. Jak tak viděli jeho tělo ležet v blátě, vyvolalo to řadu dalších emocí. Smutek a nenávist. Šavani postavili konstrukci ve tvaru týpí. Podlahu vydláždili plochými kameny z nedalekého potoka. Mezitím bylo náčelníkovo tělo omyto, vlasy učesány tak, aby zakryly ránu na lebce. Nebožtík dostal nové legíny, košili a mokasíny. Na krk mu pověsili stříbrný náhrdelník a na hlavu usadili čapku zdobenou půl tuctem orlích per. Tělo bylo v chýši položeno na barevnou deku. Do pravice mu vtiskli nůž, do levice tomahawk a na prsa mu položili jeho starou pušku. Po levici mu položili zrcátko, hřeben, nůžky, šídlo a kousky kůže na opravu mokasín. K nohám zase dýmku naplněnou kinnikinnickem a pytlík tabáku. Vše bylo pokryto dvěma bílými lněnými prostěradly z Downingových zavazadel. Do setmění bylo vše připraveno a mohl být uspořádán obřad.

Do chýše vstoupili přední válečníci a tiše se postavili podél šikmých stěn. Čiuksa položil na mrtvého hruď kožený vak naplněný menšími váčky s různými barvami. Zbytek Šavanů se shromáždil kolem chýše a nehybně stál dlouhou dobu navzdory dešti. Nikdo nic neříkal, ani neplakal. Truchlili mlčky. Kolem půlnoci rozdělali oheň a postavili nad něj velký kotlík naplněný vodou s bylinkami. Uvařili lektvar a postupně ho z buvolího rohu vypili. V noci přestalo pršet a za úsvitu slunce zalilo kraj jasným světlem. Čiuksa rozvázal malý váček a vyndal špetku posvátného tabáku, kterým symbolicky posypal Panterovo tělo. Nejprve směrem k vycházejícímu slunci, a pak pomalu na jih, západ a sever. Poté uzavřeli vstupní otvor, a když indiáni smuteční místo opouštěli, nikdo z nich se už ani neohlédl. Hrob byl posléze hraničáři vypleněn a zneuctěn. Jacob Wetzel nebožtíka neváhal skalpovat a nahé tělo bylo pohozeno do bláta. Nyní už jen vítr šumící v korunách dosud neolistěných stromů byl jediný, kdo pro náčelníka zpíval píseň smutku.

***

Kentučané byli vyhlídkou na vyhlazení indiánů nadšeni, ale nelíbil se jim generál Arthur St. Clair. Byl sice dobrým bojovníkem proti Britům, ale indiáni bojovali daleko jiným stylem. Kenton pod ním rozhodně sloužit nechtěl. „St. Clair?“ když se někdo ptal na jeho názor. „Inu pane, řeknu vám to tak. St. Clair je spíše kněz. Je ovšem díky tomu alespoň velmi disciplinovaný.“ Mnoho hraničářů a zálesáků mělo stejný názor, ale na druhé straně je lákala příležitost pobít nějaké ty rudochy.  

Z Pittsburghu se do Fort Washingtonu přivážel vojenský materiál a zásoby. V dubnu byla zřízena oficiální federální válečná rada pro obranu Kentucky. George Washington osobně do ní jmenoval Benjamina Logana, Johna Browna, Isaaca Shelbyho a Harryho Innese. Rada vydala směrnici k vytvoření armády, přičemž denní příděly měla financovat vláda za cenu nejvýše osm centů na den, přesto bylo rekrutování dobrovolníků obtížné. Sám generál neměl zkušenosti s logistikou v divočině pro tak velkou armádu a neměl k tomu ani vhodné lidi. Na konci dubna opustil Fort Pitt a vydal se do Fort Washingtonu. Jeho armáda pravidelného vojska se zastavila ve Wheelingu, Point Pleasant, Mariettě a Maysville, kde se k ní připojila milice.

St. Clair dorazil do Fort Washingtonu patnáctého května a očekával, že tam najde vše, co bude potřebovat k zahájeni velké kampaně nejpozději do prvního srpna. Zklamaně však shledal, že bude rád, pokud expedici vypraví před koncem října. Naštěstí pro generála se Kentucky stalo oficiálním teritoriem Spojených států, takže mohl rekrutovat další muže i bez jejich souhlasu. Osadníky to ovšem pobuřovalo, poněvadž to považovali za zásah do osobní svobody a práva bránit svou rodinu, majetek a sousedy, když tolik chlapů odejde do války.

***

Bylo to největší shromáždění náčelníků za posledních desítek let. Konalo se při ústí řeky Auglaize a od začátku byla znát jeho důležitost. Nyní bylo zřejmé, že musí tahat takříkajíc za jeden provaz. Věděli, že se proti nim chystá velká armáda a Britové tentokrát váhali s pomocí. Nakonec přece jen Detroit dodal zbraně, střelivo a Simona Girtyho, Alexandera McKee a Matthewa Elliotta coby poradce, kteří se nesměli zapojovat do boje. Britové nechtěli riskovat, aby Američané vytáhli i proti Detroitu. Nicméně indiánská aliance se opět musela postavit americké invazi a chtěla za válečné vůdce ty nejschopnější válečníky. Mezi hlavní lídry byli vybráni Malá Želva z Miamiů, Modrý kabát z národa Šavanů a Bukongahelas ze Delawary. Už loni spolu dobře vycházeli v boji proti Harmarovi. Samotnou koalici tvořily kmeny Šavanů, Delawarů, Weů, Ottawů, Mingů, Pottawatomiů, Kikapů a Piankašawů. Simon Girty v závěrečném proslovu ocenil jednotu, se kterou do války jdou. Vytáhl z brašny vejce a zvedl ho, aby ho všichni dobře viděli. Vysvětlil, že vejce jsou běloši a jeho prsty indiáni. Když zaťal pěst, vejce puklo. A tak to dopadne s Američany, když budou indiáni jednotní. Shromáždění válečníci pochvalně mručeli a pokyvovali hlavami.

***

S důvěrou mladého člověka přijal osmnáctiletý William Henry Harrison od prezidenta George Washingtona hodnost praporčíka. Po smrti svého otce neměl pochybnosti, co očekává od budoucnosti. Otec si přál, aby se stal lékařem, ale on nyní ukončil studium a vyjednal si audienci u Washingtona. Byl to starý otcův přítel a Harrison spoléhal, že mu umožní udělat kariéru na západě. A stalo se. Do týdne opustil město a cestoval do Fort Washingtonu, kde začal jeho nový život.

***

V pondělí čtrnáctého listopadu roku 1791 vyvedl generál Arthur St. Clair svou slavnou armádu z Fort Washingtonu. Místo plánovaných tří tisíc mužů měl jenom sedm set deset pravidelných vojáků a šest set devadesát odvedenců což činilo celkovou sílu čtrnáct set mužů. Jak již bylo naznačeno, zásobování bylo špatně naplánováno a vojáci byli brzy na polovičních přídělech. Díky tomu se samozřejmě zhoršovala nálada. K chaosu přispěly manželky, milenky a markytánky, které vojsko doprovázely. Bylo jich téměř půl tisíce a byly s nimi dokonce i dětí. Bez ohledu na St. Clairovy rozkazy vrátit se do Cincinnati věrně následovaly armádu. Jelikož neměly žádné zásoby, musely žít z toho, co jim dali muži z již tak skromných přídělů.

Dle pokynů prezidenta se vojsko zastavilo při ústí Velké Miami padesát kilometrů severně od Cincinnati a postavilo pevnost Fort Hamilton. Velitel tam zanechal posádku dvaceti vojáků a pokračoval v pochodu na sever. K tomu všemu se začalo zhoršovat počasí. Občas se objevili indiáni z dálky sledující armádu. Mezi indiánskými hlídkami se často vyskytoval mladý třiadvacetiletý bojovník z šavanských řad jménem Tekumseh. Byl vnímavý a o americké armádě posílal přesné a užitečné zprávy.

Jednadvacátého října se kolona zastavila sedmdesát kilometrů severně od Fort Hamilton. Zde St. Clair postavil další opevnění Fort Jefferson. Byla to rychlá stavba a generál zde zanechal také posádku dvaceti mužů. Ovšem nepokoje už dosáhly takových rozměrů, že během jedné noci díky pečlivě naplánované akci dezertovalo naráz tři sta milicionářů. S nimi odešlo dvě stě žen a dětí což byla pro armádu v podstatě úleva. Generál měl obavy, aby uprchlíci nenapadli zásobovací trén, proto za nimi poslal První pluk majora Hamtramcka. Nyní měl velitel k dispozici již jen devět set bojovníků. A počasí se dále horšilo a stop indiánů nadále přibývalo. Přesto St. Clair neposílal dopředu žádné průzkumné oddíly. To znervózňovalo miliční veterány, kteří měli s indiány zkušenosti. Prvního listopadu začalo sněžit a podle množství stop, které objevili dobrovolní zvědové na čerstvém sněhu musely být kolem stovky nepřátel. Jeden ze stopařů zděšeně meldoval plukovníku Oldhamovi, že objevil indiánský tábor s tisícími válečníků což bylo hysterické přehánění. Oldhama to nijak nevzrušilo, a dokonce o tom ani neinformoval generála.

Třetího listopadu armáda zastavila na rozbahněném břehu horního toku Wabashe asi šedesát kilometrů severně od Fort Jeffersonu a pouhých pět kilometrů od hranic Ohia s Indianou. Vojáci byli prochladlí, hladoví a vyčerpáni. St. Clair se rozhodl zřídit tábor a počkat na zásoby. Se stavbou pevnosti chtěl počkat do dalšího dne, aby poskytl mužům alespoň trochu odpočinku. Neměl ovšem tušení, že necelý kilometr severně se připravují do bitvy indiáni. Zatímco vojáci stavěli stany, rozdělávali ohně a vařili si skrovné jídlo, nařídil St. Clair stovce milicionářů a jednadvaceti Rangerům, aby půl kilometru před táborem zřídili předsunuté stanoviště.

St. Clair tak nějak tušil, že nepřítel k ránu zaútočí. Hodinu před svítáním se oblékl a nařídil budíček. Bylo páteční ráno čtvrtého listopadu. Teplota byla kolem nuly a šedivé nízké mraky zlověstné předpovídaly špatný den. St. Clair pozvedl pravici na znamení ticha a promluvil k mužstvu: „Na základě informací, které jsem v noci obdržel se domnívám, že dnes budeme napadeni. Možná již velmi brzy. Všichni si okamžitě připravte zbraně a dělostřelci ať rozmístí děla a začne se stavět provizorní opevnění!“ Bylo však pozdě.

Do tábora se již hrnul předsunutý oddíl, který po první indiánské salvě zpanikařil a hledal spásu v hlavním táboře. Nakažlivá panika se rychle šířila po celé armádě a v jednom okamžiku se americké síly ocitly ve stavu smrtelného zmatku. První linie sice na chvíli zastavily indiánský úder, ale za cenu velkých ztrát. St. Clair chtěl zapojit do bitvy dělostřelectvo, jenže sotva vypálily dva kusy, a to bez valných následků. Generál měl potíže s nohou, na kterou kulhal, takže se pídil po koni. Než se však stačil vyšvihnout do sedla, bylo zvíře smrtelně zraněno. Pak pod ním padli ještě dva koně. Byla to neuvěřitelná smůla. Rozčilený generál nakonec musel velet pěšky. A ohromoval své muže běháním sem a tam v nejžhavějších oblastech bitvy. Dával chladnokrevné pokyny a snažil se udržet muže v klidu a držet pozice. Pak ho kulka lehce zranila na boku hlavy a urvala mu pramen jeho řídkých šedivých vlasů.

Poté co vrchní velitel spatřil plukovníka Williama Darka, rozkázal mu vést bajonetový útok. Darke přeskupil své muže a pokyn plnil s plným nasazením. Když si generál všiml plukovníka Oldhama, jak stojí s vyvalenýma očima vedle stromu, rozkázal mu vést stejný útok, ale Oldham toho nebyl schopen. „Sakra! Vždyť to je sebevražda!“ ječel. „Tohle rozhodně neudělám,“ načež mu kulka proletěla hlavou. St. Clair se nenechal rozhodit a snažil se shromáždil Oldhamův oddíl a sám vedl bajonetový útok na levém křídle a byl úspěšný. Plukovník Gibson od dělostřelců se zoufale snažil shromáždit zbytek svých mužů a řval: „Bojujte s nimi! Bojujte s nimi hrome! Neukazujte strach. Praví Virgiňané nikdy neukazují strach. Raději zemřu deset tisíckrát, než abych nechal tyto divochy zvítězit!“ I on záhy padl zásahem kule do páteře.

Na druhé straně měl Modrý Kabát údajně ve své brašně čtrnáct amerických skalpů. V souboji narazil na kapitána pravidelné armády Charlese Van Swearingena, který vrazil do boku náčelníka bajonet. Ten zase sekl soka tomahawkem do břicha. Kapitán padl na záda a Modrý Kabát ho čapl za vlasy, aby jej skalpoval. V tu chvíli kapitán zachroptěl: „Duku? Jsi to ty, Duku? Že ano? To jsem já Cha... Charley“ a vydechl naposled. Náčelník na chvíli zaváhal a zíral do tváře svého mrtvého bratra. Povídá se, že jej nakonec i skalpoval.

 Indiáni doráželi ze všech stran. Generálův zástupce generálmajor Richard Butler hájil pravé křídlo, zatímco William Clark zoufale levé. Clark zaplatil za svou odhodlanost ránu tomahawkem do hrudi a Butler byl zasažen čtyřmi střelami. Opíral se o strom a v agonii umíral. Padli i skoro všichni jeho muži. Dva ze tří přeživších popadli svého důstojníka a táhli ho polní nemocnice. Lékař Edward Grassen začal generálmajora ihned ošetřovat, ale do stanu vtrhl ottawský válečník a na lékaře vystřelil. Chirurg střelbu opětoval a indiána střelil pistolí. Butler i Grassen po chvíli zemřeli.

St. Clair našel skupinku šesti mužů, kteří stáli schoulení k sobě a nebyli schopní boje. Vytáhl na ně pistoli přikázal jim bojovat. Podobně paralyzované skupinky byly pobity postupujícími indiány. Mokrý sníh se na bojišti proměnil v nepříjemnou červenou břečku. Vzduch byl naplněn triumfálními výkřiky indiánů, naříkáním zraněných a umírajících a hustým kouřem. Smrti neunikly ani ženy, a však nutno dodat, že se mnohé odhodlaně pustily do boje.

St. Clair již neschopen chůze nutně potřeboval koně. Přivedli mu nějakého nemotorného tažného valacha necvičeného na jízdu. Ale bylo to alespoň něco. Jenže indiáni už ovládli bojiště a generálovy rozkazy byly k ničemu. Bitva zuřila téměř tři hodiny a St. Clair si uvědomil, že pokud bude chtít zabránit naprosté katastrofě, musí ustoupit. Podařilo se mu shromáždit pět důstojníků a nařídil jim provést co nejsilnější protiútok na pravém křídle. Vojáci měli prorazit skrz nepřátelské linie a uvolnit cestu zbylé armádě. Generál se snažil ústup řídit, ale mnozí panikařili, odhazovali zbraně a pádili, jako o život. St. Clair bušil patami do boků svého tahouna ve snaze ho dostat do čela, ale zvíře mělo svou vlastní hlavu. Generál zoufale křičel na důstojníky, ať převezmou kontrolu nad oddíly, jenže bylo to marné. Vojáci se chtěli dostat za každou cenu do Jeffersonu. Generál měl v bitvě mimořádné štěstí. Krom padlých koňů měl v oblečení a klobouku nejméně osm děr po kulkách.

První vojáci přiběhli do pevnosti za soumraku a další je rychle dobíhali. V pevnosti byl První pluk majora Hamtramcka což bylo sice povzbuzující, ale ani on v honičce na dezertéry neuspěl. Nejvíce zoufale ovšem bylo, že o zásobovací koloně nebylo vidu či slechu. Generál svolal v pevnosti zbylé vyšší důstojníky a společně s nimi došel k závěru, že zůstat v pevnosti bez zásob a zbraní je příliš riskantní. Armáda se shromáždila do volné formace. Zranění byli naloženi na soumary a vozy, ale hodně jich muselo zůstat. Vojsko pochodovalo bez přestávky a cestou zemřelo ještě dost mužů. Třetí den už lidé zoufale trpěli zimou a hladem a byli spíše mrtví, než živí. Osm hodin cesty od Fort Washingtonu konečně potkali tak dlouho očekávanou zásobovací kolonu a rotu vojáků. Byla to však již chabá útěcha po prožitém martyriu.  

Armáda dorazila do Cincinnati a pomalu se ploužila ulicemi. Nebyl na ní dobrý pohled. Nikdo je ani nevítal ani nelitoval. Byla to nejhorší vojenská katastrofa v historii Spojených států ze strany indiánů. Statistika mluvila za vše. Z padesáti dvou důstojníků padlo devětatřicet a sedm bylo zraněno. Z osm set šedesáti osmi pravidelných vojáků a milicionářů v bitvě zemřelo pět set devadesát tři a dvě stě padesát sedm bylo zraněno. Ze samotné bitvy se dostalo jen čtyřiadvacet nezraněných mužů. Žen mělo zemřít na dvě stě. Indiánů padlo pouze šestašedesát.

Jakmile se zpráva o porážce dostala do vlády, guvernér byl odvolán a na žádost prezidenta byl zřízen kongresový vyšetřovací výbor. Veřejnost sice žádala hlavu Arthura St. Claira, ale George Washington nechtěl přítele zradit. Generál odjel na východ a velení nad Fort Washingtonem svěřil majoru Davidu Zeiglerovi. Necelé tři týdny poté byl Zeigler povolán do Philadelphie k výpovědi a velení převzal podplukovník James Wilkinson. Ten nechal znovu obsadil Jefferson a mezi ní a Hamiltonem postavil bytelnou pevnost Fort St. Clair.

***

Navzdory tak skvělému triumfu byl Modrý Kabát několik týdnů po bitvě zádumčivý. Ani britská delegace z Detroitu, která ho povýšila do hodnosti brigádního generála ho nepotěšila. Své ženě Wabethe stručně sdělil, že musí na čas odjet. Sám cestoval na jihovýchod k Rattlesnake Creek a pak k Paint Creek, dále ke Sciotu, a nakonec k Ohiu. Tam někde přivázal svého koně a vyšplhal na dominantní vápencový útes Hanging Rock. Rozdělal si malý oheň a házel do něj rozřezané kousky skalpu svého bratra Charleyho. Dlouhé hodiny rozjímal. Vzpomínal na život ve Virginii a vzpomínka na pohled do očí umírajícího bratra ho trápila.

A to vše z nebe pozoroval Smutný Měsíc