Kraj pod Smutným Měsícem - XVII. - Výměna zajatců - Nahkohe

Byla to první oficiální svatba konající se v Kenton's Station a zúčastnil se jí prakticky každý z okruhu padesáti kilometrů. Veselka se konala před Kentonovým cihlovým domem. Novomanželé stáli na prahu stavení, zatímco reverend William Wood před nimi zvučným hlasem pronášel svatební proslov. Za knězem stál v půlkruhu dojatý zástup osadníků. Mladá nevěsta měla na sobě jemné krajkové šaty, které byly kdysi jistě sněhobílé, ale nyní měly barvu slonoviny. Vždyť se dědily z generace na generaci. Třiatřicetiletý ženich vypadal v tmavých vlněných kalhotách, vestě a saku, s bílými ponožkami po kolena a těsných černých botách se sponami poněkud nekonformně. Jeho dlouhé kaštanové vlasy byly stažené do copu. Jeho bílá lněná košile s volánkovým límcem a manžetami byla doplněna krátkou černou kravatou.

„Bereš si, Simone Kentone, tuto ženu za svou zákonitou manželku, abys ji miloval a ctil, v radosti i v smutku, ve zdraví i v nemoci, až do smrti?“ ptal se obřadně reverend.

„Beru“ zachvěl se Kentonův hlas.

Wood se pousmál a od nevěsty dostal stejnou odpověď. Odkašlal si a pokračoval: „Na základě pravomoci, která mi byla svěřena Bohem, vás prohlašuji za manžele. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Amen. Inu tak už ji Simone konečně polib. Na co pak čekáš?“

A Kenton nečekal.

***

Modrá Košile již několik desítek minut čekal ve skrytu a pozoroval osadu Kenton’s Station. Sjednal si schůzku se Simonem Kentonem, aby s ním dojednal výměnu zajatců. Měl však obavy, aby ho zálesák nezastřelil, jelikož mu onehda při útěku ze šavanské vesnice rozbil hlavu. Černé Kopyto ho ovšem ujistil, že není v Kentonově stylu zabíjet bezmocné a vyjednavače. Modrá košile si všiml, jak z velkého cihlového domu vyšel muž v zálesáckém oblečení. Zašel do dvora a přivedl si koně. Nasedl na něj a vyjel směrem k sačemovi. Ten rovněž pobídl koně a opustil úkryt. V ruce třímal bílou látku a druhou ukazoval otevřenou dlaň. Kenton u něj zastavil a poté, co si chvíli mlčky hleděli do očí se ho optal, co chce. Šavan mu vysvětlil, že se jeho lidem stýská po příbuzných a přátelích a Američané to mají nejspíš stejně tak. Nabídl mírové setkání v Limestone. Kenton přikývl, otočil koně a odjel.

Trvalo to mnoho dní, než bylo stanoveno datum jednání a byli tam pozvání všichni, koho se výměna týkala. Za vůdce Američanů byli přítomni Kenton, Logan, Boone, Robert Todd, Robert Patterson, Ben Whiteman, George Hany a Luther Calvin spolu s padesáti dalšími. Modrá košile měl na starost indiánskou stranu v doprovodu Černého Hada, Krále Johna, Kapitána Billyho, Me-ou-se-ka, Černého Vouse, Kapitána Vlka a více než šedesáti válečníků. Modré Košili byly silně proti srsti americké sliby o přátelství. Přátelství! Co o něm tito zrádní lidé mohli vůbec vědět? Pořád slibovali jedno a totéž a nikdy nic nedodrželi. Přesto zachovával klidnou tvář. Benjamin Logan, mluvčí Američanů slíbil, že toho dne navždy pohřbí nepřátelství mezi svými národy.

Za indiány promluvil Král John. Byl to mírový náčelník malé vesnice o šedesáti válečnících a devadesáti ženách s dětmi. Nyní vyjádřil své přání po míru a odchodu na západ za příbuznými, aby předešel další válce. Modrá Košile to pokládal za projev slabosti před nepřítelem, ale nedal dál na sobě nic zdát. Přece se jen jednalo o mírové jednání. A to dopadlo celkem dobře. K výměně zajatců došlo podle plánu a bylo doprovázeno mnoha emocemi.

Byl tam John Kinsaulla a při pohledu na něj se jeho syn rozplakal. Byla tam šestnáctiletá bílá dívka, která svůj původ neznala a marně čekala na někoho, kdo se jí ujme. Marně však. Dva synové majora George Hanyho byli unesení před dvěma lety od řeky Kentucky a nyní šťastně našli své rodiče. Jiná matka přišla o svou dcerku před devíti lety, kdy dítě bylo ještě batole. Nyní mohla dcerku identifikovat podle jizvy, kterou dítě mělo. Jenže zatímco matka plakala radostí, děvče plakalo zármutkem, jelikož si přilnulo k indiánským rodičům. Indiánská žena musela s místa setkání utéct.

Na indiánské straně byly emoce neméně intenzivní, přesto lépe ovládané. Bojovníkům stékaly slzy po tvářích při setkání s manželkami a dětmi, sestrami nebo bratry či přáteli. Jediný indián, který se zdráhal opustit bělochy, byl Johnny Logan rodným jménem Spemica Lawba, adoptivní syn Benjamina Logana. Život mezi bělochy mu vyhovoval. Naučil se dobře anglicky, chodil do školy a generál se k němu choval jako k vlastnímu. Spemica Lawba Loganovi slíbil: „Pro svého bílého otce budu vždy Johnny Logan a nikdy nepozvednu ruku proti němu ani proti jeho armádě.“

Jakmile byla oficiální výměna dokončena bez dalších závazků, začalo se slavit. Osadníci přivedli nějaké hovězí, zatímco indiáni zvěřinu. Samozřejmě tekla i kořalka. Indiáni začali tančit a svým vlastním hopsáním se k nim přidávali i běloši. Vše probíhalo dobře dokud si nešel na malou Luther Calvin. Potácel se směrem k indiánskému táboru a procházel kolem jejich koní. Když si je tak během ulevování prohlížel, zdálo se mu, že mezi zvířaty rozpoznal klisnu Williama McGinnise. Ve své ovíněné hlavě si usmyslel, že koně získá zpět, i kdyby měl kvůli tomu skalpovat všechny indiány. Vrátil se do společnosti a začal na indiány dorážet. Do pře se nakonec musel zapojit Boone s Kentonem a s Černým Hadem vyjednali obchod. Klisnu vykoupili za sud whisky. Calvin však nebyl spokojen a se svými kumpány si dál něco šuškal. Po nějaké chvíli se všichni ztratili ve tmách.

Hostina skončila a osadníci se začali vracet přes řeku domů. Byli již téměř všichni na druhém břehu, když se v indiánském táboře ozval řev. Na to zazněly výstřely a na hladině řeky pleskly výstřely.

Modrá Košile zastavil palbu. jeho tvář byla kamenná. Věděl, že sliby bělochů jsou vrtkavé. Nechal zrušit tábor a na koně naložit dva jejich mrtvé. Zabil je Calvin s kumpány a k tomu ještě odvedl čtrnáct šavanských koní. Mír trval jenom chvilinku.

***

Život v pohraničí se vrátil do zajetých kolejí. Šavani obnovili nájezdnické přepady, ale tentokrát je prodloužily až do zimy. Kenton s dobrovolníky je zase pronásledoval a snažil se získat zpět ukradené koně a zboží. K bojovým střetům docházelo jen zřídka. Šavani si za ta léta bojů o Ohio vypracovali dobrou ústupovou strategii. Hlavně využívali nepříznivé počasí. Silná bouře či husté sněžení zakrylo stopy a znemožňovalo pronásledování.

 Plukovník John Bowman se vrátil z tažení proti indiánským vesnicím od horní Velké Miami. Krom malé skupinky sbírají ostružiny žádné indiány nenašel. Ty ženy nechal pobít. Jeho výprava dostala posměšné označení „Bowmanovo ostružinové tažení.“

I když tyto odvetné výpravy měly na indiány jen pramalý vliv, přesto byly povzbuzením pro další osadníky. Ti už se tak indiánů nebáli a zvesela pronikali za hranice Ohia. Všude se uzavíraly obchody, aniž by měly kolikrát právní základ. Zásadní událostí roku bylo oficiální vládní zřízení Severozápadního teritoria. Na základě vyhlášky bylo území severně a západně od Ohia až po kanadskou hranice první na světě, kde měla platit občanská svoboda a práva. Teritorium mělo mít svého guvernéra a další okresní úředníky. Občanské a trestní práva, vymezené okresy a kongresového delegáta bez hlasovacího práva. Občané měli právo na svobodu uctívání a zákaz otroctví a nucené práce. Bylo to pěkné a pokrokové až na článek III. oddílu 14, který se rozhodně nelíbil Kentučanům: „Vůči indiánům bude navždy zachovávána nejvyšší dobrá víra. Jejich země a majetek bude nedotknutelný, pokud sami nebudou souhlasit. Jejich majetek, práva a svoboda nesmí být ohroženy s výjimkou spravedlivých a zákonných válek schválených Kongresem. Čas od času budou přijímány zákony založené na spravedlnosti a humanitě, aby se zabránilo křivdám vůči nim a aby se zachoval mír a přátelství s nimi.“

Od této chvíle neměli osadníci právo organizovat trestné výpravy. S tím se žádný kovaný Kentučan nehodlal smířit.

Vyhláška měla ještě další dalekosáhlé důsledky. V New Yorku se prodaly části Seven Ranges v hodnotě téměř 73 000 dolarů. Ohio Company koupila téměř milionu akrů za cenu nejméně jednoho dolaru za akr. Ohio Company však tak trochu koupila zajíce v pytli. Byla to až na několik výjimek, nejkopcovitější a nejméně úrodná část Ohia. John Cleve Symmes díky sponzorům koupil pozemek mezi Velkou a Malou Miami. Ještě, než byl prodej právně potvrzen, prodal Matthiasovi Denmanovi z New Jersey pozemek o rozloze 740 akrů naproti ústí Licking. Denman mu zaplatil pět šilinků za akr v kontinentálních skriptech, což bylo asi patnáct pencí za akr, tedy pouhých 125 dolarů za celý pozemek. Denman plánoval výstavbu přístavní osady, která měla být v budoucnu největší na Ohiu

Prvního srpna byla v Louisville otevřena další pozemková kancelář. Zákonodárný sbor Virginie si uvědomil rostoucí význam osady Limestone coby budoucího přístavního města a schválil urbanistický plán na sto akrů půdy. Investor John May založil novou osadu dvanáct kilometrů jižně od Washingtonu a pojmenoval jí May's Lick a událi se i další nové projekty.

Pevnost Harmar při ústí Muskingumu byla nyní již dobře zavedená, stejně jako Fort Finney na druhé straně Ohia. Východně od ústí Muskingum byla zahájena výstavba velké moderní dvoupatrové pevnosti Campus Martius.

Osmadvacátého října obdržel plukovník Josiah Harmar vítanou zprávu, že byl jmenován brigádním generálem. Opustil Fort Finney s rotou vojáků a vydal se do Fort Harmar. Šířily se zvěsti, že příští jaro nebo léto vyrazí proti Šavanům a konečně je vyhladí.

A mezi všemi těmito významnými událostmi zůstal nepozorován tichý pláč novorozeného dítěte, které se na konci listopadu narodilo v Kenton's Station. Povila ho sedmnáctiletá Martha Kentonová Simon se stal otcem holčičky Nancy.

A daleko na severu naproti ústí Apple Creek si Čiksika, Tekumseh a dalších dvanáct mladých válečníků postavili zimní tábor. Předtím byli hosty velkého sačema Miamiů, Malé Želvy. Tady daleko od Američanů byl blahodárný klid. Přesto si Tekumseh při ranní modlitbě směrem k vycházejícímu slunci cítil hluboký stesk po domově v Ohiu.