Jonathan Carver - Vodopády St. Anthony - Nahkohe

Deset mil pod vodopády St. Anthony se do Mississippi vlévá od západu řeka St. Pierre, kterou domorodci nazývají Waddapawmenesotor. Ačkoli je to poměrně velká a krásná řeka, otec Hennepin se o ni nezmiňuje. Snad si jí nevšiml kvůli ostrova u jejího ústí, který brání ve výhledu. Já sám bych jí také nejspíše přehlídl, kdybych ji nespatřil z pozemního pozorování z protějších vysokých kopců. Toho dne jsme přistáli u břehu kvůli velkému množství ledu na Mississippi. K vodopádům St. Anthony jsme šli po souši a došli tam sedmnáctého listopadu.

Měl jsem to štěstí, že jsem potkal mladého prince z kmene Winnebago, který byl na diplomatické misi k Dakotům. Když jsem mu prozradil, že se chystám k vodopádům, nabídl mi doprovod. Byl na mne zvědavý, jelikož o mně slyšel od některých svých náčelníků. Nechal na místě svou rodinu, protože indiáni nikdy necestují bez svých rodin a přidal se ke mně. I já zde nechal své lidi a šel toliko s jedním Kanaďanem. Vydali jsme k tomuto slavnému místu a hluk vodopádu jsme jasně slyšeli ze vzdálenosti pětadvacet kilometrů. Byl jsem velmi překvapen a nadšen, když jsem se přiblížil k tomuto úžasnému dílu přírody.  

Indiánský princ při pohledu na tuto úžasnou kaskádu začal hlasitě oslovovat Velkého ducha. Podle indiánů je to jedno z jeho sídel. Řekl mi, že podnikl dlouhou cestu jen aby mu vzdal úctu a přinesl nejlepší oběti. Nejprve hodil do proudu svou dýmku a váček s tabákem. Dále to byly jeho náramky z paží a zápěstí. Nákrčník z korálků a stříbrných drátků a nakonec náušnice. Zkrátka věnoval svému bohu všechny své cenné věci. Při tom se často silně bil do hrudi, mával rukama a vypadal velmi rozrušeně. U toho se modlil. Žádal Velkého ducha o ochranu na našich cestách a dával nám jasné slunce, modrou oblohu a čisté a klidné vody. Poté jsme na počest Velkého ducha kouřili z mé dýmky.

Byl jsem velmi překvapen z takové vznešené oddanosti mladého indiána a místo abych se vysmíval jeho obřadům, sledoval jsem je s úctou. Ctil jsem jeho zbožnost a nepochybuji, že jeho oběti a modlitby byly pro univerzálního Otce lidstva stejně přijatelné, jako kdyby byly vykonány s větší okázalostí na posvěceném místě. Celé chování tohoto mladého prince mě skutečně ohromilo a okouzlilo. Během několika dní, které jsme spolu strávili mi poskytl veškerou pomoc a za tak krátkou dobu mi projevil nesčetné důkazy nezištného přátelství. Loučil jsem se s ním s velkou neochotou. Nemohu si pomoci, ale když jsem v duchu srovnával chování tohoto neotesaného divocha s civilizovanými lidmi, přiznávám své klady v jeho prospěch.

Vodopády St. Anthony pojmenoval otec Louis Hennepin, francouzský misionář, který tyto končiny navštívil kolem roku 1680. Byl první Evropan, který tento úžasný vodní útvar navštívil. Vodopád je široký přes dvě stě padesát metrů a padá kolmo do hloubky devíti metrů. Peřeje pod ním v prostoru tři set metrů činí jeho spád podstatně větším. Při pohledu z dálky se jeví mnohem vyšší, než ve skutečnosti je. Uprostřed vodopádů se nachází malý ostrov široký asi dvanáct metrů a je o něco málo delší. Roste na něm několik skalnatých jedlí a smrků. Asi v polovině trasy mezi tímto ostrovem a východním břehem se nachází skála ležící na samém okraji vodopádu v šikmé poloze. Vypadá, že je široká metr a půl či metr osmdesát, a tak dvanáct metrů dlouhá. Tyto vodopády se velmi liší od všech ostatních, které jsem kdy viděl, protože se k nim můžete úplně přiblížit. V přístupu vám nebrání žádné skály, útesy atakdále.

Okolní krajina je nesmírně krásná. Nejedná se o nepřerušovanou rovinu, kde oko nenajde žádnou úlevu, ale o krajinu složenou z mnoha mírných kopců v létě krásně zelených. Jsou obohaceny malebnými háječky dodávají výhledu příjemnou rozmanitost. Celkově vzato. Když se započítá vodopád viditelný na vzdálenost šesti a půl kilometrů, je to dle mého názoru nejmalebnější výhled v celém našem vesmíru. Přál bych si to vidět v jarním období, kdy jsou stromy a kopce oděny do těch nejveselejších barev přírody což by jistě umocnilo mé potěšení z výhledu. Přesto i nyní předčil mé nejoptimističtější očekávání. Snažil jsem se čtenáři co nejvěrněji přiblížit ono okouzlující místo na přiloženém obrázku, ovšem jakýkoli popis, ať už tužkou či perem se nikdy nepřiblíží originálu.

Kousek pod vodopádem se nachází malý ostrov o rozloze asi 0,6 hektaru, na kterém roste velké množství dubů. Jejich mohutné větve byly schopné unést váhu mnoha orlích hnízd. Důvodem, proč se zde orli shromažďuji v takovém množství, je jejich bezpečí. Jsou zde chráněni před lidmi i zvířaty, protože je chrání peřeje, které se ani indiáni nepokoušejí překonat. Dalším důvodem je stály zdroj potravy pro sebe i mláďata. Ve vodopádech a peřejích zahyne množství zvířat a ryb, které posléze voda vyplaví na ostrovní břeh. Na něm pak mají orlové báječný raut.

Poté, co jsem uspokojil svou zvědavost, nakolik to lidské oko dokáže, pokračoval jsem dál k ústí řeky St. Francis vzdálenému necelých sto kilometrů nad vodopády, kde končila i cesta otce Hennepina. Je mu v tom zabránila pokročilá roční doba a já měl s počasím stejné problémy. Bylo extrémně chladno a já nemohl provést tolik terénních průzkumů, kolik jsem původně zamýšlel. Je ovšem nutno poznamenat, že jsem narazil na řeku širokou téměř dvacet metrů, která přitékala ze severovýchodu a jmenovala se Rum River. Dvacátého listopadu jsem našel další řeku Goose River širokou asi dvanáct metrů a jednadvacátého listopadu jsem konečně připlul k St. Francis, která je v ústí široká asi třicet metrů. Rovněž Mississippi se zde zužuje na pouhých devadesát metrů. Led mi zabránil zjistit hloubku u obou řek.

Krajina je mírně kopcovitá a půda poměrně úrodná. Je zde hojnost jelenů, losů, bobrů, vyder a dalších kožešinových zvířat. Kousek nad ústím St. Francis se na severovýchodě nachází řada malých jezer zvaných „Thousands Lakes.“  Ačkoli je to málo navštěvovaná lokalita, je to v širém okolí nejlepší loviště rozmanité zvěře. Z lovu se nikdy nevracíte z prázdnou.  

Mississippi ještě nebyla prozkoumána výš od St. Francis. Nějaké informace získal otec Hennepin a první jsem tu byl já. Jinak za všechny informace o severnějších částech území vděčíme výhradně indiánům. Řeka není splavná pro lodě s větší nosností, ale budoucí osadníci mohou své produkty snadno dopravovat k Mississippi na lehčích člunech. Tak se dostanou až k mexickému zálivu. Prostřednictvím umělých kanálů by se dalo plavit i do New Yorku, Kanady a tak podobně. Máme tady možné propojení s Ohiem, Missouri, Illinois, Wisconsinem a Velkými jezery.  

Pětadvacátého jsem se vrátil k ústí St. Pierre, která byla díky své jižní poloze bez ledu, takže mi nic nebránilo v plavbě. Osmadvacátého jsem po šedesáti kilometrové plavbě připlul k malému přítoku. Jelikož neměl žádné jméno dal jsem mu své vlastní. I nu mé vlastní, pročpak by ne. Čtenář ho najde na mapách mých cest pod názvem Carver River. Dalších šedesát kilometrů jsem plul k soutoku řek Verd a Red Marble.  

St. Pierre je při ústí široká asi sto metrů a tuto šířku si udržuje téměř po celé délce, kterou jsem po ní plul. Má velkou hloubku a na některých místech teče velmi rychle. Asi osmdesát kilometrů od ústí jsou peřeje a mnohem výše je jich mnohem víc. Pokračoval jsem po řece dalších tři sta dvacet kilometrů vstříc do země prérijních Dakotů. Ta leží nad soutokem řek Verd a Red Marble, o nichž jsem se právě zmínil. Dle informací od indiánů se mohu domnívat, že řeky St. Pierre a Missouri ačkoli jsou jejich ústí od sebe vzdálené téměř dva tisíce kilometrů, jejich prameny jsou od sebe vzdálený v rozmezí pouhých dvou kilometrů. Severní přítok řeky St. Pierre pramení na úpatí hor, kde pramení také hlavní přítoky řeky Bourbon, a ta zase ústí v Hudsonově zálivu.

Sedmého prosince jsem přicestoval k táboru prérijních Dakotů. Jejich jazyk jsem měl možnost už se naučit. Je shodný s jazykem Assiniboinů, kteří se od nich odtrhli. Killistinoes mluví jazykem Odžibwe a obývají horní tok řeky Bourbon. Od těchto národů a na základě mého vlastního pozorování jsem se dozvěděl, že čtyři nejvýznamnější řeky kontinentu, totiž St. Lawrence, Mississippi, Bourbon a Oregon mají své prameny ve stejné oblasti. Vody prvních tří se nacházejí ve vzdálenosti padesáti kilometrů od sebe. Ta poslední je o něco dále na západ. To ukazuje, že tato oblast je nejvyšším územím v Severní Americe, a je to fenomén, který nemá obdoby na žádných jiných kontinentech. Že čtyři řeky pramení na v podstatě stejném místě, a nakonec se vlévají do různých oceánů ve vzdálenosti tří tisíc dvě stě kilometrů od sebe. Jedna do zálivu sv. Vavřince na východě, druhá do Mexického zálivu na jihu, další do Hudsonova zálivu na severu a poslední do zálivu Annian na západě.

Nyní uvedu některé své úvahy. Po nesčetných dotazech jsem si ověřil jejich pravdivost do té míry, do jaké je to možné. Je dobře známo, že kolonie zejména ty v Nové Anglii a Kanadě jsou před zimou silně ovlivněny severozápadními větry, které trvají několik týdnů v kuse a působí, že je tam zima mnohem drsnější než ve vnitrozemí Ameriky. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, protože zima na západ od Mississippi není nijak krutá a severozápadní vítr vanoucí v těchto krajích je podstatně mírnější, než jak jsem ho vnímal na východním pobřeží. A jelikož zdejší indiáni nepoužívají sněžnice, je jisté, že to není jenom občasný jev. Sněhu tu padá málo. Bez sněžnic se indiáni na východě neobejdou.

Přírodovědci soudí, že se vzduch v mnoha ohledech chová jako voda. Proudí kompaktně, jako proudy velkých řek. Proudí přes kontinent třeba jako Mississippi. Severními větry vanoucí z Hudsonova zálivu k Bourbonu přes Velká jezera a po proudu řeky sv. Vavřince působí ty kruté zimy ve východních koloniích. Během vanutí přes Jezera se rozšiřují čímž ovlivňují větší území než kdekoli jinde. Tak je to dle mých skromných přírodopisných znalostí. Zda je to však v souladu se zákony stanovenými přírodovědci, to vskutku nevím. Nicméně mnou uvedený popis polohy těchto obrovských vodních ploch spolu s mými vlastními domněnkami může v rukou schopnějších lidí vést k mnoha užitečným objevům.

Jak už jsem uvedl, sedmého prosince jsem dorazil k nejzápadnějšímu bodu své cesty. Zde jsem potkal velkou skupinu dakotských indiánů a v jejich společnosti strávil pět měsíců. Národ tvoří osm podkmenů: Wawpeentowahs, Tintons, Asrahcootans, Mawhaws, Schians, Schianese, Chongousceton a Waddapawjestin. Žijí výše na západ od řeky St. Pierre. Na Pláních, které jsou podle jejich vlastních slov nekonečné. Inu ale pravděpodobně končí na pobřeží Tichého oceánu. Celý národ čítá více než dva tisíce válečníků. Assiniboini mají asi tři sta válečníků. Když jsem plul po St. Pierre až téměř k jejich táborům, zahlédl jsem dvě nebo tři kánoe plující po proudu. Jakmile mne indiáni spatřili, rychle veslovali ke břehu, vyskočili na něj a své kánoe nechali klidně svému osudu. Za pár minut se objevili další a zachovali se úplně stejně. Usoudil jsem, že je nutné postupovat opatrně, proto jsem se držel na opačné straně řeky, než na které zmizeli ti indiáni. Na přídi člunu jsem měl připravenou dýmku a anglická vlajka nám vlála na zádi.

Po jednom kilometru jsem obeplul mys a za ním se zjevil velký stanový tábor. Stál nedaleko břehu a muselo tam být na tisíc indiánů. Jelikož jsem se jim už nemohl vyhnout, nařídil jsem přistát. Chtěl jsem indiány přesvědčit, že nejsem žádná hrozba a mohou mi důvěřovat. Vstříc mi vyšli dva náčelníci a podali mi ruce. Provedli mne udiveným davem, který doposud neviděl žádného bělocha. Zavedli mne do stanu, kde jsme podle zavedeného zvyku všech indiánů začali kouřit dýmku. Mezitím se dav kolem stanu zvětšoval. Hrozilo nám nebezpečí, že nás rozdrtí, proto jsme se vrátili na planinu. Tam se zvědavost lidu uspokojila a jejich údiv opadl. Každý se pak ke mně choval s velkou úctou.

Od náčelníků se mi dostalo velmi přátelského a pohostinného přijetí. To mě přimělo i vzhledem k pokročilému ročnímu období strávit s těmito indiány zimu. Aby byl můj pobyt co nejpříjemnější, nejprve jsem se snažil naučit jejich dialekt. To se mi brzy podařilo, jelikož jsem měl již dříve základní znalosti jazyka indiánů na západní hranici. Dokázal jsem se tady dobře domluvit a užívat veškeré zdejší vymoženosti. Nechyběla mi ani zábava zkracující tak dlouhé období zimy. Často jsem s nimi lovil a jindy s potěšením sledoval jejich zábavy, o kterých se ještě zmíním. Jindy jsem seděl s náčelníky a kouřil a naslouchal jejich vyprávění o válkách a výpravách. O osobních dobrodružstvích a bitvách. Dokonce i o bitvách mezi Angličany a Francouzi. Některých jsem se osobně zúčastnil i já. Vždy věnovali velkou pozornost podrobnostem. Často se mě ptali na evropské metody vedení válek. Tyto rozhovory jsem vedl především proto, abych získal informace týkající se mého hlavního bodu, který jsem měl neustále na zřeteli. Potřeboval jsem znalosti o surovinách zdejší země a politické situaci. Chtěl jsem se také dozvědět něco o západních zemích. A nebyl jsem vskutku zklamán, neboť jsem získal mnoho užitečných informací. Nakreslili mi dokonce i mapy všech zemí, které znali. Ale jejich geografické znalosti moc nedůvěřuji. Považuji za zbytečné jejich kresby zveřejňovat. Ty, které se později potvrdily z jiných zdrojů a mého pozorování jsou součástí přiložené mapy. Kreslili kouskem uhlíku na vnitřní stranu březové kůry, která je hladká jako papír a slouží ke stejnému účelu, i když má žlutý nádech. Jejich náčrtky jsou hrubé, přesto se zdá, že poskytují přesnou představu o zemi.

Indiány jsem opustil na konci dubna 1767. Asi tři sta z nich mě doprovázelo a byli mezi nimi mnozí náčelníci. Šli se mnou až k ústí St. Pierre, kde už čekali jejich příbuzní. V tomto ročním období se tyto kmeny každoročně vydávají do Velké jeskyni, o které jsem se již zmínil. Mají tam velkou národní poradu, na které se domluví, co budou toho roku počínat. Zároveň sebou nesou své mrtvé zabalené v buvolích kůžích k oficinálnímu pohřbu.

Nikdy jsem necestoval s tak veselou a šťastnou společností. Ale jejich radost byla dočasně utlumena bouří, která nás cestou zastihla. Právě jsme přistáli a stavěli stany na noc, když se přihnala těžká mračna a vypukla ta nejstrašnější bouře s hromy a blesky, jakou jsem kdy zažil. Byla i těžká průtrž mračen. Indiáni se schovávali, kde se dalo, protože bylo postaveno jen několik stanů. Já nechtěl stát u ničeho, coby sloužili jako vodič, proto jsem se postavil na volné prostranství. Indiáni se mému počínání velmi divili, poněvadž věřili v úkryt. Ovšem přiznám se, že jsem nikdy v životě nebyl tak ohromený. Nic nemohlo překonat tuto děsivou scénu. Mračna byla plná elektrické energie. Hromy otřásaly zemí a blesky klouzaly po zemi v proudech tekuté síry. Indiánští náčelníci v bitvách tak neohrožení se nemohli ubránit třesu při pohledu na ten hrůzný ohňostroj. Když bouře skončila všichni se ke mně seběhli. Podle nich se jednalo o hněv zlých duchů, které něčím velmi urazili.

U Velké jeskyně indiáni uložili ostatky svých zesnulých na posvátném pohřebišti. Poté se konala Velká rada, na kterou jsem byl rovněž pozván. Měl jsem tu čest být jmenován náčelníkem jejich kmene, a při té příležitosti jsem pronesl následující řeč. Je nutné, aby čtenář poznal, jakým způsobem je potřebné oslovovat indiány a získat si jejich pozornost. Výrazy mluvčího musí odpovídat jejich představám. Projev byl pronesen prvního dne měsíce května 1767:

„Moji bratři! Náčelníci početných a mocných Dakotů! Těší mě, že díky svému dlouhému pobytu u vás k vám mohu mluvit ve vašem vlastním jazyce. Jsem, jako jedno z vašich vlastních dětí. Těší mě, že jsem mohl mluvit o slávě a moci Velkého krále, který vládne Angličanům a dalším národům. On pochází z velmi starobylého rodu panovníků. Rod je starý jako země a vody. Jeho nohy stojí na dvou velkých ostrovech. Větších než, které jste kdy viděli. Leží uprostřed největších vod na světě. Jeho hlava dosahuje ke slunci a jeho paže obepínají celou zemi. Počet jeho válečníků se rovná počtu stromů v údolích a stébel rýže v bažinách nebo stébel trávy na velkých pláních. Má stovky úžasně velkých kánoí. Každá z nich má pušky. Ne tak malé jako je ta moje, kterou tady vidíte. Jedna je tak velká, že jí neunese ani sto vašich nejsilnějších mladých mužů. Ničí nepřátelé velkého krále. Hrůza, kterou působí v bitvě se nedá vyjádřit slovy vašeho jazyka. Možná si vzpomínáte na den, kdy jsme tábořili na Wadawpawmenesoter. Na ty černé mraky, vítr, oheň, hromy, strašlivé rány a chvění země? Mysleli jste si, že takto se hněvají vaši bohové. Takové jsou válečné nástroje Angličanů. Několik náčelníků vašich kmenů mi v minulosti vyjádřilo přání být dětmi a spojenci Velkého krále a mého pána. Možná si vzpomínáte, jak často jste vyjádřili přání, abych informoval Velkého krále o vašem příznivém postoji k jeho osobě. Že si přejete příchod jeho obchodníků. Nyní, když se chystám se s vámi rozloučit. Nyní, když se s vámi loučím a vracím se do vlasti daleko na straně vycházejícího slunce vás žádám, abyste mi potvrdili, zdali smýšlíte stejně. Je zde několik náčelníků z velkých plání ze strany zapadajícího slunce, se kterými jsem dosud nemluvil. Proto se ptám, zdali jste i vy ochotni stát se dětmi mého velkého pána, krále Angličanů a dalších národů. Žádám vás, abyste nedbali na špatné zprávy, neboť mezi sousedními národy létají zlí ptáčkové, kteří vám mohou našeptat zlé věci o Angličanech. Nesmíte jim věřit, neboť jsem vám pravdu řekl já. Pokud jde o náčelníky, kteří se chystají do Michilimackinacu, postarám se, aby pro ně byla připravena rovná cesta, klidné vody a jasná obloha. Aby tam mohli dojít v míru a kouřit dýmku. Odpočinout si v bezpečí na bobří kožešině ve stínu velkého stromu míru. Sbohem!“

Na tuto řeč jsem obdržel následující odpověď z úst hlavního náčelníka:

„Dobrý bratře! Nyní k tobě promluvím ústy mých bratrů a náčelníků osmi kmenů mocného národa Dakotů. Jsme plně spokojeni se vším, co jsi nám řekl o svém velkém národu a Velkém králi. Pro něj rozprostíráme tuto bobří kožešinu, aby spočíval v klidu a bezpečí mezi námi, jeho dětmi. Vaše zbraně odpovídají popisu, který jsi nám dal. Dakotové si přejí být jeho dětmi. Můžete nám věřit. Nebudeme naslouchat nikomu, kdo mluví lži o našem Velkém otci, králi Angličanů a dalších národů. Děkuji, co jsi pro nás udělal, když jsi nastolili mír mezi Dakoty a Odžibweji. Až se vrátíš, dokončíš tuto dobrou práci a zcela rozptýlíš mezi námi černé mraky. Pak nad námi bude otevřená modra obloha míru a krvavá sekera bude hluboko pohřbena pod kořeny velkého stromu míru. Sděl Velkému otci, jak moc si přejeme, aby k nám přišli obchodníci s potřebnými věcmi. Naši lidé se z toho budou radovat. Ať mezi námi vládne mír, dokud bude existovat Slunce, Měsíc, Země a vody. Sbohem.“

Považoval jsem za nutné varovat indiány před falešnými zprávami od sousedních národů. Slyšel jsem, že Francouzi stále zaměstnávají agenty, kteří tyto lži šíří. Sám jsem viděl několik wampumů, které to dokazují. Při předání každého z nich bylo řečeno, že Angličané jsou jen malý národ, a tuto zemi ukradli Velkému francouzskému Otci.

Zatímco jsem pobýval u St. Pierre s těmito přátelskými indiány, snažil jsem se zjistit, zda bylo k vodopádům St. Anthony doručeno zboží, které jsem požadoval, tak jak to bylo domluveno s guvernérem v Michilimackinacu. Dohoda žel nebyla splněna, proto jsem se musel vzdát plánů na další severozápadní cestu. Vrátil jsem se tedy do La Prairie Du Chien, kde jsem získal nějaké zboží, které mi tamní obchodníci mohli poskytnout. Bylo toho však smutně málo, abych se mohl vrátit na západ. Rozhodl jsem se tudíž projít zemí Odžibwejů k Hořejšímu jezeru v naději, že se na Grand Portage setkám s dalšími obchodníky, kteří tam každoročně připlouvají z Michilimackinacu. Doufám, že od nich získám to, co potřebuju, abych se dostal k úžině Annian.