Jonathan Carver - Šaman - Nahkohe

Měl jsem namířeno do La Prairie Du Chien, abych splnil slib daný Dakotům. Chtěl jsem je smířit s Odžibweji a zajistit si jejich věrnost vůči anglické Koruně. Poradil jsem některým náčelníkům ať se dostaví do Michilimackinacu, kde mohou obchodovat a kde si mohou ověřit mé informace o Angličanech. Dal jsem jim doporučení, aby je guvernér srdečně přijal. Jeden z hlavních náčelníků se rozhodl pevnost navštívit hned příští léto. Oznámil to na velkém shromáždění u řeky St. Pierre. Alespoň nějaké dobré zprávy. Jelikož budou muset cestovat přes území, na kterém se často vyskytují Odžibwejové, musel jsem jim zajistit bezpečí.

Po velkém shromáždění jsem se s indiány přátelský rozloučil a vydal na cestu. Ještě téže noci jsem dorazil na východní břeh jezera Pepin, kde jsem se utábořil. Následujícího rána, kdy jsem po snídani urazil několik kilometrů, zahlédl jsem v dálce před sebou kouř, který naznačoval přítomnost indiánů. Za chvíli jsem uviděl na břehu dvanáct stanů. Obával jsem se, že se jedná o skupinu Roversů, se kterou jsem se již setkal a nevěděl, jak se zachovat. Společníci mě přesvědčovali, abych proplul podél druhého břehu řeky, ať jsme, co nejdále od nich. Já však zjistil, že přátelské přijetí indiánů si našinec zajistí tak, že jedná přímo a beze známek strachu. Přistál jsem a většina z nich už stála na břehu.

Byli to Odžibwejové od ottowawských jezer. Přijali mne dobře a na znamení přátelství mi potřásli rukou. Za nimi stál pozoruhodně vysoký a dobře stavěný náčelník. Ve tváři měl tak drsný výraz, že i ten nejodvážnější člověk musel při pohledu na něj nedostal určitý strach. Měl patrně za sebou už půlku života, a podle způsobu jeho malování a tetování měl zcela jistě vysoké postavení. Přistoupil jsem zdvořile k němu a napřáhl ruku v očekávání stejné reakce. On se však na mne zuřivě podíval a zasyčel: „Cawin nishishin saganosh“, což znamená: „Angličané nejsou dobří.“ Jelikož v ruce pevně třímal tomahawk, očekával jsem prudký úder. Abych tomu zabránil vytáhl jsem z opasku pistoli a držel ji v nenápadné pozici a prošel těsně kolem něj, aby poznal, že se ho nebojím.

Od ostatních jsem se dozvěděl, že se jedná o náčelníka, kterému Francouzi říkají Grand Sautor, neboli Velký Náčelník. Byl vždy věrným francouzským přítelem, a když Angličané převzali Michilimackinac přísahal Angličanům věčné nepřátelství, poněvadž území, na kterém stanice stojí, patřilo jemu. Od té chvíle jsem se měl neustále na pozoru. Abych ho ujistil, že mám pro strach uděláno, rozhodl jsem se tam přespat. Postavil jsem tábor v určité vzdálenosti od indiánů. Sotva jsem si lehl, probudil mě francouzský sluha. Vylekal ho zvuk indiánské hudby, a tak vyběhl před stan, kde uviděl skupinu mladých divochů, kteří tančili podivným způsobem. Každý měl v ruce pochodeň připevněnou na dlouhou tyč. Další popis této neobvyklé zábavy, která mě překvapila i vyděsila, odložím až na dobu, kdy se budu zabývat indiánskými tanci.

Následujícího rána jsem pokračoval v cestě a před setměním jsem přistál u La Prairie Du Chien. Netrvalo dlouho a dostavila se i skupina Dakotů. A aby toho nebylo málo, dorazil také Grand Sautor. Odžibwe díky spolupráci s francouzskými obchodníky z Louisiany přesvědčil zhruba deset dakotských náčelníků, aby s ním cestovali do Louisiany. Zbytek pokračoval podle mých pokynů k anglické pevnosti. Později jsem se dozvěděl, že jejich mise dopadla dobře a oni se vrátili do své země bez nehod, a byli spokojeni. Ti, kteří se rozhodli vydat na jih měli smůlu. Snad díky jižnímu podnebí jich několik onemocnělo a zemřelo. Grand Sautor, který byl vůči Angličanům stále více nepřátelský, nakonec dopadl špatně. Byl bodnut ve svém stanu, když tábořil poblíž Michilimackinacu nějakým kanadským obchodníkem.

Měl bych poznamenat, že La Prairie Du Chien je velké obchodní shromaždiště, kde se scházejí indiáni z širého okolí. Scházejí se tady i kmeny, které jsou jinak znepřátelené, ale tady jde vzájemná nevraživost stranou. Je to dlouho zavedené pravidlo, které se jim vyplácí. Stejné to je v Red Mountain, kde se těží červený kámen na dýmky. Ten je nepostradatelný pro všechny sousední kmeny, proto je toto omezení nezbytné.  

Řeka St. Pierre protékající územím Dakotů teče nejkrásnější krajinou bohatou na vše potřebné k životu, a co roste spontánně. A kdyby se trochu kultivovala, mohla by produkovat luxusní zboží. Roste zde hojně divoká rýže a stromy prohýbající se pod tíhou plodů, jako jsou švestky, hrozny a jablka. Na loukách roste chmel a mnoho druhů zeleniny, zatímco v podzemí se nachází jedlé kořeny, anděliky a podzemnice olejná. Buráky jsou tu velké jako slepičí vejce. Kousek od břehů se tyčí vyvýšeniny, ze kterých se nabízí výhled, který nemůže překonat ani ten nejkrásnější z těch, které jsem již popsal. Uprostřed nich jsou nádherné háje a úžasné množství javorů, že by mohly produkovat poskytovat pro libovolný počet obyvatel. V blízkosti ramene řeky zvané Marble se nachází hora, ze které indiáni těží onen červený kámen, z něhož vyrábějí dýmky. V některých částech této oblasti se nachází černá tvrdá hlína, nebo spíše kámen, z něhož Dakotové vyrábějí nádobí. Tato země je rovněž bohatá na mléčně bílou hlínu, z níž lze vyrábět porcelán srovnatelný s asijským. Dále je tu modrá hlína používaná na barvu. Když se smíchá s červeným kamenným práškem může mít různé odstíny. Tu barvu si nanášejí na obličej, hlavně když se zabývají sportem a zábavou. Modrá je symbolem míru, protože připomíná modrou oblohu, která je znamením pokoje. Aby dali najevo své mírové úmysly vůči jiným kmenům, pomalují si obličej i opasky.

Po dokončení svých záležitostí v La Prairie Du Chien jsem se vydal znovu po Mississippi k ústí řeky Chipéway, které se nachází kousek pod jezerem Pepin. Zde jsem si najal indiánského lodivoda a nařídil mu, aby mě vedl k jezerům Ottawaw, které leží poblíž pramene této řeky. Doplul jsem tam na počátku července.

Řeka Chipéway je při ústí široká asi osmdesát metrů, ale směrem proti proudu se výrazně rozšiřuje. Asi padesát kilometrů proti proudu se rozděluje na dvě ramena a já pokračoval po tom východním. Krajina přiléhající k řece je asi sto kilometrů dlouhá plochá rovina. Na březích se rozkládají krásné louky, na kterých se pasou větší stáda bizonů a jelenů. Byli zatím největší, jaké jsem doposud viděl. Cesta mezi oběma rameny se nazývá Válečná stezka mezi Odžibweji a Dakoty. Oblast kolem vodopádů je velmi nerovná a členitá a hustě porostlá borovicemi, buky, javory a břízami. Zde se mi naskytl pozoruhodný a úžasný pohled. Les na východním břehu se táhne nekonečně daleko. Je tvořen obrovskými stromy, z nichž některé měly v obvodu až dva metry. Viděl jsem tam ležet vyvrácených několik stromů i s kořeny. Takovéto obry musela skolit mimořádná bouře. Země na západní straně řeky je méně zalesněná a bouře tam zjevně řádila s menší prudkostí. Nedaleko pramene leží vesnice Odžibwejů. Je velká a rozprostírá se na obou březích. Řeka zde není nijak široká a sousedí s malým jezerem. Vesnici tvoří čtyřicet wigvamů a disponuje stem válečníků. Mnozí jsou statní mladí muži. Za vesnici se nacházejí upravené zahrady a plantáže. Vesničané mi přišli jako nejodpornější lidé, jaké jsem kdy potkal. Ženy a děti se oddávají zvyku, který je sice do jisté míry běžný u všech indiánských kmenů, ale podle našich představ se jeví jako nejodpornější a nejnechutnější. Prohledávají si navzájem hlavy a jedí kořist, kterou v nich najdou. Samozřejmě hmyz.

V červenci jsem vesnici opustil a přeplul řadu malých jezer a přešel několik portáži, než jsem se dostal k hlavnímu přítoku řeky St. Croix. Tímto přítokem jsem pokračoval k rozvětvení a po jiném přítoku se dostal až k prameni. Na obou těchto řekách jsem objevil několik ložisek panenské mědí, která je stejně čistá jako měď nalezená v jakékoli jiné zemi. Zde jsem narazil na malý potok, o kterém můj průvodce předpokládal, že se spojuje s dalšími potoky až je nakonec splavný. Voda byla zpočátku tak mělká, že kánoe po ní nemohla plout. Poté, co jsem ucpal několik starých bobřích hrází, které zničili lovci, mohl jsem pokračovat dalších několik kilometrů, dokud nebyl potok splavný. Po nějaké době jsme pluli po velmi rychlé řece ústící do Hořejšího jezera. Tuto řeku jsem pojmenoval po gentlemanovi, který mě doprovázel z vesnice Winnebagů do Carrying Place. Ten muž se jmenoval Goddard.

Na západ od ní teče další malá řeka, a tu jsem pojmenoval Strawberry podle velkého množství jahod dobré velikosti a chuti, které rostly na jejích březích. Krajina od Ottawawských jezer k Hořejšímu jezeru je velmi nerovná a hustě porostlá lesy. Půda je na některých místech poměrně dobrá a na jiných průměrná. Na horních tocích řek St. Croix a Chipéway se vyskytují mimořádně velcí jeseteři. Celá divočina mezi Mississippi a Hořejším jezerem je indiány nazývána „Země Moskytů,“ což mi připadlo jako velmi trefné, protože právě v té době vrcholila jejich sezóna. Jejich tady neskutečně mnoho a jsou velmi obtížní. Poté, co jsem proplul West Bay do Grand Portage ležící na severozápadním břehu Hořejšího jezera, byl už konec července. Zde ti, kteří se vydávají na severozápadní obchodní cestu k jezerům De Pluye, Dubois a tak dále a přenášejí své kánoe a zavazadla asi patnáct kilometrů, než dorazí k řadě malých jezer. Zde je pobřeží Hořejšího jezera velmi skalnaté s výjimkou jihozápadní části zálivu.

Stanice Grand Portage leží v malém záliv, před kterým je ostrov bránící ponurému a nepřerušovanému výhledu na jezero. Ten činí záliv klidným a příjemným. Zde jsem potkal velkou skupinu indiánů z kmenů Killistinoe (Krí) a Assiniboinů s jejich králi a rodinami. Přijeli sem na setání s obchodníky z Michilimackinacu, kteří tudy míří na severozápad. Od nich jsem získal informace o jezerech na severozápad od Hořejšího jezera. Jezero Bourbon je nejsevernější z dosud objevených a dostalo své jméno od francouzských obchodníků, kteří před několika lety doprovázeli skupinu indiánů k Hudsonovu zálivu. Je pojmenováno na počest francouzské královské rodiny.  Jezero je dlouhé sto třicet kilometrů a má kruhový tvar. Nejsou na něm žádné větší ostrovy. Země je na východní straně velmi úrodná a na jihozápadě se nacházejí nějaké hory a na mnoha místech neúrodné pláně a močály. Vzhledem k jeho severní poloze je zde extrémně chladné počasí, a proto je tu málo zvířat. O zvířatech, ptácích a rybách mám jen velmi strohé informace. Žijí zde malá stáda malých bizonů, losů a karibu. Kožešinových tvorů je zde mnoho druhů a ve velkém počtu. Ze stromů tu rostou hlavně jedle, cedr, smrk a některé druhy javoru.

Jezero Winnipeg či dle Francouzů Lac Ouinipique je dlouhé asi tři sta dvacet kilometrů a jeho šířka nebyla nikdy přesně změřena, ale předpokládá se, že má asi sto šedesát kilometrů. Jezero je plné malých ostrovů. Vlévá se do něj mnoho zatím bezejmenných, ale významných řek. Vody jsou zde bohaté na ryby, jako jsou pstruzi a jeseteři a jiné menší druhy. Půda v jihozápadní části je velmi úrodná. Na řece stojí francouzská obchodní stanice Fort La Reine, kam také přicházejí obchodníci z Michilimackinacu, aby obchodovali s Assiniboiny a Kríi. Přicházejí sem i taktéž indiáni z dalekého západu. Přinášejí velké množství indiánské kukuřice, kterou vyměňují za nože, tomahawky a jiné předměty. Jezero Winnipeg má na severovýchodě několik hor a na východě mnoho neúrodných plání. Javor nebo cukrový strom zde roste v hojném množství a sklízí se zde také úžasné množství rýže, což dokazuje, že obilí se daří i v těchto severních klimatických podmínkách. Žijí zde i bizoni, karibu a losi. Zdejší bizoni se liší od těch jižních prérijních, poněvadž jsou menší. I tady je velké množství kožešinových zvířat s vynikajících kůží. Indiáni je ve velkém loví a část svého úlovku přinášejí do obchodních stanic společnosti Hudson Bay Company, ale nedělají to moc ochotně. Indiáni mi řekli, že kdyby měli jistotu stálých dodávek zboží z Michilimackinacu, neobchodovali by nikde jinde. Ukázali mi látky a jiné zboží od HBC a nebyli s ním spokojeni. V tom však měly prsty kanadští obchodníci z Michilimackinacu, protože mají výborné znalosti ohledně obchodních intrik. Angličané jsou v tomto regionu nováčci. Francouzi jsou mistři v pomluvách konkurence a zveličováních vlastních produktů. A jsou v tom jářku úspěšní. Ale velkou v obchodě hraje vzdálenost do stanic a cesta do Hudsonově zálivu trvá v letním horku tam a zpět celé tři měsíce. A kvůli malým rozměrům jejich kánoí nemohou přepravit více než třetinu nalovených bobřích kožešin. Proto si přejí, aby se mezi nimi usadili bílí obchodníci. Jejich země sice spadá pod působnost HBC, ale společnost musí tolerovat i přítomnost jiných obchodníků, poněvadž indiáni si chrání ty, kteří mezi nimi pracují. Kromě toho obchodníci z Michilimackinacu mají licenci obchodovat na severozápadě, což znamená v oblasti Fort La Reine, jezera Winnipeg a povodí řeky Bourbon. To je působiště tzv. Couriers de Bois, kanadských dopravců zboží, kteří ovládají velké kánoe.

Lac du Bois říkají Francouzi jezeru, které v angličtině známe coby Lake of the Wood kvůli množství lesů rostoucích na jeho březích. Jsou plné dubů, borovic, jedlí, smrků a podobně. Leží téměř na východ od jižního konce jezera Winnipeg a na některých místech je velmi hluboké. Jeho délka od východu k západu je asi sto deset kilometrů a široké je pětašedesát kilometrů. Má jen několik menších ostrovů. Ryby, ptáci a čtyřnožci se příliš neliší od těch, kteří žijí u ostatních jezer. U jezera občas táboří a loví Kríové. Jezero leží na spojnici mezi Hořejším jezerem a jezery Winnipeg a Bourbon. Jeho vody nejsou považovány za tak čisté jako u ostatních jezer, protože má bahnité dno.

Lac La Pluye Francouzi nazývají Rainy Lake. Jezero údajně získalo název od prvních cestovatelů, kteří jej objevili v době mimořádných dešťů. Někdo zase tvrdí, že tam byla mlha tak hustá, že připomínala déšť. Tu působil vodopád padající do jezera na jihozápadě. Jezero se zdá být rozděleno úžinou poblíž středu na dvě části. Západní část se nazývá Velké deštivé jezero a východní část Malé deštivé jezero. Je docela mělké. Nejširší část má cirka třicet kilometrů a délka obou částí je čtyři sta osmdesát kilometrů. V západní části je voda velmi čistá a dobrá a žijí v ní vynikající ryby. Na podzim se sem slétá velké množství ptáků. Okolí je bohaté na stáda losů a karibu. Půda na březích je na některých místech velmi úrodná, ale hustě zalesněna. Žijí zde velké skupiny Čipewů.

Na východ leží několik menších jezer, která se táhnou v řetězci až ke Grand Carrying Place. Mezi nimi jsou portáže, které umožňují obchod na severozápadě. Red Lake je poměrně malé jezero na horním toku Red River. Má téměř kruhový tvar a obvod cirka sto kilometrů. Na jedné straně se nachází poměrně velký ostrov. Okolí jezera neznámé a málo navštěvované. Nedaleko leží na jihozápad jezero zvané White Bear Lake, které je téměř stejně velké jako to předchozí. Je to nejsevernější vodní zdroj napájející Mississippi. Několik kilometrů jihovýchodě se nachází řada malých jezer, z nichž žádné nemá v průměru víc než šestnáct kilometrů. Komplex se příznačně nazývá Tisíc jezer. V přilehlé oblasti je nejlepší loviště kožešin na tomto kontinentu. Indiáni se jen málokdy vrací s prázdnými kánoemi. Podle nich je na severozápadě ještě větší jezero, než je Hořejší.

Tento kraj má celkově nekonečné množství malých jezer. Některé severní přítoky řeky Missouri a St. Pierre jsou navzájem propojeny s výjimkou jednoho úseku dlouhého necelé dva kilometry, kde plavci musí použít portáž. Je to údajně cesta, kterou používají severní indiáni, když táhnou proti Póníům a národům u Missouri. V tamní zemi se prý vyskytují mandragory. Kořeny připomínající lidské bytosti obou pohlaví jsou dokonalejší než ty, které se nacházejí v oblasti Nilu v Dolní Etiopii.

Podle indiánů žije u pramenů Missouri a St. Pierre kmen „bělejší“ než všechny ostatní. Jsou to zemědělci a pokud jsem to správně pochopil, jsou to i umělci. K tomuto vyprávění dodali, že některé národy na západ od Shining Mountains mají mnoho zlata. Tyto hory oddělují vody stékající do Atlantiku od vod spadajících do Pacifiku. Lidé žijící v jejich blízkosti jsou pravděpodobně příslušníci různých kmenů, které byly kdysi poddané mexickým králům, ale časem ze své rodné země uprchly a našli útočiště v těchto končinách. To se stalo asi před více než dvěma stoletími.

Měla by to potvrdit domněnka, že hledali útočiště v hlubokém vnitrozemí. Na pobřeží se báli příšer chrlící blesky a hromy. Z jejichž útrob vycházeli muži, kteří pomocí neviditelných nástrojů nebo magické síly zabíjeli indiány na velkou vzdálenost. Když zjistili, že strašidelná plovoucí monstra nemohou proniknout do vnitrozemí, a ti, kteří z nich vystupovali se báli od těch monster vzdalovat.  Vydali se s rodinami na sever a po dlouhém putování se usadili poblíž těchto hor. Tady se cítili v dokonalém bezpečí. Winnebagové žijící u řeky Fox jsou rovněž uprchlíci. Říkají, že kdysi přišli z dalekého západu a války je donutily uchýlit se k Dakotům. Jelikož však neznali hodnotu zlata, je pravděpodobné, že byli ze svých původních sídel vyhnáni.

Je to těžké. Menší kmeny jsou kvůli neustálým válkám vystaveny změnám ohledně pobytu, že je téměř nemožné po půl století zjistit jejich původní sídliště. Pohoří, jehož součástí je Shining Mountains začíná v Mexiku a pokračuje severním směrem přes Kalifornii a odděluje vody četných řek, které ústí buď do Mexického zálivu, nebo do Kalifornského zálivu. Hory vedou dále na sever.

Mezi těmito horami jsou ještě jedny, ležící na západ od řeky St. Pierre, které se nazývají Lesklé hory, kvůli nekonečnému množství krystalových kamenů úžasné velikosti, kterými jsou pokryty. Když na ně svítí slunce, jiskří tak, že jsou vidět na velkou vzdálenost. Podle odhadů vedou do dálky pět tisíc kilometrů bez nějakého významného přerušení, což dle mého názoru nemá ve světě obdoby. Pravděpodobně se ukáže, že jejich nitro skrývá více bohatství než pohoří v Indostánu a Malabaru nebo na Zlatém pobřeží Guineje. Na západ od těchto hor mohou být objevena další jezera, řeky a země, které poskytnou luxusní základ pro život několika generací. Mohou skýtat útočiště uprchlíkům bezohledných tyranů, pronásledovaným z náboženských důvodů či prostým emigrantům před chudobou. Tady by mohly být jejich potřeby uspokojeny.

Vraťme se k Assiniboinům a Kríům, které jsem opustil v Grand Portage. Od nich jsem obdržel výše uvedený popis jezer ležících severozápadně od tohoto místa. Očekával jsem, že obchodníci dorazí později než obvykle, a protože nás tady bylo více než tři sta, naše zásoby potravin se téměř vyčerpaly. Čekali jsme netrpělivě příjezd nových sezonních obchodníků. Jednoho dne, kdy jsme tak všichni vyhlíželi jejich příjezd z vyvýšeného místa nás hlavní šaman kmene Krí vyzval na setkání s Velkým duchem. Chtěl nám předpovědět, kdy kýžení obchodníci dorazí. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, protože jsem předpokládal, že se jedná jen o nějaký kouzelnický trik, který je tak běžný k oklamání neznalých indiánů. Náčelník mi prozradil, že to šaman dělá hlavně kvůli mně, aby zmírnil mou úzkost a zároveň mě přesvědčil, jak velký vliv má u Velkého ducha. Následujícího večera se měla konat duchovní konfrontace. Když bylo vše řádně připraveno, uvedli mě do prostorného stanu, jehož krytina byla zatažena, aby nebylo možné do něj vidět. Stan byl obklopen velkým počtem indiánů. Vešel jsem dovnitř a posadil na kůže pro tento účel připravené. Uprostřed byl nějaký podlouhlý předmět vypadající jako rakev, která by klidně pojala dospělého člověka střední velikosti. Stan byl dokonale osvětlen velkým počtem pochodní vyrobených z borovicových a březových třísek, které indiáni drželi v rukou.

Za několik minut vešel kejklíř. Přímo u mých nohou ležela rozprostřena úžasně velká losí kůže. Šaman se krom bederní roušky úplně svlékl a lehl si na tu kůži. Ležel na zádech. Pak se chopil jednoho okraje kůže a přikryl se jí. Potom vzal tu druhou a přeložil jí také přes sebe, takže mu čouhala jenom hlava. Posléze k němu přistoupili dva mladí muži a pevně ho omotali cirka čtyřicetimetrovým řemenem vyrobeným z losí kůže. Takto svázaného po způsobu egyptské mumie ho vzali za paty a hlavu a odnesli ven. Nespouštěl jsem z něj oči, aby by nic neuniklo, se záměrem odhalit podvod. Šaman začal mumlat. Neustále zvyšoval hlas, dokud nebyl srozumitelný. Mluvil směsicí jazyků Odžibwejů, Ottawů a Kríů, ale rozuměl jsem jen velmi málo. Hlas nakonec zvýšil na maximum až se dostal do transu. Blouznil a modlil, až mu šla z úst pěna.

Takhle zůstal na místě téměř tři čtvrtě hodiny a neustále křičel s neochabující energií, než odpadl a ležel beze slova zcela vyčerpaný. Pak znenadání vyskočil na nohy, přičemž bylo vůbec nemožné, aby mohl hýbat nohama či rukama. Shodil ze sebe přikrývku i řemen tak rychle, jako by to shořelo. Následně začal oslovovat kolemstojící pevným a jasným hlasem: „Bratři moji, Velký duch na mou naléhavou žádost odpověděl a určil mne za prostředníka. Zítra až bude slunce na nejvyšším bodu, připluje kánoe a lidé na ní nám sdělí, kdy obchodníci dorazí.“ Poté se oblékl a odešel. Přiznám se, že jsem byl velmi zmatený. Jelikož se na mne upíraly oči všech indiánů, nedal jsem na sobě nic zdát.

Následujícího dne se všichni indiáni před polednem shromáždili na vyvýšenině s výhledem na jezero. Starý náčelník ke mně přistoupil a ptal se, zdali věřím v to, co šaman předváděl. Odpověděl jsem, že nevím. Všichni upírali střídavě oči na jezero a na mne. Jakmile slunce dosáhlo svého zenitu, zpoza mysu vyplula kánoe. Sotva jí indiáni uviděli, vznesli všeobecný pokřik a podle jejich výrazů se zdálo, že triumfují nad zájmem, který jejich kněz zjevně měl u Velkého ducha.