Jonathan Carver - Indiáni - Nahkohe

V říjnu 1768 jsem se vrátil do Bostonu, ve kterém jsem nebyl dva roky a pět měsíců. Od té doby jsem urazil na cestách téměř jedenáct tisíc dvě stě kilometrů. Jakmile jsem si řádně utřídil svůj deník a mapy, vydal jsem se do Anglie, kde jsem hodlal předložit své objevy ve prospěch Koruny. Ovšem realizace mých plánů byla brzděna nešťastnými rozpory mezi Velkou Británií a koloniemi. Pokud bude mír obnoven, nepochybuji, že země, které jsem popsal, budou pro vlast bohatým zdrojem prostředků. Troufám si říci, že bohatší než samotná Indie či Bermudy. A já budu věru patřičně hrdý a upřímně šťastný, že jsem se na tom všem podílel.

Nemohu zakončit vyprávění o svých cestách, aniž bych vyjádřil svou vděčnost dobrotivému Bytí, které mě neviditelně chránilo před nebezpečími, která mne nevyhnutelně provázela tak dlouhou cestu mezi divokými a nevzdělanými divochy. Zároveň mi prosím nevyčítejte marnivost či domýšlivost, když prohlásím, že výše uvedené důvody nebyly jediné, které mě vedly k tak náročnému úkolu. Neomezovaly se pouze na ekonomické výhody, ale především na ušlechtilejší cíle. Byl to omezený sociální a náboženský stav, ve kterém žije velká část mých indiánských bližních. To ve mně vzbudilo neodolatelnou touhu prozkoumat neznámé oblasti, které tito lidé obývali a zavést u nich kultivovanější mravy. Proto je třeba získat znalost jejich jazyka, zvyků a mravů. Přiznávám, že malý prospěch už mnoho indiánských národů se styku s Evropany má, to mne však v mých charitativních záměrech neuspokojilo. Indiáni totiž převzali i neřesti, které evropská kultura sebou přináší. Proto jsem se rozhodl vytrvat. Nemohl jsem si namlouvat, že bych budu schopen tento velkolepý záměr uskutečnit sám, jsem ale ochoten přispět vším, co bude v mých silách. Kdyby tak učinil každý, každý, kdo má nějaký vliv, určitě by byly tyto úžasné věci rychle dokončeny.

Je pravda, že indiánům zcela nechybí náboženské cítění. Uctívají Velkého Stvořitele s čistotou, jakou neznají národy, které mají větší možnosti se v tom zdokonalovat. I jejich náboženské zásady nejsou zdaleka tak bezchybné, jak by se zdálo, žel jsou smíšené s obřady, které značně snižují jejich dokonalost. Kdyby mezi ně mohly být zavedeny doktríny pravého a živého křesťanství, jistě by to vedlo k odstranění pověrčivých a modlářských nečistot. Jeho mírná a dobrotivá pravidla by rovněž přispěla ke zmírnění jejich neúprosné povahy a ke zjemnění jejich divokých mravů. Budu šťasten, pokud k tomu tato publikace přispěje. A nyní o indiánech.

Původ domorosých kmenů

Způsob, jakým se v Americe objevili první obyvatele je od doby jejího objevení předmětem nesčetných úvah. Kdybych se pokusil shromáždit všechny názory a úvahy autorů, kteří se na toto téma chopili pera, jejich výčet by daleko přesáhl hranice, které jsem si stanovil. Žel nám nejvíce schází psané záznamy samotných indiánů, kteří však písmo neznají a jejich ústní tradice je nejistá.

Většina historiků a cestovatelů, kteří se zabývali americkými domorodci se na několika věcech shodují. Staré národy pravděpodobně o existenci Ameriky věděly. Platón ve svém díle Timaios tvrdí, že za ostrovem Atlantida v západním oceánu je další množství ostrovů a za nimi obrovský kontinent. O původu Američanů psal španělský misionář a Jezuita Joseph De Acosta. Oba se snažili na základě tradic Mexičanů, Peruánců a dalších národů objevit původ indiánů, a že k tomu přispěly různé národy. Otec De Acosta nevěří, že se do Ameriky dostali po moři, poněvadž neznali kompas. Míní, že přešli buď ze severu Asie či Evropy. Odmítá tvrzení, že byla osídlena Hebrejci.

Dle vlámského spisovatele Johna De Laëta byla Amerika osídlena Skyty či Tatary brzy po potopě světa, kdy se Noemovi vnukové rozptýlili po celé zemi. Podle něj jsou nejsevernější indiáni rysy a barvou pleti a způsobem života podobní východním Asiatům.

Grotio tvrdí, že přes Grónsko přešli do Ameriky Norové. Jenže Grónsko bylo objeveno až v roce 964 a my dobře víme, že jistí indiáni přišli jezeru Texcoco roku 700. Dle ústní tradice Mexičanů, přišli tito divoši z Nového Mexika a Kalifornie, proto je jisté, že Severní Amerika musela být obydlena již mnoho století předtím. Skuteční Mexičané založili své impérium v roce 900 poté, co vyhnali všechny vetřelce. Potomky Norů rozhodně nejsou.

Dle Plinia mohlo dojít k migraci ze západního pobřeží Afriky, zejména z Kanárských ostrovů. Cesta z Kanárských ostrovů není do Ameriky ani moc dlouhá a obtížná. Podle výpočtů podobných autorů se to muselo stát před více než dvěma tisíci lety v čase, kdy byli Španělé sužování Kartaginci. Od nich získali znalosti o navigaci a stavbě lodí.
Dalšími adepty na předky indiánů mohou být Britové, Irové a Velšané. Jako důkaz uvádí následující pasáž z Dějin Walesu, kterou napsal Dr. David Powel v roce 1170. Tam se uvádí, že Madoc, jeden ze synů velšského prince Owena Gwynnitha, znechucen občanskými válkami mezi jeho, vybavil několik lodí a opatřil je vším potřebným pro dlouhou plavbu. Chtěl hledat nové země na západ od Irska. Našel neobydlené úrodné země a nechal na nich část svých lidí a vrátil se domů pro nové osadníky a zásoby.

Vlámský autor se věnuje i Skythům. Všímá si, že několik národů na sever od Kaspického moře vede kočovný život a má podobný životní styl coby ten indiánský. Ačkoli nejsou podobnosti zcela dokonalé, něco na té úvaze je. Podobné shody jsou u národů, které se podle ruských zpráv usadili na velké řece Ob. Tito kočovníci mohli přejít do Ameriky přes zmrzlé moře na saních.

Portugalec Emanuel de Moraez ve své Historii Brazílie tvrdí, že Amerika byla osídlena Kartaginci a Izraelity. Jejich postup na západ ovšem zastavil kartaginský senát a lidé, kteří se už usadili v nově objevených zemích, byli odříznuti od svých krajanů. Tam upadli do barbarství. Pokud jde o Izraelity, autor se domnívá, že k dokonalé podobnosti mezi nimi a Brazilci chybí pouze obřízka.

Učený Holanďan John De Laët vyjadřuje nevíru, že by Amerika byla osídlena před potopou. Krátký časový úsek mezi stvořením světa a potopou by to neumožnil. Po potopě pronikli lidé a suchozemská zvířata do Ameriky jak po moři, tak po souši. Někdo náhodou a jiní záměrně. Ptáci se tam dostali letem, což jim umožnilo odpočívání na skalách a ostrovech rozptýlených v oceánu. Divoká zvířata mohla najít volný průchod po souši. Pokud tam nevidíme koně, skot a další hospodářská zvířata, kočovné národy prostě neznali jejich využití. Soudí, že osidlování začalo ze severu. Věří, že první šli Skythové, po nich Féničané a Kartaginci přes Atlantický oceán a nakonec Číňané přes Tichý oceán. Někdo tam byl zavlečen bouřemi, protože po celé délce kontinentu nacházíme nepochybné stopy smíšení severních národů. A konečně, že se tam mohli dostat i někteří Židé i křesťané, ale už v době, kdy byl celý Nový svět osídlen. Sám nakonec uznává, že odhalit pravdu je spojeno s velkými obtížemi. Je to tím, že toho víme málo o geografii severu i jihu. Španělé coby první objevitelé Nového světa žasli nad dvojitou cestou mezi Quitem a Cuzcem. Tak ohromný podnik by nedokázali realizovat ani Římané.

Krom zmíněných migrací tu byla ještě tříletá výprava Féničanů ve službách izraelského krále Šalamouna. Na základě zápisu Josefa Flavia vyplula z Tyru, přeplula Středozemní moře a vydala se k západnímu pobřeží Afriky pro slonovinu a pávy. Pak pokračovala do Ofiru, ostrov Hispaniola pro zlato. V tom ho podporuje i Kolumbus, který při objevu tohoto ostrova myslel, že dokáže najít pece, ve kterých se zlato rafinovalo.

Francouz Pierre De Charlevoix ve svém deníku z cesty po Severní Ameriky z roku 1720 shrnul názory různých autorů a připojil své vlastní. Je třeba velká pozornost je od sebe odlišit. Podle něj byli první obyvatelé Ameriky Tataři a Peršani. Soudí, že pro jejich přechod slouží pevninská šíje mezi Asií a Amerikou. Svůj argument podpořil příběhem francouzského Jezuity Grollona. Grollon působil v misích Nové Francie a následně v Číně. Když misionář jednou cestoval zemi Tatarů, potkal huronskou (wyandotskou) ženu, kterou znal z Kanady. Zeptal se jí, jak se dostala do, tak vzdálené země. Odpověděla, že byla zajata ve válce a převážena ze země do země, až se dostala sem. Jiný Jezuita mluvil o španělské ženě z Floridy. I ona byla zajata indiány a postupně se dostala až na sever, do extrémně chladné oblasti. Odtamtud se nakonec dostala do země Tatarů.

Ti, kteří se plavili nejdále podél pobřeží Kamčatky tvrdí, že je to konec kontinentu. Španěl Francis Guella zase tvrdí, že tam je šíje široká sto šedesát kilometrů. Japonci tvrdí, že tam je záliv a za ním souše. Charlevoix dochází k závěru, že alespoň jeden národ v Americe má původ v Skytech a Tatarech.  

Navigace možná byla v dávných dobách dokonalejší než dnes. Kdo by věřil, že Noe a jeho přímí potomci neznali toto umění? Že by to stavitel a kormidelník největší lodi, jaká kdy existovala k plavbě po nekonečném oceánu neznal? A to ještě na příkaz Velkého Stvořitele?

Charlevoixe dále porovnává jazyky indiánů s jazyky různých národů. Mnoho cestovatelů a misionářů zná jazyky Nového světa. Je třeba je porovnat s mrtvými a živými jazyky Starého světa, aby se dala podobnost vysledovat. Dialekty si navzdory změnám určitě zachovaly dostatek prvků mateřského jazyka. Pak tu máme výzkum mravů, zvyků, náboženství a tradic. Pravda, nové tradice nahrazují ty staré, proto se po uplynutí dejme tomu dvou století ocitáme ve stavu nejistoty.

Přidám ještě názor Jamese Adaira. Ten žil mezi indiány čtyřicet let a v roce 1772 vydal jejich historii. Bez váhání prohlašuje, že američtí domorodci jsou potomky Izraelitů, buď z doby, kdy byli námořní velmocí, nebo krátce po rozptýlení. Tvrdí to na základě jejich náboženských obřadů, občanských a válečných zvyků, svatebních a pohřebních obřadů. Mravů, jazyka, tradic a dalších podobností. Naproti tomu jsou Číňané se svým náboženstvím, zákony a zvyky úplně rozdílní. Naše nejlepší lodě nyní plují do Číny téměř půl roku a je velmi nepravděpodobné, že by se Číňané pokoušeli o tak nebezpečné objevy s malými plavidly. Neznají ani kompas. Čína je od Ameriky vzdálena téměř třináct tisíc kilometrů. Žádný starověký spisovatel nás neinformuje o jejich námořních dovednostech. Nikdy nebyli námořní velmocí.

Důvody, které vedou pana Adaira k domněnce, že Američané pocházejí z Židů, jsou následující:
Za prvé - jsou rozděleni do kmenů a mají nad sebou náčelníky
Za druhé – uctívají Jehovu, pravého a živého Boha a indiáni uctívají Boha, kterého nazývají Yohewah. Vzdávají náboženskou úctu Velkému dobrotivému duchu ohně, který sídlí nad mraky a na Zemi. Neuctívají obrazy, mrtvé, nebeská tělesa, zlé duchy ani žádné stvořené bytosti.
Za třetí - v souladu s teokracií považují boha za bezprostřední hlavu svého státu.
Za čtvrté - stejně jako Židé věří v působení andělů. Indiáni věří, že vyšší sféry obývají dobří duchové.
Za páté - indiánský jazyk a dialekty se zdají mít stejný idiom a charakter jako hebrejština. Jejich slova a věty jsou expresivní, stručné, důrazné, zvučné a odvážné.
Za šesté - počítají čas podle způsobu Hebrejců.
Za sedmé - mají své proroky, velekněze a jiné náboženské řády.
Za osmé - svátky, půsty a náboženské obřady se velmi podobají těm hebrejským.
Za deváté - indiáni než jdou do války, mají mnoho přípravných obřadů očištění a půstu, podobně jak je zaznamenáno u Izraelitů.
Za desáté - indiáni mají stejný vkus pro ozdoby a stejný druh ozdob jako Hebrejci.
Jediné, co indiánům chybí, je obřízka, základní Hebrejský zvyk.

A nyní přichází na řadu mé vlastní názory. Evropa to má nejblíže do Ameriky přes Grónsko a Labrador. Zda se, že se americký kontinent rozprostírá dále na sever a navazuje na východní části Asie. Jestli jsou v mezilehlých částech souostroví zatím není jisté. Je však jisté, že mezi krajními body Asie a Ameriky leží mnoho významných ostrovů. Vzhledem k tomu, že Sibiři má velmi blízko k Americe, je pravděpodobné, že první obyvatelé přišli právě odtud. Mně připadá velmi nepravděpodobné, že by byla Amerika osídlena lidmi z různých koutů světa a pluli přes oceán. Vzhledem k velikostem dávných lodí a absence kompasů nelze předpokládat, že by se nějaký námořní národ dobrovolně vydal přes nezmapovaný oceán hledat nový domov. Jsem přesvědčen, že indiáni přišli ze severovýchodu Asie. To se mohlo odehrát v různých dobách a z různých míst: z Tartárie, Číny, Japonska nebo Kamčatky. Obyvatelé těchto míst se navzájem podobají barvou pleti, rysy a postavou a než někteří z nich získali znalosti umění a mohli se navzájem podobat i svými mravy, zvyky, náboženstvím a jazykem.

Rozdíl mezi Číňany a Tatarem spočívá v kultivovanosti jednoho a neotesanosti druhého národa. Ti první se stali obchodníky a žijí v domech uspořádaných do pravidelných měst a vesnic. Ti druzí žijí hlavně ve stanech a potulují se bez stálého bydliště. Ani dlouhé a krvavé války, které tyto dva národy spolu vedly nemohly vymýtit jejich dědičnou podobnost. Současná čínská císařská rodina je tatarského původu. Je zcela zřejmé, že některé zvyky a obyčeje amerických indiánů se podobají zvyklostem Tatarů, které válka vyhnala ze severních provincií. Tataři se uchýlili se na některé z výše zmíněných ostrovů a odsud se dostali do Ameriky.

Velká podobnost mezi indiány a Číňany spočívá v úpravě vlasů. Hlavy si úplně holí, akorát na temeni si nechávají chochol nebo vrkoč. Tento zvyk údajně nařídili tatarští císaři při svém nástupu na čínský trůn. Mnoho slov používají jak Číňané, tak indiáni a podobají se nejen svým zvukem, ale i významem. Číňané nazývají otroka „shungo“ a Dakotové nazývají psa „shungush.“ První nazývají jeden druh svého čaje „shousong“ a druzí nazývají svůj tabák „shousassau.“. Mnoho dalších slov používaných indiány obsahuje slabiky „che“, „chaw“ a „chu“ dle čínského dialektu. Podobnou souvislost bychom pravděpodobně našli i Tatarů, kdybychom jejich jazyk znali stejně dobře jako jazyk Číňanů.

Existuje velký důvod, že Asie a Amerika byly kdysi u Kamčatky spojeny. Pobřeží obou kontinentů se zdá být rozčleněno na mysy a zálivy, které se navzájem doplňují. Obyvatelé obou částí kontinentů se podobají ve svém vzhledu, zvycích, tradicích a stravě. Jejich jazyk ale stejný není a neznají víno a tabák. Zatím nejsou s Evropany v kontaktu.

Velmi toužím získat veškeré důkazy, které by tuto domněnku mohly podpořit. Nabídl jsem své služby soukromému spolku pánů, kteří se zajímali o takové výzkumy. Hodlal jsem podniknut cestu, pokud budu mít dostanu potřebné prostředky. Cestoval bych přes severovýchodní části Evropy, Asii až do vnitrozemí Ameriky a odtud zpět do Anglie. Cestou bych zkoumal jazyky a zvyky jednotlivých národů, abych uspokojil zvědavost učenců. Jelikož se usoudilo, že tento návrh vyžaduje spíše národní než soukromou podporu, nebyl realizován.

Na závěr kapitoly ještě domněnky erudovaného historika doktora Robertsona. Toto doktor vyčetl v denících Behringa a Tschirikowa, kteří roku 1741 vypluli z Kamčatky. „Tito velitelé zamířili na východ a objevili zemi, která se jim jevila jako součást amerického kontinentu. Jako severozápadní pobřeží Kalifornie. Měli tam nějaký styk s obyvateli, kteří se jim zdáli podobní Severoameričanům. Darovali Rusům kalumet, symbol přátelství všeobecně rozšířený mezi obyvateli Severní Ameriky. Obyvatelé Nového světa žili ve společnosti tak extrémně primitivní, že neznali umění ani pokusy lidské vynalézavosti na cestě k pokroku. Dokonce i nejvyspělejší národy Ameriky neznali mnoho z těch jednoduchých vynálezů, které jsou běžné v jiných částech světa od nejranějších období civilizovaného života. Z toho je zřejmé, že kmeny migrující do Ameriky musely být neméně barbarské než jejich potomci. Kdyby někdy divoši Ameriky nebo jejich předkové znali použití železa, kdyby někdy používali pluh, tkalcovský stav nebo kovárnu, užitečnost těchto vynálezů by je zachránila. A je nemožné, aby byly tyto zvyky opuštěny nebo zapomenuty."