Jonathan Carver - Indiáni II. - Nahkohe

Od francouzského osídlení Kanady až po její dobytí Angličany v roce 1760 se našlo jen několik cestovatelů, kteří ve vnitrozemí Severní Ameriky obchodovali s indiány a podali zprávy o jejich zvycích, mravech atd.

Mezi ty nejvýznamnější patří otec Louis Hennepin, pán Charlevoix a baron Le Hontan. První z nich před mnoha lety publikoval několik rozumných postřehů a mapy i deníky pána De la Salle, který byl na svých cestách zavražděn některým z vlastních společníků. Jeho deníky získal otec Hennepin a publikoval z nich mnoho zajímavých podrobností týkajících se indiánů. V některých ohledech však zaostával za znalostmi, které mohl získat během svého dlouhého pobytu mezi nimi. Ani nebyl vždy přesný ve svých výpočtech nebo spravedlivý ve svých informacích.

Zprávy publikované Charlevoixem jsou velmi nepřesné zvláště v geografických oblastech a mnoho příběhů vyprávěných baronem jsou pouhé výmysly. Několik Jezuitů cestujících v těchto končinách sepsalo o tomto tématu nějaké publikace, ale jen málokteré byly přeloženy do angličtiny. Ve svých pozorováních se omezili především na náboženství divochů a na kroky, které by se měly podniknout na jejich obrácení.

Po dobytí Kanady žili někteří naši krajané mezi indiány a naučili se jejich jazyk a zveřejnili své postřehy. Nepronikli ovšem do vnitrozemských oblastí, nýbrž navštívili pouze národy sousedící s našimi osadami, tudíž nemohli získat pravé a nezkreslené poznatky o mravech a zvycích vzdálených indiánů. Jižní kmeny byly již řadu let v kontaktu s Francouzi nebo Angličany, takže se už v mnohem zřekly původních tradic v jejich pravé čistotě. Osvojily si neřestí a jazyk nových sousedů a propadly opojení opojných nápojů, které dokonaly úplnou změnu jejich charakteru.

Skutečné a neposkvrněné zvyky lze spatřit pouze u národů, které měly jen minimální kontakt s provinciemi. Ty jsem našel v severozápadním teritoriu, a proto si troufám tvrdit, že jsem schopen podat pravdivější popis indiánských zvyků v jejich původní čistotě než kdokoli jiný. Pozoroval jsem třicet národů a ačkoli se většina z nich lišila jazykem, v jejich zvycích se objevila velká řada podobností, z níž jsem vyvodil následující poznámky. Jelikož nemám v úmyslu podávat ucelený a souvislý obraz indiánských zvyků, uvedu jenom to nejzajímavější. Musím však čtenáře požádat o shovívavost, že nejsou uspořádány systematicky.

Indiánské národy mi nepřipadají tak odlišné ve své stavbě těla, barvě pleti a tělesné konstituci, jak je popisují někteří autoři. Obecně jsou štíhlí a vysocí. Málokdy jsem mezi nimi viděl tělesnou deformací. Jejich kůže je načervenalé či měděné barvy. Mají černé oči a stejně tak vlasy, které jsou zřídka kdy kudrnaté. Mají zdravé zuby a jejich dech je svěží coby vzduch. Lícní kosti mají vystouplé a u žen více než u mužů. Indiánské ženy nejsou tak vysoké jako evropské ženy, ale často mezi nimi narazíte na hezké tváře a příjemné osoby, i když mají větší sklon k tloustnutí než muži. Nebudu se zabývat konkrétní otázkou, čemu indiáni vděčí za barvu své kůže, já věřím, že jí dostali od svého Stvořitele. Jaká byla původní barva prvních obyvatel Země si netroufám určit.

Mnoho autorů tvrdí, že indiáni mají v nejzralejším období vlasy pouze na hlavě a navzdory jejich bohatému porostu mají ostatní části těla i v dospělosti neochlupeny. Dokonce i doktor Robertson přispěl k šíření této chyby. Na základě důkladného zkoumání však mohu prohlásit, jakkoli si vážím autority těchto historiků, že jejich tvrzení jsou mylná a vycházejí z nedostatečné znalosti. V pubertě jsou jejich těla přirozeně porostla stejným způsobem jako u Evropanů. Muži považují vousy za velmi nežádané a vynakládají velké úsilí, aby se jich zbavili. Na jejich tvářích nejsou nikdy vidět, kromě případů, kdy zestárnou a přestanou dbát o svůj vzhled. Každý chlupatý výrůstek na částech těla obé pohlaví pečlivě odstraňují.

Dakotové a vzdálené národy je vytrhávají ohnutými kousky tvrdého dřeva ve tvaru kleští. Ti, kdo jsou v kontaktu s Evropany si pořídí drát, který stočí do spirálky, kterou přiloží na dané místo, stlačí kroužky a prudkým trhnutím vytrhnou všechny chlupy. Muži různých domorodých národů se od sebe oblečením liší jen málo. Výjimkou jsou opět ti, kteří obchodují s Evropany a kožešiny vyměňují za košile a jiné oděvy, které nosí spíše pro ozdobu než z praktičnosti. Ostatní si kolem beder připevňují opaskem asi půl metru široké sukno. Ti, kteří nosí košile, je nikdy nezapínají ani u zápěstí, ani u límce. To by pro ně bylo nesnesitelné omezení. Přikrývku si volně přehodí přes ramena a drží ji za dva rohy. V druhé nesou dýmku či něco podobného a promenádují se takto po vesnicích a táborech. Při tancích přikrývku většinou odkládají.

Muži, kteří chtějí vypadat veseleji, než ostatní si z hlavy vytrhají všechny vlasy kromě místa na temeni. Tento ohon může růst do značné délky a oni si do něj připevňují peříčka různých barev. Úprava chvostů se liší od jednotlivých národů. Tváře si malují červenou a černou barvou, kterou považují za velmi vkusnou. Malují se, když jdou do války, ale jiným způsoben než pro okrasu. Mladící toužící předčit své společníky ve zdobení si rozříznou vnější okraj uší, ale dbají na to, aby je neoddělili úplně. Kolem této odříznuté části omotají mosazný drát, jehož váha prodlouží ucho téměř k rameni. Tato ozdoba je považována za mimořádně slušivou. Běžné je rovněž propichování nosů, ve kterém se nosí různé druhy přívěsků. Lidé z vnitrozemí nosí mušle, které považují za velmi ozdobné, ale odkud je berou, jsem se nedozvěděl. Pravděpodobně obchodováním s národy žijícími blíž k moři. Na stehnech nemají žádné krytí, krom toho, o kterém jsme již mluvili. Na nohy si vyrábějí jakési punčochy buď z kůže, nebo z látky. Jsou ušity co nejvíce podle tvaru nohy, aby se daly snadno oblékat a svlékat. Vnější strana je zpravidla nějakým způsobem zdobená. Ti, jenž obchodují s Evropany používají stužky a divocí indiáni šijí kamaše z kůže a zdobí je výšivkou z barevných dikobrazích ostnů. Cizinci, kteří loví mezi indiány v severních oblastech, kde je hodně sněhu, považují tyto punčochy za mnohem pohodlnější než jakékoli jiné.

Ženské šaty se šijí buď z kůže, nebo z látky a sahají po kolena. Na nohou nosí punčochy a boty, které jsou vyrobeny a zdobeny stejně jako u mužů. Ženy se od sebe liší zdobením hlavy. Každá podle národního či kmenového zvyku zděděných po předcích od nepaměti. Většina žen z východní strany Mississippi si vlasy stahuje stužkami a stříbrnými ozdobami. Stříbro používají ženy z vyšších vrstev, protože se jedná o drahou ozdobu. Spona je tenká, kulatá a největší měří deset centimetrů v průměru. Další spony, které se směrem dolů po culíku zmenšují jsou vzájemně propojeny. Culíky mají ženy dlouhé kolikrát až do pasu. Vlasy indiánských žen jsou všeobecně velmi dlouhé, což dokazuje, že se jedná o nákladné zdobení. Ženy žijící západně od Mississippi, tedy příslušnice kmenů Dakotů, Assiniboinů atd., si rozčesávají vlasy uprostřed hlavy a zaplétají je dvou copů od každého ucha. Ženy všech národů si obvykle nanášejí na každé ucho barevnou skvrnu o velikosti mince. Některé si barví na rudo i vlasy a čelo.

Indiáni obecně věnují velkou pozornost zdobení oděvu a ozdobám vůbec. Rozhodně se více šňoří, než se věnují vybavení svých chýší a stanů. Ty staví následujícím jednoduchým a rychlým způsobem. Vezmou tyče vhodné délky a dvě z nich křížem spojí u konců pomoci pásků z kůry. Poté je zvednou a rozloží tak, aby spodní část pokryla plochu, kterou chtějí stanem zastřešit. Poté vztyčí další tyče stejné výšky a upevní je tak, aby podpíraly ty dvě hlavní. Na celou konstrukci položí kůže losů nebo jelenů sešitých dohromady do patřičné velikosti. K tomuto účelu je někdy zapotřebí velké množství kůží, protože některé jejich stany jsou velmi prostorné. Stan náčelníka válečníků z kmene Dakotů byl velmi pohodlný a v průměru měl několik metrů. Při stavění stanů nedodržují žádnou pravidelnost, ale umisťují je tak, jak jim to vyhovuje. Taktéž při stavění táborů nedodržují žádnou pravidelnost, ale stany rozestavují tak, jak se jim to hodí.

Chýše, které staví ti, kteří nepoužívají stany, když cestují jsou stejně jednoduché a staví se téměř stejně rychle. Jen velmi málo kmenů má stálá obydlí nebo stálé vesnice. Chýše se staví následujíce. Do země zapichují malé ohebné tyče a ohýbají je tak dlouho, až vytvoří oblouk. Následně je nahoře svážou dohromady. Tyto chýše pokryjí rohožemi z rákosu či březovou kůrou, kterou si pro tento účel vozí v kánoích. Chaty nemají komíny ani okna. Uprostřed střechy je pouze malý otvor, kterým odchází kouř, ale protože je nutné jej při silném dešti nebo sněžení uzavřít, kouř je pak uvnitř velmi nepříjemný. Indiáni spí na kůžích, obvykle na medvědích, které jsou rozloženy v řadách. Pokud podlaha není dostatečně prostorná pojmout všechny členy rodiny, postaví metr a půl nad zemí lešení, na kterém spí mladší členové rodiny.

Jelikož jsou obydlí indiánů tak primitivní, mají jen málo domácího náčiní, a to velmi jednoduché. Jejich nástroje jsou neohrabané a nedokonalé, takže není možné vyrobit je s mírou elegance. Jejich výroba je časově náročná a odrazuje od výroby, pokud to není absolutně nezbytné. Dakotové vyrábějí hrnce, ve kterých vaří jídlo. Jsou z černé hlíny nebo kamene, který odolává účinkům ohně téměř dobře jako železo. Když pečou velké kusy masa nebo celé zvíře, napichují je stejně jako Evropané na rožeň z tvrdého dřeva a otáčejí ho. Pokud je kus masa menší, napíchnou ho na prut upevněný v šikmé poloze do země. Nádobí, na kterém podávají jídlo a misky vyrábějí ze sukovitých výrůstků javoru či jiného tvrdého dřeva. Lžíce vyřezávají s mírou pečlivosti, i když vyžadují mnohem méně práce než větší nádobí ze dřeva. Mnohé kmeny nyní disponují kovovými noži a nástroji na rozdělávání ohně. Jelikož jsou tyto nástroje nezbytné pro běžné použití v každodenním životě, ti, kteří nemají přímý kontakt s evropskými obchodníky, je kupují od svých sousedů, kteří žijí blíže osadám, a obvykle za ně dávají výměnou otroky.

Když se indiánské ženy posadí, zaujmou slušnou pozici s koleny těsně u sebe. Ovšem jelikož jsou na tuto pozici zvyklé, špatně chodí a vypadají, jako by kulhaly. Nemají porodní báby, protože klima nebo nějaké zvláštní štěstí v jejich konstituci činí jakoukoli pomoc v této oblasti zbytečnou. Během porodu prostě jenom na několik hodin upustí od svých denních povinností, které jsou obvykle velmi namáhavé, protože muži jsou pozoruhodně líní a jednoduše porodí. Dokonce ani po lovu se muži neobtěžují přinést domů úlovek, ale posílají pro něj své ženy, i když je kořist velmi daleko. Ženy ukládají po narození mimina na desky vystlané měkkým mechem z bažin a luk. Dítě je položeno na záda a zabaleno do kůže nebo látky, aby bylo v teple. Vaky s děťátky zavěsí na větve stromů nebo na skály a jdou pracovat. V těchto kolébkách jsou děti uloženy na několik měsíců. Když jsou vyjmuty, chlapci chodí po venku nazí a dívky mají košilku sahající od krku po kolena.  Během menstruace se ženy chovají velmi decentně. Národy nejvzdálenější od evropských osad věnují této záležitosti zvláštní pozornost, i když všechny bez výjimky dodržují do určité míry stejný zvyk. Po dokončení cyklu se očistí v tekoucích potocích a vrátí se ke svým zaměstnáním. Muži se v tomto období pečlivě vyhýbají styku se svými ženami a Dakotové jsou v tomto ohledu tak přísní, že nesmí ženám nosit nic, i když je to nutné pro život, jako je jídlo a oheň. Jsou v tomto ohledu i velmi pověrčiví. Když se kupříkladu někomu zlomí dýmka, předpokládá se, že jí majitel zapálil u ohně, kde seděla žena s cyklem nebo s ní dokonce mluvil, což je považováno za nejnebezpečnější.

Indiáni jsou velmi opatrní a uvážliví v každém slově a činu a nic je nepřiměje k neovladatelnému vzplanutí, kromě nenávisti k nepřátelům. Ta je silně vrozena v srdci každého indiána a nelze ji vykořenit. Jinak jsou chladní a opatrní a dbají na skrývání emocí. Pokud muž zjistí, že je jeho přítel v nebezpečí a hrozí mu smrt, neřekne mu to přímo. Jenom se lhostejně zeptá, co bude ten den dělat. Po obdržení odpovědi stejně lhostejně řekne, že někde na jeho cestě číhá pes, který mu chce ublížit. Taková narážka stačí, aby přítel pochopil, o co se jedná a nebezpečí se vyhne. Takové chladné chování se často projevuje i v situacích, kdy se většinou projevují vášně. I když je indián mnoho měsíců pryč od své rodiny a přátel, ať už je ve válce či na lovu a potká se na cestě se ženou a dětmi, vůbec si jich nevšímá a pokračuje v cestě jakoby nic. Doma se posadí, jako by byl pryč jenom pár hodin. Klidně si zapálí dýmku a jeho známí dělají totéž. Trvá i několik hodin, než si začne vyprávění z cest. Je klidný, i když na bojišti zanechal třeba otce, bratra nebo dokonce syna. Pokud se několik dní účastnil lovu či podnikl jinou namáhavou výpravu a zůstal dlouho bez jídla a přišel domů či obydlí přítele a ví, že jídlo dostane, dává si pozor, aby neprojevil sebemenší známky netrpělivosti a hladu, který ho mučí. Prostě se spokojeně se posadí a kouří s takovým klidem jakoby naprosto v pohodě. Tento zvyk je přísně dodržován každým kmenem, protože je to důkaz sebeovládání.

Pokud řeknete muži, že se jeho děti vyznamenaly v boji proti nepříteli a získaly mnoho skalpů a přivedly zajatce, neprojeví žádné emoce. Obvykle řekne: „To je dobře,“ jinak se nevyptává. Pokud mu sdělíte, že jeho děti padly nebo byly zajaty, nestěžuje si a pouze sdělí: „To nevadí.“ Tato zdánlivá lhostejnost však nepochází z potlačení přirozených citů, poněvadž navzdory tomu, že jsou považováni za divochy, nikdy jsem u žádného jiného národa neviděl větší důkazy rodičovské lásky, ačkoli na první pohled projevují stoickou lhostejnost. Nejsou prosti ani manželské lásky.

Další zvláštnost lze pozorovat v jejich způsobu navštěvování. Pokud jde někdo navštívit konkrétního příbuzného, zmíní se u dveří, za kým konkrétně jde a zbytek rodiny se okamžitě odebere na druhý konec chýše nebo stanu a snaží se nerušit. Stejně se postupuje v případě, kdy jde muž navštívit osobu opačného pohlaví. Ohledně vyznání citů si však musí dávat pozor, aby to nedělal za denního světla.

Indiáni projevují úžasnou bystrost a ochotně se učí všemu, co zbystřuje mysl. Díky pozorování a zkušenostem dosahují mnohému poznání, které je Evropanům cizí. Například přejdou les nebo planinu širokou přes tři sta kilometrů a do cíle dorazí bez větších odchylek. A je lhostejno zdali je pěkné počasí nebo zamračeno. Se stejnou bystrostí ukážou přesně, kde je Slunce, i když je zamračeno či mlha. S neuvěřitelnou lehkostí umí sledovat stopy člověka a zvířete, ať už v lese nebo na lukách. Pro nepřítele je velmi obtížné uniknout jejich odhalení. Za tyto schopnosti vděčí nejen přirozenosti, ale také mimořádné inteligenci, kterou lze získat pozorností a dlouholetými zkušenostmi. Obecně mají velmi dobrou paměť. Dokáží zrekapitulovat každý detail, který byl projednáván na určité radě a pamatují si přesný čas, kdy se tyto rady konaly. Jejich pásy z wampumů uchovávají podstatu smluv, které uzavřeli se sousedními kmeny před mnoha lety. Na tyto pásy se odvolávají a odkazují s takovou jasností a pohotovostí, jakou by se Evropané odvolávali na písemné záznamy.

Každý národ prokazuje velkou úctu stáří. Rady otce u mladých indiánů nebývají tak respektovány, ale dědečkovým příkazům se podřizují s nejvyšší ochotou. Slova starších jsou považována za svatá. Z ulovené zvěře dávají nejstaršímu z příbuzných to nejlepší.

Nenechají se ovládat starostmi, ale žijí v naprostém klidu a spokojenosti. Jsou přirozeně leniví, a pokud mohou bez větší námahy získat zásoby, které stačí k jejich obživě, tak jim to stačí. Nejdou dále jenom proto, aby toho získali více nebo lepšího. Mají hodně volného času, který věnují lenosti. Jenom jedí, pijí, spí a potulují se po vesnicích. Pokud to však vyžaduje okolnost, ať už se jedná o válku či lov, jsou neúnavní, o čemž se ještě zmíním.

Okouzlující duch hazardu se neomezuje pouze na Evropu. Také indiáni pociťují tento podmanivý impuls a často přicházejí o své zbraně, oděvy a všechen majetek. V tomto případě však nenásledují příklad kultivovanějších hráčů, protože si nestěžují ani neprotestují, nevztekají se, ale nesou úskoky osudu s filozofickým klidem.

Největší vadou jejich charakteru je divoká povaha, se kterou zacházejí se svými nepřáteli. Ale i když jsou tak barbarští k těm, s nimiž vedou válku, v míru jsou přátelští, pohostinní a humánní. Jsou pravdu nejhoršími nepřáteli, a naopak nejlepšími přáteli všech lidí na celém světě. Obecně neznají vášeň žárlivosti a muže, který nedůvěřuje své ženě považují za pošetilého. V některých kmenech je žárlivost zcela neznámá, protože mladí muži jen velmi zřídka svádějí vdané ženy. Ani ženy se nevystavují pokušení. Jsou však obecně milostné povahy a před svatbou nejsou o nic méně vážené za to, že se oddávají svým vášním.

Když jsem pobýval mezi Dakoty, všiml jsem si, že jedné z žen byla prokázána neobyčejná úcta. Po dotazu jsem zjistil, že si ji zasloužila po činu, který by v Evropě vedl k velkému pohoršení. Podle starodávného a téměř již zaniklého zvyku pozvala čtyřicet nejvýznamnějších válečníků do svého stanu, kde je pohostila rýží a zvěřinou a poté každému z nich po jednom dala soukromý „dezert“ za zástěnou, která byla za tímto účelem umístěna ve vnitřní části stanu. Díky této velkorysé laskavosti si získala přízeň hostů a uznání celého kmene. Mladí indiáni se o ni pak přetahovali a za krátkou dobu si ji vzal jeden z hlavních náčelníků. Od té doby od něj dostávala neustálé projevy úcty a lásky. Je však velmi vzácné, aby svobodné ženy takový druh hostiny pořádaly, i když úspěšnou organizátorku čeká jistá odměna a manžel z nejvyšších kruhů.

Indiáni v normálním životě neznají rozdíly v majetku s výjimkou věcí domácího použití. Jsou jejich vlastní a rozšiřují se podle potřeby. Jsou k sobě navzájem velmi štědří a doplňují nedostatek svých přátel vlastním přebytkem. V nebezpečných situacích ochotně pomáhají členům kmene, kteří to potřebují, aniž by očekávali jakoukoli odměnu s výjimkou spravedlivé pocty, kterou indiáni vždy udělují za zásluhy. Řídí se jasnými a spravedlivými zákony přírody. Každý je odměněn výhradně podle svých zásluh. Jejich rovnost podmínek ohledně mravů spolu s neustálou a společenskou familiárností, která převládá v každém indiánském národě je oživuje čistým vlasteneckým duchem, který směřuje k obecnému blahu společnosti.

Pokud někdo ze sousedů ztratí své děti ve smrtí nebo válce může dostat k adopci zajatce, který zemřelého nahradí se vším všudy. Je s ním zacházeno, jako se skutečným příbuzným. Indiáni s výjimkou těch, kteří žijí v sousedství evropských kolonií si nedokáží představit hodnotu peněz. A když se s nimi nakonec seznámí, jsou pro ně jenom zdrojem nesčetných zel. Přisuzují jim všechny nešvary, které jsou mezi Evropany tak běžné, jako je zrada, loupež, ničení a vražda. Považují za nepřirozené, aby jeden člověk vlastnil mnohem větší množství peněz než druhý a nechápou, že s jejich vlastnictvím je spojena nějaká čest. A už vůbec nechápou, že nedostatek tohoto zbytečného kovu může vést ke ztrátě svobody. Že je kvůli nerovnoměrnému rozdělení mnoho lidí uvězněno za ponurými zdmi žalářů. Že jsou odříznutí od společnosti, které jsou součástí. Tomu skutečně nerozumí. Stejnou lhostejnost projevují i vůči uměleckým dílům. Když jim nějaké ukážete, řeknou: „Je to hezké a rád se na to dívám.“ Nezajímají se však, jak se to vyrábí a k čemu to je. Ovšem když jim povíte o člověku, který umí hbitě běhat, je zručný v lovu, umí přesně mířit zbraní, snadno napíná luk, obratně ovládá kánoi, rozumí válečnému umění, zná terén dané země a dokáže se bez průvodce zorientovat v obrovském lese, kde se živí s malým množstvím proviantu, jsou nadšeni. S velkou pozorností naslouchají příběhům o hrdinech a pochvalně je komentují.