Ben Comee - Kapitola pátá - Zápas - Nahkohe

Ben Comee – Kapitola pátá – Zápas

Vrátil jsem se z dvoudenního lovu holubů, který jsem podnikl s Davidem Fiskem a Amosem Lockem, starými parťáky. Spěchal jsem ihned do kovárny za mistrem Harringtonem. Kovář mne přivítal těmito slovy: „Jsem rád, že jsi zpátky Bene. Zemřel totiž člen městského výboru, pan Benoni a já mám co do činění s jeho pohřbem. Je třeba, abychom měli nějaké rukavice a látky na máry, proto skoč dolů do Charlestownu a kup to.“

Bez většího prodlení jsem znovu vyskočil na koně a vydal na cestu. Projel jsem skrz Menotomy a zapředu se do mě opíral pěkně ostrý vítr. U Neck jsem zaslechl zvláštní skřípot. Něco jako vrzající dveřní pant. Podíval jsem se doleva po směru toho zvuku a spatřil tam šibenici. Na oprátce visel černoch a vítr houpal s jeho tělem sem a tam. Oprátka byla připevněna a řetězu a ten působil ten nepříjemný zvuk. Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Pobídl jsem koně a uháněl rychle pryč rovnou do Cheever’s Store u bostonského přívozu. Tam jsem nakoupil věci požadované mistrem.

Nazítří měl pan Benoni pohřeb. Funusy se konaly vždy v neděli, aby se jich mohl účastnit každý svobodný člověk. Lidé se s nebožtíkem loučili u domu pana Hadleye. Přišlo jich opravdu hodně. Stály tam obecní máry potažené černým suknem. Šel jsem se dovnitř na nebožtíka podíval a jeho útlá tvář vypadala vskutku pokojné a šťastně. Jako konečně našel ten věčný odpočinek od utrpení a životních strastí. Přišel za mnou schlíple starý Seth Green, kterému jsme říkali „Zimní čuně.“ Byl to úlisný a tlustý chlap. Tvářil se převelice nešťastně, ale sotva prošel kolem rakve, už koukal po stolku s alkoholem, který se při takové příležitosti vždycky podával. Zaslechl jsem, jak chlap povídá: „Viděli jste Benoniho? Vypadá neskutečné dobře a mírumilovně. Je dobře, že město dalo k dispozici tolik dobrého a silného rumu. Ten od pana Buckmana je arci nejlepší. Chudák pán Benoni, myslím, že se na něj půjdu ještě jednou podívat.“ Inu spousta chytráků využívala těchto příležitostí, jen proto, aby se zdarma napili kořalky.

Náš nový pastor, mladý pán Clark, pronesl nad rakví krátké kázání, načež byla truhla položena na máry a zahalena suknem. Már se chopili nejváženější mužové města a za nimi se vydal pohřební průvod, který doprovázel teskným bytím kostelní zvon. Průvod pomalu kráčel ke hřbitovu, a k samotnému hrobu, kde se zastavil. Pastor Clark pronesl závěrečnou modlitbu a pozůstali začal na rakev házet hlínu. Jakmile byl rov zaházen, všichni jsme odešli.

Od té doby, co nás opustil Biskup Hancock, jsme neměli žádného stálého pastora. Sem a tam se sice ukázal nějaký ten potulný kazatel, ale ten se zdržel jen na krátko, a pak si šel po svých. Zdálo, že tu nebude nikdo, kdo by se staral o naše duchovní potřeby, a až se tu konečně objevil šikovný pan Jonas Clark. Vystudoval univerzitu v Bostonu a naše město jednohlasně hlasovalo pro jeho přítomnost. Clark nabídku přijal za plat jednoho sta liber ročně.

Za Biskupem Hancockem chodívala k nám fůra lidí z okolních měst, aby si ho vyslechli. Ta kázání trvala někdy i hodiny, a pro nás to byl příjemný čas dobrého jídla a zábavy. Lidé ho milovali pro jeho zdravý úsudek, srdečnost a smysl pro humor, ačkoli většina tehdejších pastorů preferovala kmenný a pochmurný výraz ve tváři. Clark byl podobné nátury, jako pan Hancock. Lidé si ho brzy, ačkoliv byl ještě tak mlád. Jeho způsoby byly elegantní a my se někdy za naše nedbalé moresy styděli. A nechodil na nás chodit od lesa, jak to dělával starý Biskup, prostě nás zkrátka přinutil dělat věci, které chtěl, ať děláme. A my ho zkrátka poslechli, protože měl pravdu. Měl vskutku milé srdce a jasnou mysl, a přestože nás vedl pevnou rukou, dělal to jemným a zdvořilým způsobem. Sotva jsme poznali, jak jsme plně pod jeho kontrolou. I přes svou kultivovanost nad námi neohrnoval nos. A to jsme provozovali dost primitivní a brutální sporty. Zkrátka prohlásil: „Díky tomu, že je tělo přece pevné a ohebné a svaly pružné. Tělo by mělo být stejně kultivované, jako mysl. Chceme přece, aby ve zdravém těle pobýval i zdravý duch.“

Jo, v těch dnech byl zápas ohromný sport a já se snažil nevynechat žádnou příležitost se ho účastnit. Byl jsem od přírody docela dobře stavěný a silný a práce v kovárně mne ještě více zocelila. Náš nejsilnější muž a nejlepší zápasník byl Jonas Parker. Kdybyste ho znali, stěží byste řekli, že je tomu tak, poněvadž Jonas byl klidný, usedlý, duchovně smýšlející chlapík, milující knihy a čtení. Parker před několika lety koupil půdu od doktora Fiskeho a postavil na něm dům. Bylo to kousek od usedlosti Biskupa Hancocka, kterého často navštěvoval a půjčoval si od něj knihy. A přesto vše byl velký milovník zápasu, ve kterém se náramně vyznal a znal kdejaké finty. Všeobecně se vědělo, že je nejlepší zápasník okresu.

Jednou Jonas sledoval, jak zápasím s chlapci, a potom mi řekl: „Bene, vidím, že je v tobě kus pořádného zápasníka. Kdykoliv budeš mít čas, stav se a já tě budu učit.“ A tak kdykoliv jsem mohl, šel jsem za ním a on mne trénoval v stodole. Cvičil mně pravidelně celé jaro a léto, a potom mi řekl: „Myslím, že je v tobě velký potenciál. Až dosáhneš plné síly, budeš dozajista lepší zápasník nežli já. Zdá se mi, že již nyní není mezi námi velký rozdíl. Byl bych rád, kdybychom se nikdy neutkali naostro, pač bych byl nerad, aby to mezi námi udělalo zlou krev. Klidně budeme spolu dále cvičit, ale nebudeme řešit, kdo je lepší. To je můj názor.“

Po každém tréningu vzal Jonas některý výtisk z her pana Williama Shakespeara a předčítal mi. Oba jsme byli dost duchovně založeni, přesto jsme si mysleli, že obsah těchto spisů nám nemůže nikterak ublížit. Hned po Bibli, byl jeho nejoblíbenějším čtením Shakespeare. Sotva jsem si uspořil nějaké peníze, koupil jsem si za ně knihy. A pán Clark měl stejnou lásku k Shakespearovi, jako my, takže jsme se často společně scházeli, abychom si četli. Když ty hry četl pastor, je nutno doznat, že to přednášel velmi procítěně. Navíc mám mnohé věci, kterým jsme nerozuměli, vysvětlil. Díky tomu jsme poznali dosud mnoho nepoznaných krás.

Byl srpen roku 1757 a já byl s Jonasem zrovínka u pastora a četli jsme Shakespeara. Někdo si všiml, že se k domu blíží na koni doktor Fiske a volá: „Pane Clarku! Pane Clarku! Nesu špatné zprávy! Věru velmi špatné zprávy! Plukovník Brattle dostal depeši od generála Webba, že francouzská armáda zaútočila na Fort William Henry a vážně se obává, že pevnost nepříteli podlehne!“

Pastor Clark zaklapl knihu se slovy: „Toto není noc vhodná pro Shakespeara. Dnes se musíme modlit za bezpečí naší armády!“

Dva dny nato přijel ke kovárně vojenský posel a povídá: „Je to veliká pohroma! Fort William Henry padla a posádka byla zmasakrována!"

„Co pak se stalo? Povídej přece více!“ naléhali jsme.

„Plukovník Munro měl v pevnosti jen chabou sílu a Montcalm toho využil, aby ho napadl se vší jeho silou. Munro poslal Webbovi žádost o pomoc a on slíbil, že posily pošle, ale povídám, jednalo se jenom o hrstku mužů. Munro naléhal, ať pošle víc, ale Webb ho nevyslyšel. Montcalm zaútočit na pevnost a rozbíjel jí na kusy, proto se posádka musela vzdát. Jenže poté, co muži odevzdali zbraně a bylo jim dovoleno odejít domů, došlo k masakru. Po několika kilometrech je napadli indiáni a strašně je pomordoval. Jenom několika se podařilo uniknout k Webbovi.“

"No a co celou tu dobu dělal generál Webb?“ vyzvídali jsme.

„No zdá se, že se strachy třese ve vlastních botách ještě teď. Posílá posly do všech stran se žádostí o pomoc.“

„To je hrozný zbabělec! Tak my mu do armády posíláme naše nejlepší chlapce, a on nedělá nic? Měl by za to vyset!“ rozhněval se mistr kovář.

Druhý den pochodovali s kapitánem Blodgettem do pole další dobrovolníci a já si moc přál jít také. Pan Harrington řekl: „Nejčkom je již příliš pokročilá doba. Na nějaké vážné vojenské akce je již příliš pozdě. Armády budou sedět na zadku a navzájem na sebe zírat. Vskutku dřív, než na jaře nebude nic. Pak pokud budeš stále chtít ve válce nasadit vlastní kůži, nebudu ti bránit.“

A tak jsem zůstal doma a udělal jsem dobře, poněvadž oddíl, který vyrazil ze Springfieldu, dostal od Webba příkaz k návratu. Chlapci byli venku toliko dvanáct dní, a když se vraceli přes Lexington, byl to důvod pro velkou veselici. Milice předvedla před zástupy ukázkové pochody, a pak se jedly perníky a pilo pivo.

Tenkrát se krajem potulovalo mnoho vagabundů a snažili se vydělávat zápasem a sázkami. Jeden takový se objevil na té naší slavnosti a volal: „Jsem zde chlapci k vašim službám! Jsem Sam Sloan, prvotřídní zápasník z Essex County. Zápasil jsem a porazil všechny nejlepší muže ze všech měst našeho okresu. V Newburyport, Ipswichi, Gloucesteru, Marbleheadu a Salemu. Všechny jsem je porazil povídám. Prošel jsem okres od jednoho konce k druhému a nenašel se muž, který by se mi mohl úspěšně postavit. A nejčkom jsem slyšel, že prý tady máte jakéhosi šampiona, tak jsem ho přišel vyzkoušet. Chci na to vsadit svých deset liber!“

Okamžitě se našlo dost chlapů, kteří si chtěli vsadit, poněvadž bezmezně věřili v sílu a zkušenost našeho Jonase. Někdo pro něj okamžitě zaběhl a dovedl k místu, kde se naparoval ten chvástal. „Tak ty jsi Jonas Parker, nejlepší zápasník v Middlesexu? Dobrá tedy. Vypadáš trochu jako zápasník. No hnedle uvidíme, jak to tu s tebou skončím“, hulákal vyzyvatel, sotva se náš Herkules dostavil. Jonas neřekl nic a s ponurým úsměvem si odložil kabát, vestu a beze slov si prohlížel soka. Pak se do sebe pustili a já to s velkým vzrušením sledoval. Inu, zdálo se, že Jonas ani nemusel využít veškerou svou sílu, a to nejlepší, co znal. Chlapa z Essexu složil raz dva. Ten rychle vyskočil na nohy a vztekle volal: „To byla nehoda. Jen kus smůly! Nohou jsem o něco klopýtl. To nebyl fér zápas. Pojď, rozdáme si to ještě jednou! Složím tě jako kládu!“

„Uklidni se!“ tišil ho Jonas. „Nejdříve vyplať sázky, a potom se budeme bavit dál.“ Muž vytáhl peněženku a zaplatil, co měl a znovu popichoval: „Tak tedy pojď, ať ti ukážu, co je to opravdový zápas!“

„No počkej!“ krotil ho Jonas. „Pořád někam spěcháš a jenom se chvástáš. Zdá se však, že budeš muset nejprve prokázat, jaký jsi zápasník. Zde je nadějný mladý muž, se kterým můžeš zápasit a pokud dokážeš, že to umíš, dám ti hodinu na odpočinek, a pak to můžeme zkusit znovu.“ Sam Sloan nadával a zpěčoval se, ale Jonas na něj nedbal. „Nyní Bene chci, abys těmto lidem ukázal, co v tobě je. Myslím, že na něj máš. Máš velice silné paže, a kdybych byl na tvém místě, pořádně bych ho nejdříve postiskal a trošku ho svou silou postrašil.“

Jenže přistoupil k nám otec a protestoval: „Jonasi, co to děláte? Ben s tím člověkem nemůže nikdy zápasit!“

„Ale sousede Comee! Vy vůbec nemáte tušení, co Ben v zápase dokáže. Já to dobře vím. Věřte! Dle mého názoru z něj bude nejlepší zápasník v okrese.“ Pak mě odvedl k chlapovi a praví: „Toto je ten mladík.“

„Mladík! A proč je tak velký jako ty? Kolik ti je vůbec let?“

„Dvacet pane.“

„Budiž. Pojď na to!“

Tak jsme na to šli. Navzájem jsme se popadli a já ho stiskl tak, až zalapal po dechu. Když jsem povolil, chlapík vzdychl: „Co ty jsi zač? Vždyť ty máš stisk, jako medvěd!“

„Ó! To přece nic není! To bylo malé objetí lásky. Jenom abych ukázal, jak moc vás mám rád“, naparoval jsem se.

„Tak jo! Jdeme na to znovu, a já ti předvedu opravdový zápas!“ vyzval Sloan.

Musím říci, že cizinec nebyl zdaleka tak silný jako já, přesto nějaké zápasnické zkušenosti znal a držel se pevně na nohou. Nějakou chvíli jsme se pasovali, než jsem uplatnil Jonasův oblíbený trik a švihl s ním o zem. Sloan šel k zemi jako kláda a zůstal ležet v mrákotách. Bál jsem se, že je po něm, ale Jonas mně uklidnil: „Neboj, vede se mu dobře. Jenom trochu odstup chlapče, ať se může nadechnout.“

No, a když přišel zápasník k sobě, povídá: „Pravda! Vskutku nadějný mladík, abych tak řekl. Je to směs medvěda, kočky divoké a namazaného blesku. Musím se z tohoto města dostat rychle pryč, než na mně přivedete další děcko a já nevím, co se pak bude dít!“ Nasadil si klobouk, popadl kabát a vestu a uháněl pryč.

Byl to pro mne skvělý sukces. Celé město na mne hledělo s otevřenými ústy a já věděl, že Jonas ve mne pevně věřil a byl na mne náležitě hrdý. Amos a Davy se ke mně nadšeně hnali a třásli mi rukou s velkým respektem. Jenže pak přišel otec a odvedl mne domů. Cestou mi dával kázání ohledně marnosti a pošetilých her. Varoval mně před falešnou hrdostí a spoléhání se na vlastní sílu. Ale když jsem šel k pumpě pro vodu, abych si v umývadle umyl tvář a ruce, zaslechl jsem, jak říká matce: „Je jako jeden z těch slavných starodávných Hebrejců, který zdárně svou silou porážel nepřátele.“ Když jsem přišel do sednice, seděl za stolem s lahví v ruce a díval se na mne smutným a káravým pohledem, přesto jsem věděl, že je uvnitř šťastný, jak jen muž může být. Matku jsem musel ujistit, že jsem nebyl zraněn a ona mi uvařila bylinkový čaj.