Kraj pod Smutným Měsícem - XIX. - Harmarův debakl - Nahkohe

Rok 1790

Guvernér St. Clair neměl v lásce okázalé ceremonie. Uvítací výbor, který ho čekal ve Fort Washingtonu přijal s lehkým úsměvem a pozvednutím ruky. Pak požádal velitele generála Harmara, aby vojáky rozpustil a doprovodil ho do ubikace. Malá místnost byla k jeho překvapení docela dobře vybavena a komfortní. Důstojníci si stručně vysvětlili, že přáním prezidenta Washingtona je dát ohijským indiánům pořádně za vyučenou, aby už konečně dali pokoj. Trestnou výpravu měl vést osobně Harmar. Přesné datum sice nebylo stanoveno, ale k akci by mělo dojít ještě téhož roku. Harmar ani nedokázal skrýt své nadšení, když rozkaz přijal. Guvernér ještě vyjádřil přání poznat Losantiville, a pak už chtěl jenom odpočívat.

Ráno přišli do pevnosti tři městští úředníci, Robert Patterson, Matthias Denman a Israel Ludlow. Přišli přesně v devět hodin a sešli se s guvernérem. Vyměnili si několik novinek a pak St. Clair přešel rovnou k věci: „Pánové. Máte tady v Losantiville základy velkého amerického města. Určitě se stane okresním městem a já položím jeho základ. Musím však přiznat, že se mi příliš nezdá jeho jméno. Jak možná víte, jsem členem Společnosti Cincinnatus. Považoval bych za čest a velkou laskavost, kdybyste souhlasili s přejmenováním Losantiville a nazvali jej Cincinnati.“

Muži byli chvíli v rozpacích. Jim se název Losantiville také dvakrát nezamlouval, ale chtěli ho zachovat na památku Johna Filsona, který ho vymyslel, a byl to jejich starý parťák. Nicméně, nyní nabraly záležitost jiný směr. Chvíli spolu diskutovali, zatímco guvernér šel pozdravit soudce Symmese a Bena Stitesa v Harmarově kanceláři. Když se vrátil, tři radní byli již domluveni. Matthias Denman si odkašlal a usmál se: „Není žádný důvod pane guvernére, proč bychom tuto vesnici měli nazývat Losantiville. Od této chvíle bude známá coby Cincinnati.“ St. Clair poděkoval a navrhl přípitek dobrým vínem z vlastních zásob.

***

Ne všechny lodní trosky unášené proudem Ohia byly výsledkem indiánského přepadení. Některé ztroskotaly v bouřích či plavbou ve zrádných vodách. Nicméně šavanské útoky převládaly. Oni se stali mistry v klamání lodních posádek a často je přiměli přistát. Past spočívala v tom, že se nějaký indián oblékl do šatů osadníka a postavil se na břeh řeky. Jakmile se přiblížily čluny, začal anglicky křičet: „Pomoc! Jsem běloch! Pomozte mi!“ Jindy byly vory pronásledovány dvacetičlennými kánoemi.

Jména náčelníků Modrý kabát, Kráčející medvěd, Rudá liška, Černý had, Sedí ve stínu a Vysoký dub se stála synonymem nebezpečí a ničení. Někteří osadníci na vlastní kůži poznali, že pouhé nošení pušky a tomahawku z nich ještě zkušené hraničáře nedělá.

Uprostřed toho vláda v Richmondu daleko od všech těchto nebezpečí vydala vyhlášku. V celém Mason County byly vyvěšeny kopie depeše, kterou zaslal guvernér Beverly Randolph:

Richmond, 20. března 1790
Pro plukovníka Henryho Lee, poručíka Mason County
Guvernér kontinentálního západního teritoria informoval výkonnou moc o vpádech lupičských skupin na území spřátelených indiánských kmenů. Jelikož je takové chování pro náš národ velmi hanebné, je třeba jednotlivé pachatelé potrestat. Je naší povinností vás informovat, abyste uplatnil svou autoritu a do budoucna zabránil dalším akcím tohoto druhu. Pokud bude nutné povolat dobrovolníky pro ochranu hranic před nájezdníky, vydáte nejjasnější rozkazy. Žádný takový oddíl nesmí za žádnou cenu vstoupit na území indiánského kmene.
S úctou, Váš oddaný služebník Beverly Randolph, guvernér kontinentálního západního teritoria

Byla to však paradoxní vyhláška, neboť se zároveň plánovala výprava proti indiánům. Generál Charles Scott shromáždil dvě stě třicet dobrovolníků z Kentucky a měl se přidat k vojákům generála Harmara. Milice na ně čekala naproti Maysville.

Nicméně rozkaz guvernéra Randolpha zanechal v hraničářích zlobu, která se pomalu měnila ve zlost a otevřený odpor. Nechtěli, aby vláda Virginie zasahovala do záležitosti Kentucky. Bylo sakra na čase, aby se Kentucky stalo samostatným státem! Kentucky mělo dostatek mužů odhodlaných střílet indiány, avšak mělo nedostatek vzdělaných lidí. Rostla potřeba schopných mužů řídit společnost a negramotné osadníky, kteří samozřejmě neměli šanci odpovědné úřady získat. V takové pozici byl i Simon Kenton, který mezitím ztratil velkou část země, kterou si přivlastnil na základě tomahawkového práva. Coby veřejná osoba byl znovu a znovu přehlížen. Harry Innes, zvláštní agent George Washingtona v Kentucky prezidentovi napsal, jak prospěšný by Kenton mohl být v síti zvědů v pohraniční oblasti. Mohli by hlídat hranice a zavčas varovat osadníky před blížícím se útokem. Popřípadě mohou stopovat útočníky, aby se získal zpět ukradený majetek a zajatci.

Tento nápad se prezidentovi zalíbil a Henry Lee obdržel od Innese následující depeši:

„Prezident Spojených států mne pověřil, abych získal poručíky několika okresů k povolání zvědů za účelem ochrany obyvatel před invazí indiánů. Poručík Mason mi poskytl informace, které mě vedou k přesvědčení, že jeho okres bude pravděpodobně napaden indiány. Tímto zmocňuji uvedeného poručíka Masona, aby zaměstnal šest zkušených a aktivních zálesáků, kteří budou působit jako zvědi uvedeného okresu. Na důkaz jsem připojil svůj podpis a pečeť, a to dne 25. května 1790. Harry Innes.“

Podobné prohlášení bylo zasláno do zbylých okresů státu Kentucky, a bylo na Innesovi, aby jmenoval muže, který bude velet všem těmto zvědům. Jasnou volbou byl Simon Kenton, ale protože bylo třeba vést záznamy, předkládat platební doklady a řešit další záležitosti vyžadující schopnost dobře psát, počítat i číst, byl ze seznamu vynechán. Plukovníkem a velitelem zvědů byl jmenován Alexander D. Orr z okresu Mason.

Henry Lee coby poručík okresu Mason povolal dvanáct mužů, z nichž někteří byli Kentonovi chlapci. Rozdělil je hlídat konkrétní oblasti za plat pět šilinků denně ve virginské měně. Pokud toto rozhodnutí Kentonovi vadilo, nedal to najevo. Jeho lidé pokračovali v pravidelných hlídkách, a to nejen v Mason County, ale i podél Ohia od Louisville po Big Sandy. A kdykoli bylo nutné zakročit, dorazili na místo jako první a podali nejlepší výkon.

Ani ministr války Henry Knox neměl s ohijskými indiány trpělivost. Neměl jí ani s úředníky z východu, kteří jen stále debatovali a radili se. S posledním indiánským útokem se generál rozhodl ignorovat vládu a se schválením prezidenta podniknout přímou akci. Do Fort Washingtonu poslal rozkaz podniknout trestnou výpravu proti Šavanům na Maumee a Auglaize v severozápadní části Ohia. Harmar měl mobilizovat tisíc či více milicionářů prostřednictvím náboru nebo v případě nutnosti prostřednictvím odvodu. Ale hlavním jádrem armády mělo být čtyři sta pravidelných vojáků z pevnosti. Ti měli pomáhat s výcvikem nezkušených milicionářů.  

Na počátku, jak už to u Američanů bývá předcházely velké euforie a naděje na velké vítězství. Harmar měl přísný zákaz dostat se do styku s Brity, i když bylo známo, že indiánům poskytují zbraně a zásoby. Bylo i veřejným tajemstvím, že indiáni stále dostávají odměny za zajatce a skalpy.

Přestože Američané válku o nezávislost vyhráli, museli na základě mírové smlouvy splatit předválečné dluhy britských poddaných. Jenže problém spočíval v tom, že federální vláda nemohla na základě nových zákonů jednotlivých států, tyto dluhy vymáhat. Byl to nejspíše záměr, ale tím pádem nedodržení mírové smlouvy. I kvůli tomu se Britové odmítali vzdát pohraničních stanic, zvláště proto, že skýtaly výnosný obchod s kožešinami. I z politického hlediska udržovaly britský vliv na území Ohia a Michiganu.

K Harmarovým třem stům dvaceti pravidelným vojákům se nakonec připojilo jedenáct set třicet tři milicionářů, čímž vznikla velmi silná armáda čítající čtrnáct set padesát tři mužů. Vojsko opustilo pevnost sedmého října v deset hodin dopoledne. Několik příslušníků pravidelné armády později tvrdilo na základě nějaké nepochopitelné logiky, že ta výprava byla vítězstvím, ale reakce seržanta Bena Whitemana výmluvně vyjádřila názor drtivé většiny: „Jestli to bylo vítězství, pak se modlím k Bohu, abych nikdy nezažil porážku!“

Whiteman sepsal zprávu o tažení, dokud měl vše v čerstvě v paměti. Věděl, že pravda se časem zkresluje a jeho záznam byl pravděpodobně nejpřesnější ze všech. Podle něj byla většina armády pěší s výjimkou jednotky jezdců z Kentucky pod velením majora Fountaina. Zásoby byly naloženy na soumary a armáda disponovala velkým stádem hovězího dobytka, přesto byla hlavní potravinou kukuřičná mouka. Dělostřelectvo mělo k dispozici tři šestipalcové kanóny na kolech.

Sedmou noc armáda tábořila při ústí Loramie Creek do Velké Miami a následujícího rána byl zajat jeden indián. Od chvíle, kdy minuli zničené Chillicothe se indiáni objevovali častěji a snažili se krást koně S výslechem zajatce generál poněkud otálel. Podle Whitemana snad proto, že Harmar hodně pil. Indián po poněkud nešetrném přemlouvání prozradil, že se Šavani a Miamiové shromažďují u staré francouzské obchodní stanice na soutoku St. Joseph a St. Marys, které tvoří řeku Maumee. Podle indiána Simon Girty přeplul jezero Erie a shromáždil velké síly. Taková informace Harmara značně znepokojila. Byla svolána rada vyšších důstojníků a bylo rozhodnuto, že plukovník John Hardin vybere šest set mužů a rychlým pochodem bude předsunutou hlídkou. Benjamin Whiteman byl mezi vybranými. Hardinova jednotka se vydala na cestu a urazila asi čtyřicet kilometrů. Za soumraku se přihnala silná bouřka, která zvědům zkomplikovala život. Jednotka byla na pochodu do půlnoci, než se zastavila, aniž by věděla, kde se nachází. V poledne druhého dne dorazila k bývalé francouzské obchodní stanici a utábořila se. Následující dva dny se prováděl průzkum a ničily opuštěné vesničky. Vojsko se znovu spojilo dvacátého října a hned nato zvědové objevili stopu velkého počtu indiánů. Generál po stopě poslal tří sta mužů pod velením praporčíka Philipa Hartshorna. Třicet mužů pod velením kapitána Hughese mělo zničit indiánský tábor o několika chatrčích, které zvědové objevili deset kilometrů od řeky St. Joseph. Úkol byl splněn ještě téhož dne.

Ovšem Hartshorn měl daleko větší potíže. Dvanáct kilometrů od základního tábora byl přepaden a přišel o dvacet mužů. Mezi mrtvými byl on sám a Merritt Scott, nejstarší syn generála Charlese Scotta. Oddíl se rychle stáhl do hlavního tábora podat hlášení. Ráno generál vydal rozkaz k přesunu a vojáci se sbalili v očekávání, že budou pronásledovat nepřítele. Překročili řeku a k naprostému překvapení celé armády vydal Harmar rozkaz pochodovat zpět k ústí Loramie Creek. To byl ústup a generál tento neobvyklý krok nevysvětlil ani mužům ani důstojníkům. V řadách vojáků se rozhostila nespokojenost. Armáda byla stále silná, měla zásoby a dostatek munice a děla. Navíc tu nebyly ani spolehlivé informace, že je v okolí Girty. Když se armáda na noc utábořila, byl vzduch naplněn rozhořčeným mumláním. Plukovník Hardin žádal o povolení vybrat čtyři sta mužů, aby mohl pohřbít mrtvé z Hartshornova oddílu. Whiteman byl opět mezi vybranými.

Oddíl pochodoval celou noc dokud za úsvitu nedorazil k řece. Tam už tábořili indiáni na bývalém ležení americké armády. Průzkumníci odhadli jejich počet na dvanáct set a mezi náčelníky identifikovali Modrého kabáta, Malou želvu a Simona Girtyho v dlouhém červeném kabátě a jedoucím na krásném černém koni. Hardin svolal důstojníky, se kterými se shodl na myšlence, že ústup by byl nebezpečný. Indiáni by je pronásledovali a odřízli jim cestu dříve, než by se dostali k armádě. Bylo rozhodnuto poslat za generálem kurýra se žádosti o podporu a zaútočit. Posel dorazil k Harmarovi ještě před polednem, ale ten místo aby poslal Hardinovi pomoc, zaujal čtvercové obranné postavení.

Hardin rozdělil muže do tří oddílu. Pravé křídlo dal na starost plukovníku McMullenovi a levé plukovníkovi Horatio Hallovi a sám se ujal středu. Plukovník Fountain a major Wyllys se připojili k Hardinovi a Whiteman k Hallovi. Narychlo vymyšlený bojový plán spočíval v tom, že všechny tři oddíly překročí řeku současně, přičemž se levé a pravé křídlo od sebe nesmí vzdálit víc než půl kilometrů. K překročení řeky došlo před východem slunce, ale to už indiáni byli připraveni. Plukovník McMullen ignoroval rozkazy a nechal se odlákat několika bojovníky z bojiště. Hlavní část indiánských sil se soustředila na Hardina a Halla.
Hall nějakou dobu úspěšně bojoval s partou indiánů, dokud jim nepřijela na pomoc skupina, která odvedla McMullena. Hall musel ustoupit za řeku, kde zaujal nové obranné postavení a dál čelil urputným indiánům. Když mu do zad vpadli další bojovníci, byl jeho oddíl téměř vyhlazen.

Hardin byl na tom podobně. Plukovník Fountain i major Wyllys byli zabiti a z oddílu mu zůstalo jenom osm lidí. Plukovník se také vrátil přes řeku a snažil se spojit s Hallem. Došlo k závěrečné divoké bitce a rychlému útěku. Indiáni je pronásledovali ještě osm kilometrů. Ztracený McMullen se mezitím našel a bez odporu se vrátil do generálova tábora. Bitva trvala celkem tři hodiny což byl dostatek času, aby Harmar bojující podpořil a možná zvrátil průběh bitvy. On však nebyl schopen vybudovat ani obranné opevnění, což byl standartní postup. Ještě během noci se do tábora trousili opozdilci a zraněni.

Brzy ráno generál nařídil odchod do Fort Washingtonu. Byl to velice rychlý ústup, během kterého se už indiány neukázali. Děla si za celou dobu ani jednou nevystřelila a armáda měla stále dost zásob. Druhý den pobytu ve Fort Washington byla milice propuštěna. Na závěr svého vyprávění Whiteman napsal: „Harmar měl dostatek sil, aby indiány porazil. Muži byli sebevědomí a toužili to udělat. Děla nepoužil vůbec. Harmar neuměl bojovat s indiány. Neměl schopnost velet a mnoho důstojníků i vojáků se domnívalo, že generál zpanikařil po zprávě špionů, že se má utkat s Girtym a velkou skupinou indiánů. Kdyby toho rána poslal Hardinovi na pomoc alespoň tři sta mužů. Mohl indiány porazit.“  

Výsledky bitvy byly fatální. Z řádových vojáků padl jeden major, dva poručíci a sedmdesát tři vojáků. Za milici zemřeli jeden major, tři kapitáni, tři poručíci, jeden praporčík a dvacet pět vojáků. Celkem tak zahynulo sto devět mužů. Generál Josiah Harmar před návratem do Filadelfie předal velení pevnosti Fort Washington kapitánu Davidu Zeiglerovi a následně z funkce rezignoval.

***

Černé kopyto položil své sukovité ruce na ramena mladého válečníka stojícího před ním. Byl potěšen. Ve starých očích měl jiskru a na rtech nepatrný úsměv. Měl radost nejen z vítězství, ale i z toho mladého válečníka. Byl vysoký asi metr osmdesát a měl náramně souměrnou postavu. Rovněž obličej měl dobře tvarovaný, pohled jasných očí oříškové barvy. Působil na své mládí uvědoměle a odhodlaně. Oblečen byl v klasický oděv lesních indiánů a standartně vyzbrojen. Černé kopyto na něj promluvil: „Pán života byl laskavý, že tě přivedl zpět k tvému lidu. Odešel jsi jako chlapec a vrátil ses jako muž. Předcházely tě příběhy o skutcích, které jsi vykonal na jihu. To je dobře. Ukázal jsi Čerokíům, že Šavani jsou velcí válečníci. Jsme spokojeni. Truchlíme nad smrtí Čiksiky, tvého bratra. Byl to dobrý muž a skvělý válečník. Vítej doma Tekumsehu.“

Mladý muž skromně odpověděl: „Mé srdce je naplněno.“

***

Rok skončil teplotami hluboko pod bodem mrazu. Pro bílou hranici to bylo svým způsobem požehnání. Ve třech nových osadách panovala velká obava, že indiáni povzbuzení vítězstvím podniknou velký útok se záměrem zahnat bělochy za řeku.

Koncem listopadu Nathaniel Massie oznámil, že hodlá vybudovat novou stanici v Ohiu u Three Islands asi dvacet kilometrů proti proudu od Maysville. Pozemek dostal coby vojenskou rentu a Massie byl jeden z prvních, kdo si na ní činil nárok. „Prvním pětadvaceti rodinám, které se tam usadí daruji díl půdy v osadě a mimo ni sto akrů půdy“ prohlásil. Stavět v té době na tak vzdáleném místě bylo přinejlepším riskantní, ale nabídka byla příliš lákavá. Zájem měli hlavně chudí chasníci z Mason County. Massie rychle shromáždil rodiny, které potřeboval a během několika týdnů byla založena pátá osada v Ohiu.

Ovšem dále po proudu řeky na stejném břehu došlo k problémům. Několik kilometrů od Cincinnati byla na východním břehu řeky Velké Miami postavena vojenská základna Colerain. Velel jí plukovník John Kingsbury a byla obsazena několika desítkami vojáků a disponovala jedním dělem. Již začátkem prosince na pevnůstku zaútočil Modrý kabát za asistence Simona Girtyho. Pět set válečníků se snažilo celý den prolomit hradby, ale dělo jim dělalo potíže. Na druhý den už byl mráz tak silný, že se indiáni stáhli. Předtím však na dohled obránců umučili Abnera Hunta, osadníka cestujícího ze Symmes City do Colerainu.
Někdy v těch dnech se v Kenton Station narodil malý John Kenton.