Ben Comee - Kapitola druhá - Dětství - Nahkohe

Ben Comee a Rogers Rangers – Kapitola první – Dětství

Pokud byste měli příležitost navštívit naši osadu Lexington v Massachusetts, určitě se ubytuje v krčmě na malém pahrbku nedaleko hlavní cesty, kterou vlastní můj bratranec, plukovník William Munroe, mladší bratr mého dobrého kamaráda Edmunda. Před krčmou stojí dva statné jilmy a je to nejlepší podnik v okolí. Tam najdete dobré postele, dobré jídlo a příjemnou obsluhu. Když je venku pěkně, můžete si sednout na lavice pod stromy a William vám bude rád vyprávět příběhy z války.

Když se po místní bitvě devatenáctého dubna 1775 sešel ve zdejší krčmě lord Percy s ustupujícími britskými vojáky, svolal do lokálu své velitele k poradě. Toho dne je obsluhoval invalidní John Raymond. Poté, co lord s vyššími důstojníky odcestoval, vtrhli do hospody vojáci a nevybíravě se dožadovali alkoholu. Někteří z poddůstojníků odlomili pípy sudů a rovnou si nalívali do korbelů, a když tak nečinili, nechali likéry téct rovnou na podlahu. Opilí vojáci byli protivní a začali v lokále střílet. Ještě dnes můžete ve stropě vidět díry po kulkách. John Raymond byl zastřelen ve dveřích, když se pokoušel z hospody uniknout. Britové v osadě vyloupili a vypálili ještě několik domů.

Já se narodil devatenáctého dubna roku 1737 a dětství prožil ve zmíněném Lexingtonu, který byl tehdy ještě neznámou osadou. Od té doby, co zde byly postaveny mosty přes řeku Charles, vedla přes město hlavní silnice vedoucí z Bostonu do pohraničí. Nyní, kdy se píše rok 1812 je Lexington jedno z nejvíce prosperujících míst v okrese. V mém dětství to však bylo jenom pohraničí a osadníci se teprve začínali zabydlovat v jižní části New Hampshire. Chasníci většinu času trávili mýcením lesů, bojem s indiány a staráním se o skromná políčka. Příležitostně prošel jejich osadami obchodník s kožešinami, kterému předali korespondenci, určenou pro příbuzné a přátelé na starém kontinentě. Ano, a abych nezapomněl, mé ctěné jméno je Ben Comee.  

Když mne dědeček brával na kolena, vyprávěl mi o věcech, které se udály v sedmnáctém století. Jeho otec byl Horal z Vysočiny a jako mladík bojoval za Skotsko proti anglickým vojskům. V bitvě u Dunbar třetího září 1650 byli Skotové poraženi a několik tisíc jich bylo vzato do zajetí. Mezi nimi i můj praděd David McComee. Zajatci byli svázaní po dvou tlustými provazy a pod dozerem vojáků přepraveni do přístavu Plymouth, odkud byli deportováni coby otroci do amerických kolonií. David McComee a jeho zhruba dvě stě sedmdesát druhů se plavilo na korábu John and Sara a po dlouhé plavbě přistáli v Charlestownu (Massachusetts), kde byli prodáni v aukci. Mého praděda koupil muž z Woburn, z osady ležící blízko Lexingtonu, jenž se prokázal vlídným pánem. Praděd dostal malý pozemek, na kterém si postavil jednoduchý srub a každý den pak pracoval pro svého pána za určitý plat. Po několika letech si vydělal tolik, aby se mohl z otroctví vykoupit a opět se stát svobodným mužem. Od těch dob je znám, jako David Comee, který se přestěhoval do Concordu, kde si založil vlastní a časem prosperující farmu.

Když roku 1675 vypukla hrozná válka Wampanoagů (válka krále Filipa), indiáni dost hodně zpustošili zemi a chlubili se, že se už žádný běloch neodváží vystrčit nos ze svého domu. Jednoho dne se v Concordu doslechli, že bylo napadeno sousední Sudbury, tak můj praděd s deseti přáteli spěchal osadě na pomoc. Můj děda byl tehdy ještě kluk, ale vzpomínal si, jak si jeho otec tenkrát poklekl ke společné modlitbě. Potom povstal, políbil manželku a děti, nasadil si lehkou přilbu, popadl mušketu a připojil se k domobraně. To odpoledne byl jeho malý oddíl vlákán do léčky a přepaden indiány ze zálohy a většina mužů byla zabitá. Můj praděd byl druhého dne nalezen v mokřinách na louce skalpován a obrán o brnění i šat.

William Munroe patřil mezi skotské zajatce, kteří byli stejně jako praděd deportován na lodi John and Sara. Munroe se usadil v Lexingtonu a můj děd si vzal jeho dceru Martu. Naše rodina neměla indiány ráda, ba dokonce jsme je od srdce nenáviděli. A když dnes spokojeně sedíme v bezpečí rodinného krbu, raději zapomínáme na dávné hrůzy. Vždyť od roku 1690 do roku 1763 se v našem pohraničí s indiány neustále válčilo. Roku 1707 můj strýc pochodoval se skupinou vojáků do Maine na pomoc tamnímu osídlení před Francouzi a indiány. Prvorozený syn mého děda padl v bitvě u města York. Byl jsem ještě malý chlapec, když dědeček zemřel, ale stále si pamatuju, jak stál vzpřímeně, měl divoký oheň v očích a byl velmi vášnivý, když mluvil o indiánech. Byl to přísný syn své církve, proto nikdy nepřísahal a nebál se citovat Písmo.

Já se učil ve škole madam Millicent Masonové, do které jsem vstoupil v šesti letech. Madam vždycky seděla na své židli, v klíně držela knihu a my stáli před ní v pozoru. Když nás učila a zkoušela, držela v ruce pletací jehlici a ukazovala na písmena s otázkou: „Co je to za písmeno? A to? A toto?“ a pak se ptala na slova. Tímto způsobem jsme se naučili abecedu, pak slabiky, slova a nakonec jsme uměli číst knihy. Ještě dnes leckoho překvapím, když se letmo podívám na text, a pak cituji několik řádek textu. Jak jsem ale dospíval, přešel jsem do normální školy, kde jsem se učil za normálních okolností. Byla to budova situována na málem kopečku  s ohromným krbem, před kterým seděl v ohromné židli učitel. Naši rodiče museli platit každý týden dvoupenci za výuku čtení a třípenci za výuku psaní. Naši učitelé byli mladí studenti z univerzity, kteří u nás sloužili za nejmenší plat po dobu jednoho roku.

Naše osada měla náves, kde se konaly veřejné dražby, trhy, provolání, schůze a soudy. Mezi školou a shromaždištěm byly dva páry pranýřů, na kterých se trestali zločinci. Jednou tam byl trestán muž, který tvrdohlavě odmítal chodit na bohoslužby, i když k tomu byl několikrát vyzván. Pak tam byl nějaký tulák, jenž se pokoušel v našem městě usadit, ale jelikož byl chudý, nebyl tu vítán. Školní mládež se shromáždila u pranýřů, aby mohla diskutovat o zločinech provinilců. Přišel tam kovář William Munroe v kožené zástěře a ptal se prvního z hříšníků: „Same, chcete snad zůstat na tomto místě spravedlnosti navždy? Vždyť je čas se kát!“

„Ale Bille, odejděte prosím a nechte mne být. Je dost na tom, že jsem zde uvězněn. V těchto proklatých dřevech, kdy každá kost v mém těle trpí bolestí, a přitom ještě na mne zírají děti a tropí si ze mne žerty. Mám toho dost!“ odpověděl tázaný.

Přesto druhého dne strážník Robert Harrington přijal od provinilce pokání: „Ano, já ustoupím! Od nynějška budu chodit dvakrát denně na bohoslužby, a to po dobu padesáti let.“ Pan Harrington ho na základě tohoto vyznání propustil, a pak se obrátil na tuláka a uvolnil jej z pout se slovy: „Tak pojď příteličku! Budeš se muset stěhovat, poněvadž my tě tady nechceme!“, načež ho popadl za krk, jako starého opyleného kocoura a hodil ho do příkopu s dodatkem: „a již se nikdy nevracej!“

Můj nejlepší přítel byl bratranec Edmund Munroe, statný a důvěryhodný chlapec se zdravým rozumem. Přátelil jsem se ještě s Davym  Fiskem, synem doktora Fiskeho. On byl pro změnu hubený chlapík, který nejevil příliš valný zájem o studium, zato v lese se vyznal náramně. Znal každý druh ptáka a věděl, kde jsou nejlepší loviště. Věděl, jak se v divočině chovat a poznal, jestli dobytek zahubil vlk, či medvěd a uměl skvěle stopovat. Edmund zpravidla nosil do školy jídlo i pro svého bratrance Williama a já si nosil jídlo v košíku a jedl ho obyčejně v poledne. Po obědě jsme měli ve zvyku vylézt na kamennou zeď a dívat se na to, co se děje v okolí. Nejzajímavější místo byla kovářská dílna. Když tam dovedli býka, či vola, museli mu upevnit hlavu do lešení, aby nedivočel, pak ho označili. Pod tělem mu protáhli široký arch plátna, a pak ho pomoci rumpálu zvedli. William Munroe a jeho syn ohnuli zvířeti nohu, a pak ho okovali. Krom kování koní a dobytka, kováři vyráběli veškeré domácí náčiní od hřebíků, po dveřní panty.