Jonathan Carver - Zpáteční cesta na Východ - Nahkohe

Zpáteční cesta na Východ

Navštívili nás další indiáni z vesnice vzdálené necelou hodinu jízdy na kánoi. Doprodil jsem hosty do stanu hlavního náčelníka. Tam jsme podle neměnného zvyku v klidu kouřili, navzdory mé netrpělivosti dozvědět se novinky. Indiáni jsou zkrátka nejrozvážnější lidé na světě. Po několika nevýznamných větách se náčelník zeptal, zdali nově příchozí neviděli bílé obchodníky. Odpověděli, že se s nimi rozloučili před několika dny a že by sem měli brzy dorazit.

A k mé velké spokojenosti přišli, ale ještě více byli spokojeni indiáni. Nešlo tak o zboží, jako o to, že věhlas jejich šamana, a tím pádem jejich národa nabyl na věhlasnosti. Uznávám, že okolnosti tohoto příběhu jsou mimořádné, jelikož se za něj mohu zaručit na základě nezaujatého pozorování a je nutné ho zveřejnit. Činím tak, aniž bych chtěl ovlivnit úsudek svých čtenářů nebo v nich vyvolat pověrčivé dojmy. Nechť si každý vyvodí své vlastní závěry.

Již jsem zmínil, že Assiniboini jsou odpadlou skupinou Dakotů. Indiáni si velmi potrpí na osobní svobodu a Assiniboini se cítili být Dakoty utlačování, ačkoli to byli jejich příbuzní. Nyní žijí na březích jezera Winnipeg mnohem dále na severu. Je to stále ještě úrodná a příjemná země a Assiniboini stále zachovávají zvyky svého původního národa.

Nyní jsou jejich sousedé a spojenci Kríové. Kríové jsou příbuzní Čipewů a Odžibwejů. Hovoří stejným jazykem, akorát odlišným dialektem. Disponují přibližně čtyř stovkou válečníků a zdá se, že jsou to odolní a stateční lidé. Jelikož žijí v oblasti Hudsonova zálivu, obchodují obvykle ve stanicích HBC. Nicméně poměrně často navštěvují Michilimackinac. Úzkost, kterou jsem pociťoval kvůli zpoždění obchodníků, se jejich příjezdem příliš nezmírnila. Opět jsem byl zklamán, protože pro mne neměli zboží, které jsem potřeboval. Byl jsem nucen změnit plány a vrátit se na místo, odkud jsem svou dalekou cestu zahájil.  

Náčelník Kríů měl více než šedesát let. Byl vysoký a štíhlý a držel se velmi vzpřímeně. Byl zdvořilý, přívětivý a zacházel se mnou, stejně jako všichni náčelníci čili s velkou zdvořilostí. Tento lid stále dodržuje zvyk, který se zdál být na severu všeobecný. Byl to zvyk poctít cizince společností svých manželek. Tento zvyk praktikují nejen nižší vrstvy, ale i samotní náčelníci, kteří to považují za největší projev zdvořilosti, jaký mohou cizinci prokázat. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Na začátku října, po obeplutí severního a východního břehu Hořejšího jezera, jsem dorazil k Fort Cadotte na Sault St. Marie. Hořejší jezero, dříve nazývané Horní, je větší než kterékoli jiné na tomto obrovském kontinentu. Mohlo by se mu právem říkat Kaspické moře Ameriky a předpokládá se, že je největším sladkovodním jezerem na světě. Jeho obvod je podle francouzských map asi dva a půl tisíc kilometrů. Poté, co jsem poprvé vplul do zálivu řeky Goddard na západním pobřeží, proplul jsem téměř devatenáct set kilometrů podél severního a východního pobřeží a zjistil jsem, že je z větší části skalnaté a nerovné. Dno je většinou skalnaté. Když slunce jasně svítilo, mohl jsem z kánoe vidět deset metrů hluboko dno plné obrovských kamenů různých tvarů. Některé vypadaly, jako vytesané. Voda byla průzračná jako vzduch. Byla to oslnivá scenérie, až se hlava motala.

Náhodou jsem objevil další mimořádnou vlastnost tohoto jezera. Ačkoli jsem ho proplouval v červenci a povrch vody byl díky vysoké teplotě okolního vzduchu značně prohřátý, voda odebraná z hloubky asi jednoho a půl metrů byla extrémně studená, že při napití působila jako led. Na jezeře je mnoho ostrovů, z nichž dva jsou velmi velké, a pokud je jejich půda vhodná k obdělání, mohou tady vzniknout samostatné provincie. Zejména na Isle Royal, který je dlouhý sto šedesát kilometrů a na mnoha místech je pětašedesát kilometrů široký. V současné době však není možné zjistit jejich přesnou délku ani šířku. Ani Francouzi, kteří ovládali Kanadu a měli na jezeře škuner, tak nemohli učinit. Alespoň to nikdy nezveřejnili. Indiáni tam nežijí ani neloví. Dle toho, co jsem pochopil jsou ostrovy sídlem Velkého ducha. Indiáni o nich vyprávějí mnoho směšných příběhů plných kouzel a magie. Ty zažily, když tam kvůli nepříznivému počasí museli přistát.  

Jeden z čipewských náčelníků mi vyprávěl, že někteří jeho lidé byli zahnáni na ostrov Maurepas v severovýchodní části jezera a našli na něm velké množství těžkého lesklého žlutého písku. Podle popisu to byl zlatý prach. Chtěli si ho na kánoích odvést, ale zjevil se jim duch úžasné velikosti. Vystoupil za nimi do vody a přikázal jim všechno vrátit. Vyděšení jeho gigantickou postavou to ochotně udělali, díky čemuž mohli svobodně odplout. Od té doby se nikdo k tomuto strašidelnému pobřeží neodvažuje přiblížit. Takových příběhů se povídá více.

Oblast na severovýchodě Hořejšího jezera je velmi hornatá a neúrodná. Vzhledem k tomu, že je zde v zimě velmi chladno a v létě slunce svítí jen málo, vegetace je zakrslá. Ovoce se zde rodí jen málo, ale některé druhy hojně. Na přilehlých horách rostou v úžasném množství borůvky neobvyklé velikosti a jemné chuti. Ovšem favoritem je bobule podobná malině. Je světlejší červené barvy a mnohem větší. Chuť je však mnohem lahodnější. Jsem přesvědčen, že kdyby byla rostlina přesazena do teplejšího a příznivějšího podnebí, plodila by úžasně lahodné ovoce.

Prostřednictvím řeky Nipigon napadli Francouzi z Michilimackinacu za války královny Anny zdejší anglickou posádku. Poté, co jí zničili odvezli Francouzi malá mosazná děla, která se však do obnovené stanice díky neobvyklým zvratům osudu vrátila do vlastnictví bývalých pánů. Na východním břehu jezera žije několik indiánů, pravděpodobně algonkinské jazykové skupiny, ale byli téměř všichni vyhubeni Irokézy.

Do Hořejšího jezera se vlévá na čtyřicet řek, z nichž některé jsou poměrně velké. Na jižním břehu je pozoruhodný mys o délce téměř sto kilometrů zvaný Point Cheguamegon. Lze jej správně nazvat poloostrovem, protože je na východní straně téměř oddělen od kontinentu úzkou zátokou, která se táhne od východu na západ. Kánoe mají přes šíji jen krátkou portáž, zatímco pokud jej objíždějí je cesta dlouhá více než sto šedesát kilometrů.

Na západ od popsaného mysu se do jezera vlévá řeka, jejíž pramen tvoří velké množství malých potoků. Tato řeka je pozoruhodná bohatým nalezištěm panenské mědi. Tento kov se vyskytuje také na několika dalších místech tohoto pobřeží. Zpozoroval jsem, že mnoho malých ostrovů, zejména těch na východním pobřeží, bylo pokryto měděnou rudou. Společnost jistých anglických dobrodruhů začala po dobytí Kanady vyvážet tento kov, avšak chaotická situace v Americe tento obchod přerušila. Do budoucna to může být velmi výnosný podnik, protože těžba i doprava k Sault St. Marie a na ostrov St. Joseph je snadná. Zde u Huronského jezera může být náklad dopraven na větších lodích až k Niagarským vodopádům. Pak už jen přes nějaké portáže rovnou do Quebecu. I přes značnou vzdálenost je doprava k pobřeží málo nákladná a měď se vyplatí posílat na zahraniční trhy s dobrým ziskem.

Hořejší jezero je bohaté na různé druhy ryb, z nichž jsou nejlepší pstruzi a jeseteři. Ti se dají lovit téměř v každém ročním období, a to v hojném množství. Pstruzi váží obvykle asi dvanáct liber, ale někteří jedinci mají i přes padesát liber. Síh je zde rovněž početný, ale je menši, průměrně čtyř librový, ovšem má vynikající chuť. Nejlepší způsob lovu těchto ryb je pomocí sítě, ale pstruhy lze lovit kdykoli na háček. Stejně tak je zde hojně zastoupeno mnoho druhů menších ryb, které lze snadno ulovit; mezi nimi je druh připomínající sledě, který se obvykle používá jako návnada na pstruhy. Jsou tu i velmi malí krabi, ne větší než půlkorunová mince. Žijí ještě v Michiganském jezeře.

Toto jezero je stejně jako Atlantický oceán vystaveno bouřím. Vlny jsou v bouřích stejně vysoké a nebezpečné, jako na oceánu. Voda z něj odtéká z jihovýchodu přes úžinu Sault St. Marie. Na horním břehu úžiny stojí pevnost, která nese její jméno a velí jí francouzský Kanaďan monsignor Cadotte. Je zároveň i majitelem zdejší půdy.

Jak jsem již dříve poznamenal, je Hořejší jezero napájeno téměř čtyřiceti řekami, z nichž mnohé jsou velké. Zdá se však, že z jezera neodtéká ani desetina vody. Kam se taková nadměrná zásoba vody může ztrácet? Nikde se zjevně ani nevyprazdňuje, jak se předpokládá u Středozemního moře nějakým podmořským proudem. Úžina St. Marie nemá ani hloubku dvou metrů, takže tudy voda asi neuniká. Vypařovat se asi taky nebude. Vodu nejspíše odvádí podzemní hluboké dutiny.

Peřeje St. Marie se táhnou téměř jeden kilometr a jsou pro dobře řízené kánoe sjízdné. Na konci vytvořila příroda velmi pohodlné místo pro lov ryb, které se zde vyskytují v obrovském množství. Lidé stojící na skalách mohou za měsíčních zářijových a říjnových nocí lovit na návnady sleďů. Jsou zde úžasná hejna dravých ryb, která po dobrém zpracování poskytnou zásoby pro tisíce lidí.

Úžina St. Marie je dlouhá asi pětašedesát kilometrů a směřuje na jihovýchod. Její šířka se na mnoha místech značně liší. Proud mezi peřejemi a jezerem Huron není tak rychlý, jak by se dalo očekávat a nebrání ani v plavbě nákladních lodí až k ostrovu St. Joseph. Cestovatelé si všimli, že vstup do Hořejšího jezera z úžiny nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů na světě. Místo, odkud je tento výhled nejkrásnější se nachází přímo při ústí jezera, odkud je možné vidět na levé straně mnoho krásných malých ostrovů táhnoucích se do značné vzdálenosti. Na pravé straně jsou krásné pevninské výběžky. To vše přispívá k tomu, že je to tady chráněno před ničivými bouřlivými větry, které tak často sužují sousední jezero.

Jezero Huron, do kterého vplouvám z úžiny St. Marie, je co do velikosti druhé po jezeře Hořejším. Jeho tvar je téměř trojúhelníkový a jeho obvod je asi tisíc šest set kilometrů. Na severní straně leží ostrov, který je pozoruhodný tím, že je dlouhý téměř sto šedesát kilometrů a široké kolem dvaceti set kilometrů. Na severu leží velký ostrov Manitoulin což znamená „místo duchů.“ Indiáni ho považují za stejně posvátný, jako ty, které již byly zmíněny na Hořejším jezeře. Přibližně uprostřed jihozápadní strany je zátoka Saganaum. Dva mysy oddělují zátoku od jezera a v prostoru mezi nimi širokém necelých třicet kilometrů se nacházejí dva ostrovy. Ty značně usnadňují průjezd kánoí a malých plavidel, protože jsou na tak velkém vodním prostoru bezpečným útočištěm. Plavba podél pobřeží by byla příliš dlouhá a únavná. Zátoka je dlouhá asi sto třicet kilometrů a proměnlivě široká mezi třiceti kilometry.

Téměř na půli cesty mezi zátokou Saganaum a severozápadním cípem jezera leží další zátoka, která se nazývá Thunder Bay. Indiáni tyto končiny navštěvují od nepaměti a všichni evropští cestovatelé, kteří tudy prošli se jednomyslně shodli na tom, že budou používat tento název, protože tady vskutku stálé hřmí. Záliv je široký asi patnáct kilometrů a stejně dlouhý. Když jsem ho přejížděl, což mi trvalo téměř dvacet čtyři hodin, po většinu času hřmělo a blýskalo se v nadměrné míře. Nenašel jsem pro to žádný zjevný důvod. Okolní kopce nebyly nijak zvlášť vysoké a jejich vnější části nebyly pokryty žádnou sirnou látkou. Ale protože tento hromový jev musí mít nějakou přírodní příčinu, domnívám se, že břehy zálivu nebo přilehlé hory jsou buď nasyceny neobvyklým množstvím sirné hmoty, nebo obsahují nějaký kov nebo minerál, který ve velkém přitahuje elektrické částice, které každou hodinu přenášejí mraky. Řešení tohoto a dalších filozofických úvah, které se náhodně objevují na těchto stránkách, však ponechávám na diskusi schopnějších hlav.

Ryby v jezeře Huron jsou velmi podobné těm, které žijí v Hořejším jezeře. Část půdy na březích je velmi úrodná a vhodná k pěstování, ale v jiných částech je písčitá a neúrodná. Výběžek, který odděluje toto jezero od jezera Michigan tvoří rozsáhlá rovina dlouhá více než sto šedesát kilometrů a šířka se mění od šestnácti do pětadvaceti kilometrů. O zemi se dělí Ottawové s Odžibweji. V severovýchodním cípu je jezero spojeno s jezerem Michigan průlivem Michilimackinac, který jsem již popsal. Rád bych nevynechal jednu velmi neobvyklou okolnost týkající se těchto úžin. Podle pozorování Francouzů není možné pozorovat denní příliv a odliv. Bylo pozorováno, že se hladiny zvedaly postupně, ale téměř nepostřehnutelně, až do výšky necelého jednoho metru. A to v rozsáhlém čase sedm a půl roku a ve stejném časovém úseku hladina pozvolna klesne do původního stavu. Tato nevysvětlitelná proměna tedy trvá patnáct let. Za mé přítomnosti to zdejší Angličané nemohli potvrdit. Pevnost vlastnili teprve několik let. Všechna jezera jsou ovlivněná větry, které působí vlnobití podobající se přílivu.

Kolem jezera žijí roztroušeně velké skupiny Odžibwejů. Hlavně kolem zálivu Saginaw. Na jeho březích se nachází úžasné množství písečných třešní a v přilehlé krajině rostou stejné plody, jaké rostou kolem ostatních jezer. Od peřejí St. Marie jsem se pomalu vracel do Michilimackinacu, kde jsem dorazil na začátku listopadu 1767. Má cesta trvala celkem čtrnáct měsíců, během kterých jsem urazil téměř šest a půl tisíce kilometrů a navštívil dvanáct indiánských kmenů žijících na západ a sever od tohoto místa. Zima nastala brzy po mém příjezdu, a tak jsem byl nucen zůstat tam až do následujícího června, protože plavba po jezeře Huron pro velké lodě nebyla kvůli ledu možná. Setkal jsem se zde s přátelskou společností a strávil jsem tyto měsíce velmi příjemně.

Jednou z mých hlavních zábav byl lov pstruhů. Ačkoli byla úžina pokryta ledem, našli jsme způsob, jak do něj vyvrtat díry a spustit silné vlasce dlouhé patnáct metrů. Na ně jsme připevnili tři nebo čtyři háčky s návnadou malých ryb. Často jsme chytili dva najednou, každého o váze čtyřicet liber, ale běžná je váha od deseti do dvaceti liber. Jsou to velmi chutné ryby. Během zimy se ryby pověsí na vzduch a přes noc nechají zmrznout. Tak vydrží stejně dobře, jako nasolené.

V deníku jsem popsal pouze trasu z Michilimackinacu až po návrat. Země ležící blíže koloniím byly popsány uč mnohokrát a podrobně. Ve zbývající části deníku proto čtenářům pouze popíšu ostatní Velká jezera. Zároveň se zmíním o několika konkrétních událostech, které snad čtenáře pobaví.

V červnu 1768 jsem opustil Michilimackinac na palubě škuneru Gladwyn o nosnosti asi osmdesát tun. Pluli jsme přes jezero Huron po stejnojmenné řece do jezera St. Claire. Jezero má průměr asi sto padesát kilometrů a je oválného tvaru. Uprostřed je ovšem písečná mělčina nebezpečná pro lodi s hlubokým ponorem. Ty zde musí náklad přeložit na čluny, přeplout mělčinu a pak ho znovu na velkou loď naložit.

Řeka vytékající z jezera St. Claire do jezera Erie se nazývá Detroit, což ve francouzštině znamená „úžina.“ Teče na jih, má mírný proud a hloubku dostatečnou pro lodě s velkou nosností. Město Detroit leží na západním břehu řeky asi patnáct kilometrů pod St. Claire. Téměř naproti leží na východním břehu starodávná vesnice Wyandotů (Huronů). Je to kmen, o kterém psalo již mnoho autorů, proto vynechám jejich popis. Žije mezi nimi misionář s povolením kanadského biskupa. Břehy řeky Detroit jsou posety osadami rozprostírajícími se třicet kilometrů do šíře. Krajina je mimořádně úrodná a vhodná pro pěstování pšenice, kukuřice, ovsa a hrachu. Najdeme zde mnoho kvalitních pastvin. Francouzi se po dobytí těchto oblastí generálem Amherstem podřídili anglické vládě a více se věnují obchodu s indiány než zemědělství.

Detroit má více než sto domů. Ulice jsou poměrně pravidelné a lemují je velmi pohodlné a hezké kasárny s prostorným náměstím na jižním konci. Na západní straně leží královská zahrada patřící guvernérovi, která je velmi dobře upravená a udržovaná. Opevnění města tvoří silná palisáda z kulatých kůlů, pevně zapuštěných do země. Opevnění je chráněno několika malými baštami s děly nepatrných kalibrů. Ta jsou tak dobré proti indiánům či nájezdníkům bez dělostřelectva. V době míru má posádka dvě stě mužů pod velením polního důstojníka, který má rovněž autoritu nejvyššího soudce podléhajícímu guvernéru Kanady. Je to kapitán Turnbull, velitel 60. pluku královských Američanů. Tento gentleman byl zaslouženě vážen a respektován jak obyvateli, tak obchodníky pro rozumné chování. Jsem rád, že mám příležitost mu takto veřejně poděkovat za laskavosti, kterou mi během mého v pevnosti prokázal.

V červenci roku 1762 pršela na Detroit a přilehlé oblasti sírová voda barvy a konzistence inkoustu. Část byla zachycena do lahví a psalo se s ní na papír zcela srozumitelně a splňovala všechny účely této užitečné tekutiny. Brzy poté v kraji vypukly indiánské války. Nechci tím říci, že podivný déšť byl předzvěstí války, přestože téměř v každé době zaznamenali historici před každou válkou mimořádné jevy. Já jenom popisuji skutečnosti, které mi byli potvrzeny mnoha poctivými svědky. Zbytek je na úsudku čtenáře.

 Náčelník Pontiak, který překvapil Michilimackinac, jak již bylo uvedeno, byl podnikavým náčelníkem kmene Miamiů (ve skutečnosti Ottawů). Byl věrným přítelem Francouzů a Angličany neměl rád ani po uzavření míru. Neochotný ukončit plenění, kterému se tak dlouho věnoval, shromáždil armádu spojeneckých indiánů a obnovil válku. Vymyslel plán na koordinovaný útok na pohraniční pevnosti. Michilimackinac sice dobil, ovšem s důležitým Detroitem to bylo složitější. Město bylo střeženo asi třemi sty muži pod velením majora Gladwyna, statečného důstojníka. Jelikož byl mír a zprávy se šířily pomalu, utábořil se sačem kousek od pevnosti. Poslal veliteli zprávu, že přišel obchodovat, posílit mír a tancovat. Guvernér odpověděl, že jej příjme následující ráno.

Jenže jak se říká, kam nemůže čert, pošle ženu. I tentokrát sehrála v tomto případě hlavní roli žena. Byla to majorova milenka, indiánka, která za velitelem přišla s nově ušitými mokasíny. Ale ve skutečnosti přišla odhalit Pontiakův bojový plán. Prozradila, že indiáni mají zkrácené zbraně, aby je mohli pronést skryté pod přikrývkami. Při předávání wampumu mělo dojít k zastřelení důstojníků a následnému útoku. Gladwyn se poradil se svým zástupcem, který tomu nevěřil a radil nevěnovat tomu pozornost. Gladwyn považoval za rozumné být opatrný, dokud se nepřesvědčí o skutečné situaci. Celou noc osobně obcházel stráže a přesvědčoval se o jejich bdělosti. K jeho spokojenosti stáli na svých místech a zbraně měli v pořádku.

Z palisád slyšel, jak se indiáni vesele baví a netuší, že jejich spiknutí bylo odhaleno. Jakmile se rozednělo, nařídil velitel bojovou pohotovost a velícím důstojníkům dal nezbytné pokyny. Zároveň poslal tajného kurýra se zprávou varovat nejbližší obchodníky.

Ráno Gladwyn náčelníka s doprovodem přijal a ve chvíli, když Pontiak předložil wampumu, dal rozkaz zacílit zbraně. Pontiac měl rozhodně pro strach uděláno, ale v tuto chvíli byl zaskočen. Trvalo mu nějakou chvíli, než pochopil, že je prozrazen. Předal veliteli wampum s obvyklým rituálem a pronesl mírový proslov. Jeho náčelníci zůstali klidní a čekali. Guvernér na oplátku také pronesl projev a obvinil náčelníka ze zrady. Řekl, že Angličané přece vědí všechno a ví o jeho hanebných úmyslech. Přistoupil k náčelníkovi a strhnul mu deku pod kterou měl zkrácenou mušketu. Gladwyn přesto konstatoval, že dodrží slovo, které indiánům dal a poskytne jim audienci i bezpečí, které si vůbec nezaslouží. Přesto naznačil, ať indiáni co nejrychleji odejdou.

Pontiac se snažil popřít obvinění a omluvit své podezřelé chování, ale guvernér mu nevěřil a nechtěl ho poslouchat. Indiáni opustili pevnost, ale nevzdálili se. Druhý den podnikli regulérní útok. Major Gladwyn nebyl za svou shovívavost ušetřen kritiky, neboť kdyby hlavní náčelníky zajal, mohl zabránit celé válce. Došlo k několika potyčkám mezi obléhateli a posádkou, z nichž následující byla nejvýznamnější a nejkrvavější. Kapitán Delzel (Dalyell) statečný důstojník přesvědčil guvernéra, aby mu svěřil velení nad vojskem a povolení zaútočit na nepřátelský tábor. To dostal a s dvě stě padesáti muži vyrazil před svítáním. Pontiac ovšem pevnost pečlivě sledoval a včas obdržel zprávu o pohybu vojska a připravil se na něj. Počíhal si na něj u mostu přes potok, kterému se začalo říkat „Bloody Run.“ Tři sta indiánů na něj prudce udeřilo a nedalo Angličanům moc šancí. Delzel se dostal téměř do obklíčeni a jediná jeho šance byla prosekat se k mostu, který byl jeho jedinou šanci na ústup. Nakonec britské síly zachránil major Robert Rogers s pomocí poručíka Brehama. Našel způsob, jak odvést zbytky rozprášené armády do pevnosti. Angličané měli dvacet mrtvých a čtyřicet raněných, zatímco indiáni ztratili jen šest válečníků a přes deset jich měli zraněných.  

Škuner Gladwyn, na kterém jsem se později plavil z Michilimackinacu do Detroitu málem dopadl špatně. Plavidlo vezlo do Detroitu kýžené posily a nezbytné zásoby. Škuner byl tvrdě napaden indiány, kteří ho obklíčili s kánoemi. Divoši začali šplhat na palubu ze všech stran, a poté, co padl kapitán, převzal velení poručík Jacobs. Ten rozhodně nehodlal indiánům přenechat náklad a nařídil hlavnímu dělostřelci zapálit muniční sklad a vyhodit loď do vzduchu. Náčelník Wyandotů to zaslechl a poručil svým válečníkům ústup. Poručík využil situace a bez dalších překážek přistál ve městě.

Tato včasná posila dodala posádce nové síly a Pontiac si nyní uvědomil, že nebude schopen toto místo dobýt a navrhl příměří. Guvernér se chtěl zbavit obtížných nepřátel a vyslechl si náčelníkovy návrhy. Vyjednal pro sebe výhodné podmínky a souhlasil s mírem. Indiáni se vrátili do svých domovů a okolí Detroitu mělo na čas klid. Pontiac, jako by na Angličany změnil názor a stal se jejich přítelem. A vláda ve snaze uchovat si jeho přízeň mu přiznala štědrou penzi. Byl však stále pod dohledem, a když se v roce 1767 vydal na poradu do Illinois doprovázel ho Angličanům věrný indiánský donašeč. Ten Pontiaka na indiánské radě zabil ranou do srdce poté, co sačem dokončil buřičský projev.

Ale vraťme se k tématu. Jezero Erie přijímá vodu ze tří velkých jezer, která do něj proudí přes Detroitský průliv, který leží v jeho severozápadním cípu. Je dlouhé tři sta osmdesát kilometrů od východu na západ a v nejširší části měří asi pětašedesát kilometrů. Na severní straně se nachází pozoruhodně dlouhý úzký výběžek, který několik kilometrů zasahuje do jezera směrem na jihovýchod. Na západním konci jezera se nachází několik ostrovů, které jsou tak zamořené chřestýši, že je velmi nebezpečné na nich přistát. Je nemožné, aby nějaké jiné místo produkovalo větší počet těchto plazů než toto. Jezero je v blízkosti břehů ostrovů pokryto velkými lekníny, jejichž listy leží na hladině vody tak hustě, že pokrývají celou plochu o rozloze mnoha akrů a na každém ležely věnce vodních hadů vyhřívajících se na slunci. Byly jich tisíce což jsem viděl na vlastní oči, když jsem okolo proplouval.

Nejpozoruhodnějším je malý syčící had. Je skvrnitý a dlouhý takový metr a půl. Když se k němu něco přiblíží, okamžitě se zploští a jeho skvrny různých barev se viditelně rozjasní. Zároveň z tlamy velkou silou vyfoukne dech, který má údajně nepříjemný zápach a pokud se ho neopatrný cestovatel nadechne, nevyhnutelně u něj vyvolá onemocnění, které během několika měsíců povede ke smrti. Doposud na to nebyl objeven žádný lék.

Plavba po jezeře je považována za nejnebezpečnější ze všech Velkých jezer. Je to kvůli mnoha vysokým pobřežním kopcům, které komě spadají do vody a kdykoli nastane nečekaná bouře, kánoe a čluny se nemají kde úkryt. Jezero vypouští vodu na severovýchodním konci do řeky Niagary, která teče severovýchodně a je dlouhá šestapadesát kilometrů, než se dostane do jezera Ontario. Při jejím ústí leží na východním břehu pevnost Niagara a po třiceti kilometrech dále se nacházejí pozoruhodné vodopády, které jsou považovány za jeden z nejpozoruhodnějších přírodních úkazů, jaké jsou v současnosti známy. Jelikož je navštívilo již mnoho cestovatelů a byly tak často popisovány, vynechám jejich podrobný popis a pouze poznamenám, že voda, která je napájí, pramení přes tři tisíce kilometrů daleko na severozápadě a protéká jezery Hořejším, Michigan, Huron a Erie, až nakonec spadne z úctyhodné výšky čtyřiceti metrů kolmo dolů a v silném proudu. Hluk vodopádů je slyšet na úžasnou vzdálenost. Za klidného rána jsem je jasně rozeznal na vzdálenost třiceti kilometrů. Krajina kolem vodopádů je velmi kopcovitá a nerovná, ale největší část území je velmi dobrá na pastviny.

Pevnost Niagara stojí na západním konci jezera Ontario. Roku 1759 byla dobyta silami pod velením sira Williama Johnsona a v současné době je bráněna početnou posádkou. Jezero Ontario je nejmenší z pěti Velkých jezer Kanady. Má téměř oválný tvar a jeho největší délka je od severovýchodu k jihozápadu a obvod má asi devět set padesát kilometrů. V jihovýchodní části se do něj vlévá řeka Oswego a na severovýchodě z něj voda odchází řekou Cataraqui. Kdysi tam stávala významná francouzská pevnost Frontenac, která byla za poslední války v roce 1758 dobyta malou armádou plukovníka Bradstreeta. U ústí řeky Oswego stojí pevnost stejného jména a v současnosti je obsazená pouze nepatrnou posádkou. Roku 1756 byla dobyta Francouzi, přičemž velká část posádky byla chladnokrevně povražděna divochy.

V jezeře Ontario se loví mnoho druhů ryb, mezi nimiž vyniká okoun vynikající chuti vážící mezi třemi a čtyřmi librami. Na severozápadním břehu jezera a na jihovýchod od jezera Huron žije indiánský kmen Missisaugů, jehož hlavní vesnicí je Toronto podle jezera, u kterého leží. Oblast kolem jezera Ontario, zejména její severní a východní část je úrodná. Jezero Oneida leží poblíž pramene řeky Oswego a přijímá vody Wood-Creek, který pramení nedaleko řeky Mohawk. Tyto dvě řeky leží tak blízko sebe a s pomocí stavidel ve Fort Stanwix se spojují. Jezero je asi padesát kilometrů dlouhé od východu k západu a téměř pětadvacet kilometrů široké. Okolní krajina patří indiánům kmene Oneida.

Jezero Champlain leží téměř východně od něj. Je bohaté na ryby a země kolem jsou velmi úrodné. Jezero George leží jihozápadně od posledně zmíněného jezera. Jeho okolní krajina je hornatá a zalesněná, přesto údolí jsou poměrně úrodná. Když byla tyto dvě jezera objevena, byla známá coby Irokézská jezera. Indiáni tehdy nazýváni Irokézové, jsou dnes známí pod názvem Pět mohawských kmenů a Mohawkové z Kanady. V poslední válce bojovali Onondagové, Oneidové, Senekové, Tuskarorové a Iroondockové na straně Angličanů. Ale Cohnawaghani a indiáni sv. Františka se připojili k Francouzům.

Rozsáhlé území mezi dvěma posledně zmíněnými jezery a jezerem Ontario, bylo v roce 1629 přiděleno společností Plymouth Company na základě patentu od krále Jakuba I. Hlavami společnosti byl sir Ferdinand Gorges a kapitán John Mason. Pozemek údajně začínal šestnáct kilometrů od pramenů řek, které tečou z východu a jihu do jezera George a jezera Champlain. Pak pokračují v přímé linii na západ až k jezeru Ontario, odtud podél řeky Cataraqui k pevnosti Fort Sorrell na soutoku s řekou Richelieu. Tento obrovský prostor dostal název Lakonie a byl přidělen výše zmíněným pánům za stanovených podmínek. Vzhledem k neustálým válkám Angličanů, Francouzů a indiánů zůstalo toto území ze strany skutečných vlastníků nevyužito. Navzdory tomu bylo od poslední války na březích jezera Champlain založeno několik osad a guvernér New Yorku udělil část těchto území různým lidem.

Na severu Kanady mezi Labradorem, jezerem Hořejším a Hudsonovým zálivem se nachází velké množství jezer, ale ta jsou poměrně malá. Jelikož leží mimo trasu, kterou jsem sledoval, uvedu o nich pouze stručný přehled. Nejzápadnější z nich jsou jezera Nippissing a Tamiscaming. První leží na horním toku řeky French River a vlévá se do jezera Huron a druhé leží na řece Ottawě vlévající se do Cataraqui v Montrealu. Obvod každého z těchto jezer je asi sto šedesát kilometrů.

Jezero Mistassin na horním toku řeky Rupert se vlévá do Jameson Bay. Je tak nepravidelné díky velkým výběžkům pevniny, které ho ze všech stran protínají, že je obtížné popsat jeho tvar nebo určit jeho velikost. Celkově se však zdá, že jeho obvod přesahuje tři sta kilometrů. Jezero St. John má obvod asi sto třicet kilometrů v obvodu a má kruhový tvar. Leží na řece Saginaw na sever od Quebecu a ústí do řeky St. Lawrence. A takových je tu celá řada. Z tohoto popisu lze vyvodit, že severní část Severní Ameriky obsahují větší množství vody než jakákoli jiná část světa.


*** I když jsou některé informace v tomto článku značně nepřesné, jsou zachovány tak , jak je v cestopise major Carver uvedl.