Ben Comee - Kapitola šestá - Poprvé v bitvě - Nahkohe

Několik dnů po večírku v Raymond’s Tavern jsem šel s Amosem do Concordu. chtěli jsme se konečně přihlásit k Rogersovým strážcům. Neměli jsme žádnou okázalou uniformu. Naše šaty byly prosté. Byly mdlé barvy, aby v lese nebudily nepatřičnou pozornost. Měli jsme vlastní zbraně, ale v kasárnách jsme nafasovali přikrývku, zimník, sekeru, dřevěnou čutoru, sněžnice a brusle. Čekali jsme ve městě do konce ledna, než se dostavil Rogers s pěti kompaniemi, které naverboval v New Hampshire. Jednalo se většinou o sveřepé a zádumčivé hraničáře od Amoskeag Falls, kteří měli bohaté zkušenosti s bojem s Abenakii. Rekruti z Middleesexu byli zařazení do těchto kompanií včetně mě a Edmunda. V naší četě sloužil jakýsi McKinstry, starý šedovlasý lovec kožešin a John Martin, houževnatý chlapík jen o několik let starší než já.

Pak jsme se odebrali do Bostonu. Odsud jsme část cesty pluli na lodi, než jsme došli na sněžnicích k určenému shromaždišti. Tam si nás vzal do parády osobně Rogers. Okamžitě nás rozdělil do čet a husím pochodem jsme se vydali na další cestu. Na křídlech se pohybovaly hlídky a hlídaly nás před úskoky nepřítele. Cestou nás nováčky Rogers neustále poučoval, jak se v zimě a ve sněhu pohybovat na území nepřítele: „Necpěte se hlavně na sebe! Držte rozestupy na několik kroků od sebe povídám! Nepřítel pak nezastřelí dva muže jednou ranou. Proto o tom mluvím. Jakmile se dostanete do bažin, změňte způsob pochodu a jděte vedle sebe. Kdybyste tam šli husím pochodem, připravili byste pohodlnější stezku pro nepřítele, který by vás snáze a rychleji pronásledoval. Při průzkumu krajiny se postavte na bezpečné místo. Pošlete dopředu na průzkum pár mužů. Další rada mužové! Jestli budete přinuceni k ústupu, jděte k nejbližší řece, ale vyhněte se obvyklému brodu. Tam může v záloze číhat nepřítel. Jestli budete pochodovat podél jezera, či řeky, držte od břehu bezpečnou vzdálenost, abyste nebyli chyceni do pasti. Na válečné výpravě se vyhýbejte běžným trasám a vracejte se jinou cestou. To si pamatujte!"

Mašírovali jsme a Rogers nás školil takříkajíc za pochodu. Prošli jsme Worcesterem, Brookfieldem a Northamptonem směrem k Pontoosuc Fort, kde na nás čekali indiáni Mohegani a Stockbridgeové vedeni náčelníkem Jamesem. Došli jsme k holandské osadě Kinderhook na řece Hudson. Počasí bylo studené a řeka přes noc zamrzla. A hle, jak se nám v tuto chvíli hodily brusle. A tak jsme bruslili proti proudu až do samotné pevnosti Edward. Bylo to velmi silné opevnění s mocnou dělostřeleckou baterií. Stála na levém břehu řeky a na protějším ostrově měli tábor rangeři chráněný opevněným srubem. Kasární budovy byly prosté sruby s kůrovou střechou a tou dobou byly ve velmi mizerném stavu.

Drsní hraničáři z New Hampshire spali venku. Byli na to zvyklí a Rogers s nimi držel basu. Ti chlapi trávili skoro celý svůj život v lese, kde zápasili s litou zvěří a divokými indiány. Vedli v podstatě stejný život, akorát na trošku jiné úrovni disciplíny. Měli šaty šité z jelenice, včetně mokasínů. Jak už jsem řekl, byli sveřepí, vážní a nemluvní. Zažili tolik nebezpečných situací, až se zdálo, že už nemají z ničeho strach. Na Francouze a indiány pohlíželi, jako na škodnou zvěř, kterou je třeba bez milosti hubit. Z jejich úhlu pohledu se není co divit, poněvadž ve svých osadách již mnohokrát slyšeli válečný ryk indiánů a zažili ledasco. Mnohokrát museli stavět své vypálené sruby a mnohokrát museli kopat hroby svým příbuzným a přátelům. Pohlíželi na indiány, jako na vlky a hady, a tak s nimi zacházeli. Dleli v lese tak často, až se jim smysly vyvinuly do citlivosti dravých lesních šelem. Byli neustále ve střehu. Jejich bystré oči a ostrý sluch citlivě vnímal veškeré pohyby v divočině. S indiány bojovali tak dlouho, že již byli stejně divocí a skalpování jim nedělalo žádný problém. Věřím, že Rogers neměl ve svých řadách houževnatější a urputnější chlapy než tyto. Byl jsem pyšný, že jsem nyní jedním z nich. Starý McKinstry na jejich adresu konstatoval: „Jsou to zatracení neotesanci Bene. Přesto mi věř, že až se dostaneš do první bitky, budeš rád, že jsou právě tito neotesanci po tvém boku. Vzdělaní jářku nejsou, ale o lese ví všechno, co potřebují a vědí, jak bojovat s indiány. To je vše, co tady potřebujeme.“

Každý večer jsme nastupovali k raportu v plné polní. S mušketou, ve váčku šedesát olověných kulí, v rohu šedesát dávek střelného prachu a sekerou. To byla hlavní výzbroj. V bojové pohotovosti jsme museli nastoupit do jedné minuty. Nakonec byly čteny rozkazy na další den a rozděleny stráže.

Po několika dnech pobytu na ostrově za mnou přišel kapitán Rogers a povídá: „Pojď Comee, jdu tam naproti do pevnosti a potřebuji někoho, kdo mi pomůže odnést pár věcí.“ Samozřejmě jsem nabídku ochotě přijal, jelikož to mohla být příjemná změna. Přešli jsme zamrzlou řeku a vstoupili do opevnění. Byl jsem jako u vytržení, neboť jsem něco tak ohromného ještě nikdy neviděl. Byli tam vojáci v krásných červených kabátech, skotští Horalé ve skládaných suknicích a plédech, a také několik našich provinčních vojáků v modrém. Provinční vojáci povětšinou trávili zimu se svými rodinami.

Rogers šel na velitelství za plukovníkem Havilandem a cestou mi povídá: „Bude to asi chvíli trvat, takže mne čekej asi za hodinu.“ Měl jsem tedy volno a mohl jsem se podívat na ty skotské Horaly z regimentu „Black Watch.“ Poslouchal jsem jejich mluvu, a jak si povídají. Jeden z nich se mě optal, zdali někoho hledám, tak jsem řekl: „Inu ano. Jsem totiž skotského původu, tak jsem zvědavý, zdali mezi vámi není nějaký McComee, či Munro.“ Skot přikývl, podíval se přes plac a zvolal: „Hectore! Hectore Munro! Je tady někdo z tvých příbuzných!“ načež přiběhl velký asi třicetiletý pořez.

„Cože?“ divil jsem se. „Neměl jsem vůbec tušení, že někdo další z našeho rodu pobývá v těchto končinách?“

„Inu to bylo tak,“ povídá chlap. „Moje babička byla Munroová a její syn byl zajat, když se účastnil bojů proti králi Charlesi Prvnímu. Pak jsem byl deportován do Ameriky, kde byl on i jeho potomkové stále považovaní za zločince. No a já s bratry Donaldem a Charliem jsme byli rekrutování do Dvaačtyřicátého pluku a zažili jsme věru tvrdý režim. Potom z nás vytvořili regiment Horalů, ale předtím jsme museli složit přísahu králi Jiřímu. Díky tomu bylo našemu rodu odpuštěno.“ Odvedl mne do ubikace za svým bratrem, abychom se seznámili, a abych se dozvěděl víc o našem klanu. A opravdu jsem se dozvěděl víc, než jsem doposud znal. Zdá se, že každý velký generál v téměř každé armádě je Munro a jeho původ pochází snad od samotných časů praotce Noema. Musel jsem se ale rozloučit, poněvadž uplynula hodina a já musel na velitelství za kapitánem Rogersem. „Tak ty patříš k Rangers? Jsou to príma chlapíci a mnoho z nich jsou jistě dobří Skoti. Běž za ním! Jistě se ještě uvidíme,“ řekl jeden z bratrů na rozloučenou.

Na velitelství mi Rogers povídá: „Pojďme ještě ke kramáři. Potřebuji koupit nějaké věci, které nám na ostrově scházejí.“ Když kapitán nakupoval, zaposlouchal jsem se do rozhovoru dvou anglických důstojníků, kteří tam popíjeli a stěžovali si na osud staré dobré Anglie: „Toto je smutný den pro naši vlast příteli,“ povídá jeden z nich. „Ano. Země se již niky nevzchopí z těch strašných dluhů, které má kvůli těmto zpropadeným provinciím,“ reagoval ten druhý. Rogers nemohl odolat, aby se nepřidal: „Ale no tak pánové! Netrapte se a naložte vaše trable na naše hřbety!  Řešení je prostě prosté! Podívejte se. Já tady zaplatím polovinu státních dluhů a zde můj dobrý přítel zatáhne tu druhou půlku. No a království se zbaví všech potíží. Co tomu říkáte?“

„No jemine! Ať se propadnu, jestli vy dva nejste vykutálení chlapíci. Prosím, přisedněte a napijte se s námi,“ zval nás jeden z nich. Ten bláznivý Roger mne představil, jako hraběte z Middleesexu a oni, představte si, přede mnou smekli klobouky a objednali další pití. Já si však na přípitek sotva cucnul, protože nemám v povaze připíjet si s omezenými blázny. Naštěstí jsme se s nimi hned rozloučili, takže jsem popadl nákup a šel ven. Tam mi Rogers říká: „Dobře Comee, nejčkom jsme vyrovnali státní dluh, aniž bychom pro něj hnuli prstem. To je dobré ne? Je tady ale další věc, a té se asi tak snadno nezbavíme. Stará vlast nám tu poslala věru podivné velitele. Byl mezi nimi Braddock, který promarnil nejen svůj život, ale i celou armádu. Dále tu je zbabělec Webb. A Loudon, náš nynější velitel nám dává příkazy, ale je to jenom pro kočku. Jsou jako obrázky svatého Jiřího, které visí po krčmách. Je stále na koňském hřbetu, ale nikdy se nikam nedostane. Anebo tento plukovník Haviland, zde velící důstojník! Horší vzorek hlouposti jsem ještě nikdy neviděl. Kapitán Israel Putnam z Connecticutu byl před týdnem poslán na průzkum, a ještě, než odešel, Haviland veřejně prohlásil, že po jeho návratu nás pošle proti Francouzům. Jenže jeden z Putnamových lidí dezertoval k nepříteli a další byl zajat, takže Frantíci již všechno vědí. Putnam tvrdí, že u pevnosti Carillon táboří na šest set indiánů a Haviland nás tam chce poslat všehovšudy s necelou dvou stovkou mužů? Inu tak se chlapče dočkáš, že se příští týden dostaneš do pěkně ostré patálie. Doufejme, že to přežijeme.“

Když jsem se vrátil na ostrov, řekl jsem Edmundovi a Amosovi, co jsem se od Rogerse dozvěděl a řeknu vám, že nám z toho moc veselo nebylo.

Desátého března jsme se vydali na pochod. Uháněli jsme na sněžnicích skrz rozsáhlý a hustý les. Na noc jsme se utábořili u potoka, u kterého jsme si postavili jednoduché přístřešky z větví. Byly rozdělány velké ohně a vařila se večeře, po které se kouřily dýmky. Následně jsme se zachumlali do přikrývek a oddali se spánku.

Druhý den ráno jsme dorazili k jezeru George a spatřili zčernalé a pochmurné ruiny pevnosti Fort William Henry. Opevnění padlo před osmi měsíci a posádka byla zmasakrována. Martin u toho tenkrát byl, kdy pevnost obléhal Montcalm a těžkými děly jí rozstřílel. Na zajatce, kteří odevzdali zbraně se následně vrhli opilí indiáni a zabili a skalpovali většinu z nich. Martin zachránil malého chlapce, jehož rodiče byli zabiti a utekl s ním hustým lesem.

Šli jsme podél jezera ve třech řadách. Jezero bylo zamrzlé, tak jsme mohli jít zkratkami mezi ostrovy a obcházeli jsme strmé útesy. Na druhém břehu rostly husté lesy a k nebi se tyčily hory. Tu noc jsme tábořili poblíž First Narrows. Následujícího dne jsme se odklonili od jezera a vydali se k mysu zvanému Sebattis Point. Během pochodu jsme se zarazili, tak se ptám: „Co se děje Martine? Proč zastavujeme?“

„Ty jsi neviděl toho běžícího psa? Běžel přes jezero jenom kousek od nás?“

„No ano, viděl jsem nějaké zvíře, a co má být?“

„No byl to přece pes! A tam, kde je pes je pravděpodobně člověk. A pokud je to v lese, bude to pravděpodobně indiáni. Co by dělal pes venku tady sám?“

Martinovy obavy se naštěstí nenaplnili a nikdo se neobjevil. Utábořili jsme se brzy ve dne, jelikož nás čekal noční pochod po jezeře. Respektive to bylo bruslení po zamrzlém jezeře. Po několika hodinách nám přední hlídka poslala depeši ohledně spatření ohně na některém z ostrovu. Nebyli si sice jistí, ale pro jistotu nás varovali. Velitel nařídil uschovat saně a batohy, načež jsme se vydali hledat cizí tábor. Žádné stopy po ohništi jsme však nenašli. Rogers se domníval, že to mohlo být světlo ze starých shnilých pařezů. Martin byl ovšem jiného názoru: „Byl tam oheň povídám. Nejdřív tu byl ten pes, pak ten oheň. Ten oheň mohl být přece uhašen a ve tmě je těžké najít černé spálené klacky. Kdyby to bylo světlo ze starého hnijícího pařezu, někdo z nás by ho přece musel vidět. Francouzi nejsou hlupáci. Vědí, že přicházíme a indiáni nás sledují. Povídám, že nás čekají ještě horké chvíle.“  

Opustili jsme jezero, abychom unikli případným pozorovatelům. Šli jsme dál lesem pod horou, která se tyčila nad pevností Carillon. V poledne jsme se zastavili a Rogers nám melduje: „Jsme asi tři kilometry od předních hlídek Francouzů. Počkáme tu pár hodin a pak půjdeme dál. Až přijde noc, připravíme jim léčku. Naším cílem budou hlídky, které ráno vyrazí do služby. Rozumíte chlapci?“

Rozuměli jsme velmi dobře. Nás nováčky čekal první střet s nepřítelem, takže jsme byli dostatečně rozrušeni. Šli jsme po svahu, přičemž jsme po pravé straně měli nad sebou strmou horu a po levici potok. Šli jsme podél proudu v očekávání, že nepřítel dělá to samé. Sníh byl hluboký přes metr což nám poněkud znesnadňovalo pochod, ale díky sněžnicím jsme to zvládali.

Pak se vrátila předsunutá hlídka se zprávou, že nepřítel je před námi. Jednalo se o oddíl devadesáti mužů, převážně indiánů. Rogers vydal rozkaz: „Hoši! Nyní nastal čas dát nepříteli co proto. Ukryjeme se tady rovnou za tímto břehem. Budeme pěkně v řadě vedle sebe. Budeme ležet hezky v úkrytu. Trpělivě čekejte, dokud nedám signál výstřelem z pušky. Pak vyběhnete a do těch pacholku se pustíte!“ Velitel se schoval ve křoví, odkud viděl přes břeh. Leželi jsme zcela tiše a nehybně. Kapitán nakonec místo výstřelu zařval: „Teď chlapci! Na ně!“

Briskně jsme vyskočili a začali střílet. Bylo to poprvé, co jsem viděl i indiány a věru vypadali velmi odpudivě. Viděl jsem je u potoka v mokasínech, legínách a bederních rouškách a nějakým pláštěm z kůže přes ramena. Měli péra ve skalpové kadeři a tváře a hruď měli pomalované červeno černými pruhy.

Vystřelili jsme salvu a mnoho z nich padlo a zbytek se rozprchl. Byli jsme nadšeni, neboť jsme se domnívali, že je to vítězství. Pustili jsme se za nimi, avšak jářku jsme vběhli rovnou do vosího hnízda. Ta první skupina byla totiž jenom přední hlídka, takže jsme vběhli před hlavně několika set dalších Francouzů a indiánů. Vypálili do nás salvu a rázem zabili téměř padesát našich dobrých mužů. Byl to hrozný zážitek. Kulky kolem mne hvízdaly a po mém boku padali mrtví. Museli jsme ustoupit a přeskupit se. Poté, co nám to podařilo, nabili jsme muškety a opětovali palbu.

Zaslechl jsem vedle sebe hlas: „Tak co soudíš o téhle střílečce Bene?“ poznal jsem Martina. V tu chvíli ani nevím, co jsem si myslel, neboť se nepřítel vrátil a tentokrát ze tří stran. Museli jsme pokračovat v nepřetržité palbě, abychom si je udrželi od těla. Divoké válečné pokřiky nepřátel se rozléhaly lesem. Ta střelba a kouř vytvářela peklo. V tu chvíli jsem začínal propadat panice přiznám se. Když jsem se ale pozorně rozhlédl kolem sebe, spatřil jsem za stromy sveřepé hraničáře. Byli klidní a stříleli, jako by byli na lovu krocanů. To mi okamžitě vrátilo sebevědomí a jak se boj vyostřoval, zaplavila mě zuřivá zlost. Chtěl jsem zabíjet. Zabíjet co nejvíce nepřátel a vyrovnat staré účty.

Měli jsme štěstí, že nás zezadu chránila hora. Indiáni se pokoušeli prolomit naše linie na pravém křídle. Naši vůdci však proti nim poslali útočnou skupinu, která je odrazila. Další nepřátelé to pak zkoušeli po levém křídle, ale i ti byli odraženi. Edmund, Amos a já jsme bojovali s hlavními silami ve středu. Nabíjeli jsme a stříleli, jak nejrychleji jsme mohli. Nebylo čas na řeči. Někdy byli indiáni pouhých dvacet metrů od nás a někdy jsme se dokonce promíchali a bojovali muž proti muži. To už jsem se musel chopit sekery. Když se na nás vrhli tito ďábelsky vypadající divoši s červenou a černou barvou na tváři, sekal jsem a sekal. Sekal jsem sekerou v pravé ruce a levou rukou jsem držel mušketu a odrážel údery. Rána do paže mi vyrazila sekeru z ruky. Zůstala mi už jenom puška, kterou jsem musel použít jako klacek. Byla to stará, dlouhá a těžká zbraň a dobře mi posloužila. Vztek a vzrušení mi dodalo sílu, takže jsem s ní mlátil hlava nehlava, až mi nezbyla než ohnutá hlaveň.

Když jsme odrazili útok, sebral jsem nějakou francouzskou mušketu i sekeru. Na zemi se toho válelo plno, protože mrtvých a umírajících bylo také mnoho. Bojovali jsme s nimi asi hodinu a půl, během které jsme ztratili přes sto mužů. Rogers byl povětšinu času uprostřed boje a řídil naše pohyby. Když se začalo stmívat, vykřikl: „Je to zbytečné hoši! Musíme odtud pryč. Následujte mně!“

Běželi jsme na horu, kde poručík Phillips s několika muži bojoval s indiánskou hordou, a tam jsme se dostali do dalšího horkého boje. Postupovali jsme podél úbočí, kde jsem tratil sněžnice. Nemohl jsem myslet na jejich ztrátu, protože bylo třeba bojovat. Rogers zakřičel: „Rozptylte se hoši! Nejčkom už každý sám za sebe. Sejdeme se u First Narrows.“

Nabil jsem zbraň a brodil se hlubokým sněhem, jak nejrychleji to šlo. Cítil jsem někoho v zádech, tak jsem se ohlédl. Spatřil jsem za sebou indiána na sněžnicích. Vyrazil do svahu, aby mu sněžnice neposkytovaly žádnou výhodu. Vystřelil a minul mě. Využil jsem situace, otočil se a zastřelil ho, ještě předtím, než po mně hodil tomahawkem. Padl a než jsem k němu došel, byl už mrtvý. Není příjemné dívat se do tváře člověka, kterého jste právě zabili, i když to byl jenom rudoch. Pohled do tváře s vytřeštěnýma očima zůstane v paměti. Padla na mne únava a jakýsi pocit viny, když jsem ho obíral o sněžnice, pušku a střelivo. Vzal jsem si i jeho kožešinový plášť, protože jsem zahodil svou deku a noc bude jistě mrazivá.

Bloudil jsem lesem, dokud nevyšel měsíc. Díky němu jsem už věděl kudy se vydat. Došel jsem k jezeru a přes něj k úžině, kde jsem našel zbytky naší skupiny. Edmund a Amos tam byli naštěstí také. Více než dvě třetiny našeho oddílu padly či se pohřešovaly. A mezi živými se nenašel nikdo, kdo by neměl nějaké řezné nebo střelné zranění. Byli jsme vyčerpaní. Jak se dalo předpokládat, noc byla mrazivá, ale nám musely stačit jenom deky. Rozdělávat ohně by bylo jako zažehnout pro nepřítele maják. Schoulili jsme se těsně k sobě jako ovečky, abychom se zahřáli. Svým ukořistěným pláštěm jsem přikryl jednoho těžce zraněného.

Za rozednění jsme se vydali k jezeru, kde nás čekal kapitán Stark s posilami a saněmi pro zraněné. Odsud naše cesta pokračovala do Fort Edward. Když jsme druhého dne probírali s Edmundem a Amosem bitvu, přišel za námi Rogers. „No, hošani? Nečekali jste, že si za tak krátkou dobu v mé armádě užijete tolik legrace což?“ smál se.

„Ano, pane. To tedy hodně! Jsme jářku spokojení. A teď se budeme klidně dlouho nudit.“

Rangers utrpěli v bitvě tak těžké ztráty, že se po nich nějakou dobu nic nečekalo. Do pole se vydaly další průzkumné oddíly, ale ničeho nedosáhly.