Hlavní nabídka:
Ben Comee – Třetí kapitola – Lov na lišku
V zimě se k naší stodole začaly ve velkém stahovat křepelky. Náš čeledín Bill Smith, kterému se říká kvůli věčnému a širokému úsměvu „Starý vychechtaný Bill“, mi k tomu řekl: „Bene tihle ptáčci mi otravují život. Vkrádají se dovnitř skrz trhliny a skuliny a klovou nám tu zrno. A když nečekaně vejdu do stodoly, celé to tam zavíří a do obličeje mi vlítne oblak prachu. Jednou mne z toho trefí šlak! Nechci, aby tam ty potvory byly!“
Udělal jsem tudíž s bratříčkem Davem na křepelky pastičku. Bylo to jednoduché zařízení. Krabice, podpěrný kolík a šňůra. Jak jsem šel ráno do krámu Johna Buckmana koupit máslo, vejce, čaj a cukr, potkal jsem tam Edmunda, tak se ho ptám, zdali by k nám nešel chytat křepelky. Edmund rád souhlasil.
Naše lovecká metoda byla jednoduchá. Nasypali jsme pod krabici trochu zrní, podložili jí kolíkem, natáhli šňůru, a pak jsme se schovali a čekali. Netrvalo dlouho a z trámu začali slétat ptáci a pomalu poskakovali ke krabici. Zatímco křepelky bezstarostně hodovaly na zrní, zatáhli jsme za šňůru, podpěra se uvolnila a krabice padla na kořist. Na jeden zátah jsme polapili tři kusy.
Když nás to přestávalo bavit, navrhl jsem: „Najdi prosím ještě nějaké semeno a rozsypej ho kolem vrat. Já mezitím půjdu pro pušku, a ještě nějaké křepelky postřílíme.“ Ani tentokrát to nebyl problém. Kořist se slétla k návnadě a s chuti se do ní pustila. Edmund pečlivě zamířil a vypálil. Broky zabily čtyři křepelky a několik jich zranily. Poranění ptáci křičeli tak žalostně, jako by naříkaly malé děti, což se nedalo vydržet. Řekl jsem Edmundovi: „Pojď, musíme je dorazit, ať už se déle netrápí, a ty ostatní dáme do bedýnky se senem a možná, že se zotaví.“
Třem jsme zakroutili krkem a ostatní dali do krabice a zakryli. Podívali jsme se na sebe, a bylo nám to jasné. Edmund otevřel bedýnku a nechal křepelky odletět se slovy: „Už nikdy nebudu střílet křepelky Bene. Jejich křik na mně působí moc lidsky. Od George totiž vím, jak se cítí vrah!“
Jednoho sněžného dne za mnou přišel doktorův syn Davy, zrovna když jsem krmil dobytek a povídá: „Bene, ta včerejší bouře způsobila, že napadala spousta sněhu, proto si udělám sněžnice a s Amosem Lockem půjdeme lovit lišku. Rádi bychom, abys šel s námi. Bude snadné hledat jejich stopu.“
„Inu proč ne. Půjdu rád, ale nevím, jestli budu moci. Musím se předem domluvit s bratrem Johnem.“
John si vyslechl můj návrh a konstatoval: „Myslím, že v tom nebude problém, pokud si pohneš, a ještě dnes uděláš všechnu práci, kterou nám otec určil na zítřek. Já se pak zítra postarám o zbytek.“
S takovou podmínkou jsem rád souhlasil a než maminka zazvonila na zvoneček, kterým nás svolávala k večeři, měl jsem za sebou kus práce. Po dobrém jídle jsem zapálil borovou větev a zavěsil ji ke krbu, tak aby kouř odcházel komínem a oheň osvětloval místnost. John opravoval hrábě, ze kterých vypadaly nějaké zuby a dával tam nové. Já seděl na stoličce, mezi nohama držel lopatku, na které jsem loupal kukuřičné klasy, ze které jádra padala rovnou do velkého koše přede mnou. Náš malý David seděl na lavici u krbu pod loučí a četl nám tu hroznou báseň reverenda Michaela Wiggleswortha. Ta se jmenuje „Den zkázy.“ Je to věc, ve které so hovoří o tom, jak jsou hříšníci odsouzení do věčného ohně planoucí síry a svatí si sedí pohodlně na nebeských křeslech a zírají dolů na smažící se odsouzence. Zajímalo by mně, kde pan Wigglesworth získal tak přesné informace o těch místech a soudném dni. Mám o tom své pochybnosti. Když jsem si představil našeho Biskupa Hancocka, jak sedí na jednom z těch křesel, jsem přesvědčen, že by byl při pohledu na to peklo dole zděšen. Takový způsob trestu by ho jistě deprimoval a já si představuju svaté, jako je náš Biskup Hancock. To čtení jsem Davidovi vůbec nezáviděl. Když jsem po něm občas hodil očkem, zdálo se mi, že se mu hrůzou ježí vlasy a oči má vytřeštěné. Matka seděla u kolovrátku a předla nitě a naše sestřička Ruhama vedle ní pletla.
Přestavte si obývací místnost našeho srubu tajemně osvětlenou plameny z krbu a borovou loučí. Jak se v koutech pohybují naše stíny, cínové nádobí má zvláštní lesk, na trámech visí různé předměty, svazky bylinek, slaniny, kukuřice atd. Působí to tajemně, zvláště když v komíně naříká meluzína a venku řádí bouře. Nedivme se tomu, když David najednou zaklapl knihu a zeptal se: „Mami, mami! Jsem děsně vystrašený! Myslíš, že budu muset jít do pekla?“
„Ne, Davide, neboj se. Ty jsi hodný chlapec. Jen se pěkně uč katechismus, choď na shromáždění, a buď dobrý. Potom bude určitě všechno v pořádku.“
Dobře si pamatuju, jaké hodiny hrůzy jsem sám zažíval, když jsem tu knihu jako kluk také čítával. David dostal na uklidnění pár jablíček, které si dal před krb, aby se mu upekly. Pozorně sledoval, jak hnědnou a díky tomu brzy zapomněl na svůj strach.
John začal mluvit s otcem o starých časech, a tak došlo i na lovecké příběhy. Táta vzpomínal: „Ano, když jsem byl chlapec, často jsem chodil na lov divokých krocanů s kovářským synkem Willem Munroem. Jednou jsme potkali Bena Wellingtona a on nám řekl, že nedaleko v borůvčí viděl medvěda. Povídal, že kdybychom šli s ním, mohli bychom ho společně zabít. Ben měl půjčenou zbraň od Toma Fessendena. Nabili jsme pušky kulemi a hrubými broky a vydali se meďocha složit. Kdy jsme se dostali na mýtinu, plížili jsme se směrem k borůvčí, kde medvěd obědval. Byl do jídla tak zabrán, že si nás vůbec nevšímal a my se k němu dostali pěkně na dostřel. Dali jsme si znamení, že je čas zastavit a střílet. První vypálil Will, a potom já. Medvěd se vztyčil a obrátil se směrem k nám. Pak stiskl spoušť Ben. Ustoupili jsme o kus dál, abychom znovu nabili, ale bylo to zbytečné. Po návratu jsme shledali, že je huňáč mrtvý. V zimě jsme chodívali na lišky, a co zábavy jsme si u toho užili. Na mou věru přísahám, že bych šel na lišku i dnes.“
John využil situace a povídá: „No zrovna mladý David Fiske a Amos Locke jdou zítra na lišku a oni by chtěli, aby náš Ben šel s nimi. Myslím, že dneska dost pilně pracoval a udělal většinu práce, kterou si nám uložil, tak jsem mu slíbil, že když to zvládne, necháš ho jít, když ho zítra zaskočím. Co na to říkáš?“
„Dobře,“ pokýval hlavou otec, „mladí jsme jen jednou v životě. Když jsem byl chlapec, tak jsem lov miloval. Pokud zastaneš jeho práci, tak ho můžeme nechat jít. Ale musím uznat, že to byl pěkně vykutálený trik Johne, když jsi zavedl hovor na lov, než jsi začal mluvit o zítřku.“
Hodiny začaly odbíjet devátou což byl signál odložit práci. Otec nám přečetl kapitolu z Bible. Pak jsem v krbu shrabal na hromadu všechno žhavé uhlí a zahrnul ho popelem, aby uhlíky vydržely žhavé do rána. John a já jsme šli do podkroví, kde jsme měli skrovnou ložnici. Svlékl jsem si šaty, lehl si na slamník a zabalil se do přikrývky. Nad střechou nám hvízdal severák a chladný vzduch se prodíral skrz škvíry do podkroví. Přitáhl jsem si přikrývku pod bradu a zakrátko usnul. V noci se mi zdálo o liškách.
Vzbudil jsem se automaticky a trochu neochotně vylezl z postele. Šlápl jsem do sněhu nafoukaného dovnitř škvírami. Byl i na mých zmrzlých kožených kamaších. Popadl jsem šaty a běžel dolů rozdmýchal oheň. Rozmrazil jsem si kamaše, aby se daly vůbec obléct. Bylo něco po páté hodině, metelice už skončila a měsíc jasně svítil. Přišla za mnou matka a řekla: „No vida Benny, když se ti podařilo udělat tak skvělý oheň, doufám, že se ti povede dobře i na lovu.“ Pověsila nad oheň kotlík a začala vařit kaší z mouky a mléka a na pánvi smažila slaninu. Já jsem mezitím přinesl ze sklepa džbánek moštu, takže k snídani bylo skoro vše připraveno. Když jsme se vydatně najedli, otec sundal mušketu visící nad krbem a povídá: „Myslím, že dám do zámku nový křemen, aby ti zbraň neselhala. Ta puška patřila strýčkovi Johnovi, mému bratru, který padl v bitvě s indiány u Yorku. Mušketu zachránil Ben Muzzy. Nikdy jsem ji nesundal, abych si nevzpomněl na chudáka Johna. On miloval lov stejně jako ty Benny. Měj to na mysli synku!“
Přes punčochy jsem si natáhl ještě Johnovy a oblékl si dlouhý vlněný kabát, který jsem si přepásal. Vzal jsem si růžek s prachem, váček s kulemi a brašnu s nezbytnými věcmi a svačinou. Pak mi otec podal mušketu se slovy: „Měj ohledy na doktora Fiska Benny a hodně štěstí.“
Vyšel jsem z našeho srubu, připevnil si k botám sněžnice a pelášil přes zasněženou louku směrem k cestě. Měsíc byl jasný, takže všechno v okolí bylo zřetelně a stříbřitě jasné. Došel jsem ke kovárně Williama Munroa, který zrovna vyšel z domu: „Nazdar Benny, cože jsi tak brzy vzhůru, a kam si to tak rázuješ?“
„Jdeme na lišku s Davym Fiskem.“
„Výborně! Ten se v tom skvěle vyzná. Určitě budete mít skvělý den.“
Když jsem došel k sněmovnímu domu, byla náves zasypaná sněhem, po kterém ještě nikdo neprošel. Svítilo se akorát v domě Sama Jonese a u starého Johna Muzzyho. Pokračoval jsem směrem k Parkerovým a za jejich usedlostí, už jsem už viděl dům doktora Fiska, kde na mne čekal Davy.
„Nazdar Bene! Kdepak se touláš? Já už tu na tebe čekám alespoň dvě hodiny.“
„Ale no tak Davy!" pousmál jsem se „To je přece zbytečně brzy. Lišku neuvidíme dříve než za denního světla, dokud sluníčko trošku neohřeje vzduch.“
Pak vyšel ze dveří pán doktor a smál se: „Co vy dva se tady vadíte? Přicházíš Benny akorát, ale ten náš Davy je celý blázen do lovu, takže se nemůže dočkat. Snad bych byl raději, kdyby mu věnoval méně času, ale co už.“
„Otec říkal, abych dal na vaše rady, pane.“ pamatoval jsem na připomínku z rána.
„To je v pořádku Benny, hlavně se chlapci uklidněte, abyste nebyli nervózní, když uvidíte lišku.“
Začalo svítat, když jsme se vydali na cestu. Měli jsme sebou jen jednoho psa, ale ten byl skutečně dobrý. Jmenoval se Zabdiel.
„Je to dobrý pes Davy, ale má nejsrandovnější jméno, jaké jsem kdy u psa slyšel. Jak k němu přišel?“ optal jsem se.
„Otec mu ho dal. To ti bylo tak, že v Bostonu žil doktor, který zavedl očkování proti neštovicím, ale lidé byli hrozně proti tomu. Dokonce se chystali, že mu zapálí dům, ale on se nedal odradit. Když pak lidi viděli, že jeho pacienti po očkování nezemřeli, přestali ho otravovat. Ten doktor se jmenoval Zabdiel Boylston, a otec na jeho počest pojmenoval svého nejlepšího koně a psa.“
Pak Davy varovně zvedl ruku: „Tiše Bene!“ zašeptal a ukázal na sněhový hrbolek před námi. „Podej mi sněžnici,“ požádal mne, tak jsem mu ji podal. On se pak rozmáchl a kulatějším koncem připlácl ten hrbolek, a pak nastala exploze. Ze země se něco vymrštilo, až mne sníh obsypal od hlavy až patě. Dave totiž praštil do koroptvího brlohu a nemohl se smíchy udržet, když se podíval na můj zkoprnělý a zasněžený zjev. Sněžnici ale stále držel pevně při zemi, a když pod ni strčil ruku, vytáhl koroptev. Zakroutil ptákovi krkem se slovy: „Koroptve se normálně umí zahrabat hluboko do sněhu a spí, ale nechápu, proč to neudělaly tyto dvě. Asi je něco vyrušilo. Ten trik se sněžnicí jsem se naučil od otce Amose Lockeho. Ale podívej tam na Dog Lane! To je Amos a čeká nás se smečkou svých psů.“
„Není ale na to příliš malý, aby šel s námi lovit lišky?“ zapochyboval jsem.
„Ha! Zdá se, že o něm toho víš jen málo! Ten malý chlapík je tužší než vařená sova a o liškách a ptácích toho ví, více než já, a to je co říci. Na svůj věk je právě dost velký a bude asi pěkně silný, ačkoli předpokládám, že ne tak silný, jako ty. A co že ty jsi takový pořez? Vím, že jak jsme spolu zápasili, máš silné uchopení a na zem jsi se mnou hodil, jako nic. Jestli to tak půjde s tebou dál, budeš lepší zápasník než Jonas Parker. Jak to, že jsi tak silný?“
„To vskutku nevím! Otec je silný, matka silná, asi to máme od přírody, předpokládám.“
„Možná! Ale u nás to bude jinak! Otec je doktor a mojí bratři budou doktoři, ale já ne. Já budu lovcem!“
To už na nás křičel Amos: „Ahoj Dave a Bene! Kde se touláte? Měl jsem vám dát asi náskok nebo co?“
„Ale no tak kamaráde! Tebe klidně dohoníme, i kdybys vyšel včera. Ale proč máš s sebou celou psí smečku?“
„Ach tak! Za to nemohu Davy. Celá smečka za mnou chodí normálně, ale sotva se chytnu zbraně, přilepí se ke mně jako borová smola.“
„No dyk se nic neděje, je to přece parádní smečka, čistokrevní jezevčíci, každý z nich.“
„No i kdyby nebyli krásní, jsou to ale stejně dobří lovci, jako tady Zabdiel. Hej! Že jo Zebe, ty starej kamaráde! Ale dost už řečí! Jde se!“
„Jasně, vydáme se přes Bears Hill, to je jistě nejlepší místo“ udál směr Davy.
Šli jsme přes Corner Hedge a Pine Grove, dokud jsme nedošli k Listening Hill. Tam lovečtí psi pozvedli hlavy, začali větřit a štěkat. Hnali nás nahoru do kopce, přes jeho vrchol, kde jsme museli odložit sněžnice, protože tam bylo mnoho skal. Se sněžnicemi v levé ruce a s mušketou v pravé jsme se prosmýkli podél skal a pak mašírovali dolů po svahu. Tam jsme si znovu nasadili sněžnice a uháněli za ztřeštěnými psy, kteří už byli daleko před námi. Dostali jsme se na rovinku, přes kterou se klikatil potok, a v dálce za ním bylo vidět psy.
„Zastavte chlapci!“ zarazil nás Davy, „ta liška je na nás moc rychlá. Tu nedokážeme dostihnout!“ Pak pronikavě třikrát zapískal na prsty, aby přivolal psa. „Tam vpředu jsou dost ošemetné močály. Jsou tam mnohé díry až dva a půl metrů hluboké. Říká se jim „Bobří díry“, snad proto, že je tam bobři kdysi udělali, ještě když tu žili. Teď jsou zasněžené, proto by bylo nebezpečné se tam vydat. Ta liška tam rozhodně nežije a odvádí nás akorát od domova. No, já bych nyní navrhoval, abychom posvačili, než budeme pokračovat.“
Byl to dobrý nápad. Vytáhli jsme svačiny od matek a s chutí se pustili do jídla. Mezitím se vrátil Zeb, ale ostatní psi ne.
„Kde jsou ti tvojí blázni Amosi?" optal se Davy.
„To nic. Jsou v pořádku. Do večera budou určitě na Dog Lane. Ti mne samotného nenechají.“
„Něco vám řeknu chlapci,“ promluvil mezi sousty Davy, „neměli jsme jít touhle cestou. Měli jsme jít na Bears Hill, právě jak jsme začali. Tam se vždycky nějaké lišky najdou. Pojďme, ať nejdeme domů s prázdnou!“
Hodili jsme zbytky jídla Zebovy, aby se také trochu najedl a on to v okamžiku zhltl. A tvářil se náramně spokojeně. Asi myslel na své psí kamarády s prázdnými žaludky a v duchu se smál. Došli jsme na Bear Hill a zanedlouho narazili na liščí stopu. Zeb zavětřil. Stoupali jsme po straně kopce, a pak jsme si museli znovu sundat sněžnice. Došli jsme k místu mezi skalami, kde jsme narazili na liščí stopu.
„Tak tady žije. Tady ji dostaneme. Sundej si kabát Bene!“ dával Davy příkazy, zatímco si sundával svůj, „A ty Amosi, ty se vydej nahoru směrem k rokli, která končí skalní stěnou. Tam se ukryj někde za keřem a trpělivě čekej. My ti lišku nadeženeme, a kdyby ti byla zima, vezmi si naše kabáty. Čekej a měj oči a uši nastražené.“
Zatímco se Amos vydal nahoru, my následovali Zeba.
„Bene, musíme se trochu rozdělit, abychom lišku nasměrovali do rokle, proto běž trochu víc doleva.“
Zeb běžel a štěkal před námi a my za ním uháněli, seč nám dech stačil. Pak jsme uslyšeli ránu.
"Vsadím se, že jí ten malý pacholek dostal!“ zvolal Davy.
Vběhli jsme do rokle, kde u skalní stěny stál Amos v mém kabátě a v ruce držel triumfálně lišku, kolem které poskakoval šťastný Zeb.
„Tak, co se tady stalo Amosi?“ ptal se zvědavý Davy.
„Jistě. Udělal jsem jenom to, co jsi mi nařídil Davy. Šel jsem nahoru, vešel jsem do rokle a uviděl tu skalní stěnu. Našel jsem si šikovné křovisko asi osmnáct metrů od stěny a čekal jsem. Po chvíli mi vskutku začalo být chladno, tak jsem si vzal Benův kabát, a přitom jsem musel odložit pušku. No ale stihl jsem to tak tak. Sotva jsem byl hotov, zaslechl jsem Zeba, jak se ke mně blíží. Připravil jsem se a uviděl lišku, jak se žene roklí, právě, jak si říkal. Když se liška dostala ke stěně, začala jí očuchávat, aby našla svůj nouzový východ z nory. To byla ta prava příležitost, abych jí zastřelil.“
„Jsi ohromný chlapík Amosi! Sám bych to lépe neudělal. Nyní máš príma kožešinu z pěkné lišky.“
Bylo už odpoledne, tak jsme usoudili, že pro dnešek toho bylo dost. Já jsem nesl Amosovu lišku, až k Dog Lane. Tam jsme si vzali koroptev, kterou jsme ráno přivázali na větev stromu. U domu doktora Fiskeho jsme viděli stát přede dveřmi saně a v nich seděl doktor v malé jízdní paruce a v přiléhavém zimníku.
„Jdete v pravý čas chlapci, Starý Francis Whittemore z East Village měl úraz, tak se musím jít podívat, co se pro něj dá udělat. Sedněte si dozadu, kdyby bylo třeba vaši pomoci!" Tak jsme jeli.