Kraj pod Smutným Měsícem - XVI. - Moluntha - Nahkohe

Malá delegace Šavanů projevila pozoruhodnou zdrženlivost. Byli to vyjednavači a nyní museli maskovat svůj hněv a znechucení nad podmínkami smlouvy. Nesrovnalosti v článcích byly do očí bijící, přitom obě strany předstíraly, že o tom neví. Běloši věřili, že klamou nevzdělané divochy a indiáni diplomaticky chránili vlastní zájmy. Bolestně si uvědomovali, že ačkoli se k nim jednací plukovník chová s profesionální úctou, má za sebou ozbrojený doprovod. Dvacítka Šavanů byla v oslabení téměř deset ku jedné. Nebylo rozumné projevovat hněv či pohrdání.

Plukovník Richard Butler s kapitány Ephraimem Lewisem a Ebenezerem Zanem dorazili před několika týdny. Ještě před dokončením pevnosti Fort Finney. Ta byla situována u Velké Miami asi kilometr proti proudu od jejího ústí. Byla postavena ve spěchu pod vedením majora Roberta Finneyho a jeho adjutanta kapitána Davida Zeiglera.
Samotná smlouva byla jednoduchá, klamavá a severní kmeny z ní byly vyjmuty. Řeka Ohio měla být hranicí mezi Šavany a Američany. Fort Harmar při ústí Muskingumu a Fort Finney měly údajně sloužit coby strážní posty, před nelegální běloškou invazí. Smlouva měla zaručit, že Šavani a Američané budou navždy přáteli.  

Důstojníci byli překvapeni plynulostí angličtiny Modré košile. O to je více překvapilo, když se neomylně podepsal šavanským jménem Weh-yah-pih-ehr-sehn-wah a v závorce dodal náčelník Modrá košile. Když se ho plukovník Butler zeptal, kdo ho naučil mluvit a psát anglicky, Modrá košile se jen pousmál.

Šavani opustili pevnost a ujeli téměř třicet kilometrů proti proudu řeky. Utábořili se na noc a začalo lehce sněžit. Modrá košile seděl u ohně vedle Čiksiky a Tekumseha. Mluvil tiše, ale jeho hlas byl temný. Byla znát jeho nenávist k vlastní rase. Dle něj se se nedá Američanům věřit ani slovem či písmem natož skutkem. Zaslouží si zničení a zničení budou. Chce to však čas. Šavanů je málo a potřebují podporu. Ovšem během Zeleného Měsíce se vrátí v plné síle, pevnost dobijí a vojáky vyženou.

***

Sbalili své věci, výzbroj a výstroj a vyrazili právě včas. Vylezli na nejbližší kopec západního břehu a pozorovali rozvodněnou řeku. Major Finney, kapitán Zeigler a jejich rota sklesle sledovali, jak vody Velké Miami zaplavují pevnost nesoucí majorovo jméno. Povodeň přišla nečekaně a nyní už bylo vidět nad vířící se žlutou vodou jenom střechu opevněného srubu. Major Finney se vztyčil ve třmenech a zavrčel povel k odchodu. Směřovali na západ podél severního břehu Ohia. Novou pevnost hodlal zbudovat na protější straně Louisville. Tentokrát nechtěl nic riskovat a hodlal vyhledat pro stavbu vyvýšené místo. Nikdo z jeho dvou set mužů netušil, „jim krutá ruka přírody“ zachránila život. Byl totiž Zelný měsíc a k pevnosti se blížil Modrá košile s více než pěti sty bojovníky.

***

Mladému Jamesi Finleymu se v psaní jeho velké „autobiografie“ poněkud nedařilo. Přesto v ní vytrvale pokračoval, ačkoli jeho zápisky začaly být strohé: „Letos na jaře přichází spousta indiánů. Mnozí pocházejí od řeky Wabash a většinou kradou koně. Třináctého dubna se však bojovalo u Limestone. Pan Kenton říká, že Modrá košile měl přes sto válečníků, když na nás udeřil. Z Louisville přišla zpráva, že na ně ve stejnou dobu zaútočilo možná dalších čtyři sta indiánů. Plukovník Christian padl a Kenton říká, že jeden ze šesti indiánů, které jsme zabili, byl malý náčelník Černý vlk. Tolik o indiánském problému. Mluví se o tom, že generál Clark povede výpravu proti indiánům na řece Wabash. Možná někdy v září. Pan Kenton zde zorganizoval skupinu dobrých mužů, aby nás v případě potřeby chránili. Patří k nim kapitán John Masterson. Washburn se také přidal a mně to táta nedovolil.  Clark dostal rozkaz vyrazit proti indiánům na Wabash. On a Ben Logan povedou armádu. Lot Masterson a Hezekiah Woods byli v neděli zabiti indiány.“

***

„Generále,“ povídá George Rogers Clark, „žádný velitel nemá rád, když přijde o svou zdravou ruku. A velitel bez pravé ruky možná nebude schopen velet. Pro mě jste právě takový. Ale vypadá to ovšem tak, že vám není pomoci.“ Brigádní generál Benjamin Logan mlčel. Věděl, že Clark bude pokračovat jen, co si potáhne z dýmky. Nacházeli se přesně na tom samém místě, kde ho Clark během listopadu 1782 pověřil velením oddílu, který měl ničit vesnice na horním toku Velké Miami, zatímco on vedl hlavní síly proti Chillicothe. Větší potok, který kolem protékal a ústil do řeky pojmenovali Todd's Fork na památku plukovníka Johna Todda, který padl u Blue Licks. Jejich plánem bylo vyrazit se sedmi sty vojáky přímo na severozápad k řece Wabash. Tamní nová domorodá konfederace začínala dělat Kongresu velkou hlavu. Vedl jí obratný válečník Malá želva z národa Miamiů, ke kterým se přidali Piankašawové a Weové. Mohli do pole postavit až pět tisíc válečníků. Aby ne. Nyní byly přece na ředě jejich domovy.

Clark vyfoukl oblak modrobílého kouře a troubelem dýmky ukázal na Logana: „Bene, špehové mi právě přinesli zprávu, že Šavani a jejich povedení kamarádi odcházejí na severozápad. Hodlají podpořit tamní rebelské kmeny. Je třeba něco učinit. Musí zatraceně pochopit, že to není dobrý nápad. Chci, abys odjel ještě dnes v noci do Kentucky. Sežeň tam, co největší počet chlapů. Většina jejich domobrany je tady, takže budeš muset povolat dobrovolníky. Pokud nebude dostatečná odezva, dej jim to příkazem. Je třeba jich naverbovat tak na pět set. Pak s nimi znič vesnice na severu. Nemusím zdůrazňovat, čím rychleji, tím lépe.“

Vzhledem k tomu, že Kentučané mají na Šavany vždycky spadeno, neměl Logana s verbováním potíže. Dobrovolníků bylo dost a měli se shromáždit v Limestone. Bylo jich sedm set devadesát a pět set z nich mělo vlastní munici, zásoby a koně. Zbylé dodala vláda. Na cestu měli padesát kusů dobytka a dva dny se ženy ve Washingtonu, Kenton‘s Station a Limestone věnovaly pražení kukuřice a pečení placek. Většina mužů měla nějakou tu slaninu, pytlík kukuřičné mouky a javorový cukr. Když se cukr s moukou smíchá s vodou vznikne pozoruhodně výživný koktejl.

V noci z devětadvacátého na třicátého září se armáda přesunula na druhý břeh Ohia. Vojsko urazilo krátkou vzdálenost a na další noc se utábořilo u Eagle Creeku. Byl to říční průsmyk nazývaný Logan Pass, kde byl před osmi lety zajat Kenton. Další pochod probíhal dobře až do večera čtvrtého října, kdy jeden z nováčku jménem Willis Chadley dezertoval. Během hodiny se zpráva o útěku roznesla a Logan za nim poslal Kentona, George Nokese a Hugha Rosse. Jak se říká, měli ho dostat živého či mrtvého. Armáda spěšně pokračovala dál. Když se později našlo jeho tělo, bylo zřejmé, že ho dostali indiáni.

Logan neztrácel čas. Útok chtěl realizovat ze třech stran. Plukovník Robert Patterson s podporou kapitána Hugha McGaryho měl udeřit na levém křídle. Plukovník Thomas Kennedy s kapitánem Christopherem Irvinem měl velet pravému křídlu a plukovníci Henry Lee a Richard Trotter měli na starost ochranu zásobovacího trénu. A hlavní část armády pod Loganovým vedením měla udeřit uprostřed.

V deset hodin dopoledne se objevili na dohled vesnice a bez váhání zaútočili. Divoce ječeli a křičeli. Američanům se postavilo nanejvíc pětadvacet bojovníků ukrytých ve vysoké trávě. Zbytek byly ženy, děti a starci. Při prvním náporu padlo osm nebo devět bojovníků, ale ti, kteří zůstali bojovali s nesmírnou urputností. Útočníci mohli být rádi, že takových válečníků nebylo více. Ženy s dětmi s vyděšeným křikem prchaly a plukovník Kennedy je z koně pobíjel starým širokým skotským mečem. Jedné ženě usekl prsty a ošklivě jí poranil hlavu. Ostatní zoufale křičely: „Mat-tah tschi! Mat-tah tschi!“ „Nezabíjej nás!“

Kenton o kousek dál honil válečníka běžícího po louce. Sotva ho doběhl, Šavan se prudce otočil a bleskurychle zamířil svou ručnicí na pronásledovatele a stiskl spoušť. Zbraň však vydala nicotný klapkavý zvuk a nevystřelila což se v takových chvílích stávalo poměrně často. Kenton svého soka chladnokrevně skolil tomahawkem a dál běžel do vesnice, kde zaslechl křik: „Bahd-ler!“ „Bahd-ler!“ Byl to hlas Molunthy, který se chtěl vzdát jedinému bělochovi, kterého znal. Kenton přijal Molunthův tomahawk a předal ho skupině osmi mužů k hlídali a odešel pro generála Logana. Moluntha se s generálem pozdravil podáním ruky a sačem poměrně dobrou angličtinou pověděl pevným hlasem: „Moluntha se vzdává do ruky velkého bílého náčelníka Logana.“ Generál přikývl: „Nic se ti nestane“ a napsal na kus papíru krátké oznámení, které mělo náčelníkovi zajistit ochranu. Od náčelníka se velitel dozvěděl, že téměř všechny vesnice Šavanů jsou opuštěné a bojovníci v počtu čtyř set odešli bojovat proti Clarkovi. Poté generál odešel.

O necelých pět minut později přijel Hugh McGary a svou kapitánskou hodností si vynutil přístup k zajatému sačemovi. Ten v klidu kouřil dýmku. Několikrát si potáhl a nabídl ji Američanům. McGary ji odmítl a vyštěkl: „Bojoval si na Blue Licks?“ „Ano,“ odpověděl Moluntha, „Byl jsem tam.“ „Zatracený mizero!“ zasyčel vztekle kapitán, „Tak tady je tvoje odměna za Blue Licks!“ Vyškubl zpoza pasu tomahawk a jedinou ranou kmeta zabil. Moluntha bez hlesu klesl mrtev k zemi. Strážní byli vraždou tak pohoršeni, že vraha bez ohledu na hodnost zmlátili. Logan ho nechal zatknout a po ukončeném tažení předal soudu.

Boj o vesnici byl krátký. Vojsko se přeskupilo a Logan ho po rotách vyslal do okolí ničit další osady, a hlavně kukuřičná pole. Kořist se měla shromáždit na jedno místo. Opuštěné vesnice Mackačack, Moluntha's Town, Mingo Town, Wakatomika, Mamacomink, Kispoko, Puckshanoses, McKee's Town, Waccachalla, Chillicothe, Pecowick, Buckangehela's Town a Blue Shirt's Town byly vypáleny. Pro Šavany nastane další těžká zima. Ničení trvalo celé dva dny a kořist měla hodnotu přes dva tisíce dvě stě dolarů, a byla rozdělena rovným dílem. Očekávaní se opět nenaplnilo. Armádě osmi set mužů se postavilo několik desítek bojovníků. Zabito bylo dvanáct indiánů, z toho většina byly ženy a stařičký Moluntha. Američané padli tři. Byla to docela fraška, ze které nevyšli žádní hrdinové.

Během návratu složili chlapi posměšnou odrhovačku zaměřenou na „největší hrdiny bitvy.“   

Když naši vojáci skončili
Ve městě se sešli
Statečný Marsův syn
Mává starou krvavou šavlí
A přísahá při Pánu
Že donutí squaws se zapotácet
Ke králi se přiblížil podlý chlapík
Králi byla slíbena ochrana
Spatřen byl neohroženým McGarym
A ten poslal ho s holou lebkou pod drny

Verše měly velkou popularitu a zpívaly se stále dokola s různými obměnami. Uraženy plukovník Kennedy nakonec vystřelil do vzduchu a zakázal píseň zpívat, jinak že zabije každého, kdo ještě otevře hubu.

Dvaatřicet z třiatřiceti zajatců bylo odvezeno do Danville, kde byli uvězněni a později někteří vyměněni za bílé zajatce. Čtrnáctiletého mladíka Spemiku Lawbu, Velkého roha přijal do své domácnosti generál Logan a později ho adoptoval a dal mu jméno Johnny Logan.

Po návratu z tažení upadl Kenton do dlouhé trudomyslnosti.

***

Modrá košile si trpce uvědomoval, že kdykoli Američané přešli Ohio, odnesou jejich řádění povětšinou Šavani. Předpokládal, že když Clark pochodoval proti sdružení Malé želvy, budou pro jednou Šavani ušetřeni. Z toho důvodu se chtěl přidat k miamijskému náčelníkovi. A jak to dopadlo? Clark za indiány poslal nejdříve mírové vyslance a náčelníci se s nimi dohodli na příměří. Stalo se to dříve, než dorazili Šavani. V čase jejich příchodu už Američané pochodovali směrem k Vincennes a indiánská válečná koalice se rozešla. Šavani se zklamaně vrátili domů. Tedy do vypálených domovů. Hněv jim velel podniknout odvetný útok, ale zdravý rozum napovídal, že je třeba zaměřit se na něco jiného. Obnova vesnic byla primární, jelikož se blížila zima. Bylo třeba shromáždit úrodu z neobjevených polí. Bylo třeba lovit a sušit zvěřinu. Bylo třeba opatřit i nějaké to oblečení a přikrývky. A nakonec bylo třeba sehnat munici.

Modrá košile a Černý had vedli skupinky bojovníků k Ohiu a tam se rozdělili. Jejich terčem se staly přistěhovalci plující po řece vstříc novým zítřkům. A tak byla opět vodní hladina poseta troskami vorů a člunů a těl lidí domácí zvěře. Na sever pak proudily potřebné zásoby získané z kořisti, plus skalpy, které byly posílány do Detroitu a za ně byly opatřovány další užitečné zásoby.

***

V knihovně města Trenton ve státě New Jersey seděli dva muži a dlouho do noci debatovali. Na stole čadil několikaramenný svícen a osvětloval jejich vážné tváře. „Pane soudce,“ povídá major Benjamin Stites, „Můžete mi věřit. Obchodování je můj obor. Procestoval jsem celou tuhle zemi a viděl jsem krásné zemědělské oblasti a údolí tady na východě, na jihu a na severu odtud. Nikde jsem však neviděl tak bohatou a krásnou půdu jako v severním Ohiu. Přímo naproti ústí řeky Licking.“ Soudce John Cleve Symmes, člen Kongresu a muž s velkým majetkem i vlivem našpulil rty a přikývl. Znal majora už mnoho let a věřil jeho úsudku. Velmi pozorně naslouchal jeho vyprávění. Stites se loni v létě připojil ke skupině Kentučanů, kteří pronásledovali indiánské zloděje koní. Vedl je Simon Kenton na sever k hornímu toku Malé Miami k ruinám vesnice Chillicothe. Cestovali krajinou mezi řekami Malou a Velkou Miami a Stites shledal, jak je pohádkově bohatá na půdu, lesy a potoky. Velkým plusem pro Američany bylo, že z ní byli z velké části indiáni vyhnáni a nebyla ještě vymezena pro osídlení. Bylo třeba osadníky ochránit. Postavit tam pevnost podobnou té, která stojí při ústí Muskingumu.

Oblast mezi oběma řekami nesoucími stejné jméno představovala třetinu milionu akrů jedné z nejbohatších oblastí Spojených států. Tento fakt udělal na soudce Symmese dojem a předsevzal si vládu přesvědčit, aby mu pozemek prodala snad za dolar za akr. Samozřejmě, že si to nemohl dovolit sám, ale byl inspirován úspěchem Ohijské společnosti. Nemělo by být obtížné najít muže ochotné do takového podniku investovat. Znal řadu bohatých a prozíravých podnikatelů. Zajisté mezi ně patřili Elias Boudinot, doktor Witherspoon, generál Jonathan Dayton, William Hubbell a William Plaskett. Na východě se rozednívalo, když se oba muži zvedli k odchodu. Podali si ruce a soudce Stitese ujistil, že se okamžitě pustí do práce s ujištěním, že jeho partner bude mít právo na deset tisíc akrů nejlepší půdy.

***

Holanďan John Kinsaulla nebyl rozhodně žádný drobek, ale v sevření Šavana Černého hada byl coby dítě. Indián ho čapl pod krkem a k prsům mu přiložil hrot dýky. Hospodář se zrovna vrátil z baptistické bohoslužby reverenda Williama Wooda, když do jeho srubu vnikl šavanský bojovník. Kinsaulla povolil a Šavan mu pohrozil: „Uděláš hluk a zabiju tě. Neděláš hluk a přežiješ.“ Holanďan přikývl a stisk na jeho hrdle povolil a nůž se oddálil. Farmář byl přetočen na břicho a spoután na rukou řemenem ze surové kůže. Přes krk mu přehodili smyčku, aby ho mohli vést. Kinsaullův velký honácký pes Wasser ležel opodál a s nakloněnou hlavu scénu zvědavě pozoroval.

V okolí řádilo dalších čtrnáct bojovníků Černého hada. Byli to většinou mladíci sbírající válečné zkušenosti. Mezi jejich dalšími zajatci byli James Thomas a Ebenezer Smith. Dalším cílem indiánů byl srub, kde z oken přátelský zářilo žluté světlo lucerny. Uvnitř bylo devět lidí. Kazatel Wood, manželé Taylorovi, Jane a Martha Dowdenovy a jejich matka, James Finley, John Kinsaulla mladší a Benjamin Whiteman. Posledně jmenovaný byl na Kenton’s Station teprve týden. Byl to urostlý sedmnáctiletý mladík.

Černý had se otočil ke spolubojovníkům: „Tady budeme sbírat skalpy.“ Když se pak znovu podíval dovnitř, spatřil tam baptistického duchovního, jak stojí s rozpaženýma rukama, zatímco ostatní stojí se skloněnými hlavami. Pochopil, že se modlí a změnil názor: „Jdeme. Neubližujeme lidem, kteří se modlí. To Pán života neschvaluje.“

***

Suspendovaný kapitán Hugh McGary se s pohrdavým výrazem ve tváři postavil před soudce. Ničeho se nebál, neboť žádný rozumný Kentučan ho za zabití zatraceného indiána soudit nebude. Očekával úplné zproštění všech čtyř směšných obvinění. Zněla takto: „Vražda indiánského náčelníka Molunthy, který byl pod ochranou generála Benjamina Logana. Neuposlechnutí rozkazu. Vyhrožování zabitím nadřízeného plukovníka Jamese Trottera. Zneužití pravomoci polního důstojníka.“ McGary byl shledán nevinným v druhém bodě obžaloby. Částečně vinným v třetím čtvrtým bodě. A plně vinným v prvním bodě. Rozsudek byl nicméně směsný. Suspendace z hodnosti kapitána na délku jednoho roku.