Ben Comee - Kapitola devátá - Lov na rysa - Nahkohe

Vrátili jsme se do tábora a něco pojedli. Netrvalo dlouho a dostavil se Rogers, aby z Amose vytáhl nějaké rozumy ohledně počtu nepřátel v Carillonu. Jakmile se Amos zmínil o Francouzi Morinovi, major zbystřil: „Morin? Ano, toho znám docela dobře. Osobně jsem ho skalpoval a vyryl mu nožem své jméno na hruď, jestli se nepletu.“

„No, bylo by veliteli lepší, kdybyste to neudělal. Putnama sice zachránil, ale nás ostatní nechal trpět o hladu“ mračil se Amos. Rogers se beze slova otočil a odešel.

„Nemám toho člověka rád“ pokračoval Amos. „Vzpomínáš si, jak byl zabit lord Howe? Ten den Rogers dobil zraněného francouzského nebožáka sekerou do hlavy. Byla to nejhorší věc, jakou jsem kdy viděl udělat bělocha. Od té doby ho opravdu nemohu vystát, to vám říkám.“

„Pravda, je krutý a tvrdý jako kámen. Kéž by byl naším velitelem John Stark. Je stejně dobrý bojovník, přesto lepší člověk s lepším úsudkem,“ dodal jsem.

Amos náhle zbystřil: „Ahoj! Koho to nevidím! To je přece starý Kapitán Jacob. Myslel jsem si, že již nikdy nechci vidět žádného rudokožce. Tebe ale vidím rád starej kamaráde. Čím to, že tak lišíš od tvých bratránků na druhé straně?“

„Pravděpodobně proto, že je jsem pokřtěnej.“

„Já ti nevím. Nemyslím, že by náboženství mělo vliv na povahu našince. Však se říká, že ti francouzští indiáni jsou taky křesťané. Nepřijde mi, že by byli moc nábožensky založení. Myslím, že Jacoba máme rádi, pač je na naší straně. Je to dobrý chlap, zatímco ostatní indiáni jsou proti nám a mají ošklivou povahu. Je velký rozdíl, jestli je indián s námi, nebo proti nám.“

Během hovoru se mi hlavou honily nepokojné myšlenky. Měl jsem výčitky svědomí vůči indiánovi, kterého jsem zabil u Fort Anne. Byl to určitě skvělý chlap a Jonas Parker by z něj měl jistě radost. V takovém muži muselo být hodně dobrého. Zašel jsem za Kapitánem Jacobem a povídám: „V bitvě u Fort Anne jsem zápasil s válečníkem a zabil jsem ho. Je mi to líto. Byl to jistě skvělý chlap.“

„Ano. Slyšel jsem o tom! Velký zápas. On by velký indián.“

„Rád bych dokázal, že jsem měl o něm dobré mínění. Chtěl bych něco udělat pro jeho ženu a děti, pokud nějakou rodinu měl. Mám deset španělských dolarů. Rád bych jim koupil nějaký dárky a vzkázal, že jsem si ho vážil a je mi líto jeho smrti.“

„Ano. To by šlo. Je to čestné. Pošlu indiánům naproti vzkaz. Pošlu jim dárky a tvůj vzkaz. Budou si toho vážit.“

„Děkuji Kapitáne Jacobe. Jsme domluveni. Tady máte těch deset dolarů. Kupte, co považujete za vhodné pro jeho ženu a děti. Budu vám velmi zavázán.“

„Dobře! Udělám to!“

O několik dní později mne Kapitán Jacob vyhledal a povídá: „Bene Comee. Je to zařízeno. Poslal jsem indiána a on předal tvá slova. Indiáni jsou velmi hrdí lidé. Říkají, že ten válečník byl významný náčelník Kaughawaganů. Jmenoval se Šedý vlk, a byl nejlepší z jejich kmene. Jsou rádi, že jsi mu prokázal čest. Můj posel jim předal dárky pro jeho ženu a děti. Dal jim rum, tabák a čokoládu.“

„Rum, tabák a čokoládu?“ divil jsem se.

„Ano, hodně rumu, hodně tabáku a hodně čokolády!“

„Inu moc dobrý nápad, Jacobe. Všechny ty věci přinášejí velkou útěchu. Ale nevím, jestli potěší vdovu a sirotky rum.“

„Indiáni se ptali, jak se jmenuješ. Ben Comee z oddílu majora Rogerse, řekl jim. Dali mu pro tebe indiánskou dýmku, wampum a roh na střelný prach s řezbami pro tebe. Řekli, že Ben Comee je velký běloch, který porazil Šedého vlka. Tvého skalpu si budou cenit stejně, jako skalpu Rogerse a Johna Starka.“

Edmund a Amos stáli opodál a naslouchali. Edmund se pousmál: „Zdá se, že jsi nejčkom nějaký ten miláček rudochů. Ne abys nám z toho nějak zpychnul.“

„Já na tom nevidím nic moc zábavného chlapci a doufám, že my všichni z té válečné patálie vyvázneme se zdravou kůží.“

A ta válka pokračovala. Zatímco jsme u Carillonu dostali od Francouzů pořádnou lekci, generálové Amherst a Wolfe obléhali pevnost Louisbourgh na ostrově Cape Breton. Byli to dobří generálové a osmadvacátého srpna jsme se dozvěděli, že pevnost kapitulovala. Edmund tenkrát vyšel z Rogerova srubu a volá: „Pojďte se mnou. Louisbourgh padl a já musím doručit důstojníkům nějaké rozkazy ohledně dnešní noci. Čtyři roty rangerů si v té armádě vedly dobře. Rogers je velmi potěšen a chystá se to oslavit. Rangeři mají přijít v šest hodin k opevnění a vystřelit salvu. Dnes v noci bude velká zábava. Tak to bude pánové. Včil ještě musím za Starkem.“

Všechny pluky byly v šest hodin na místě v plné zbroji a parádě. Byly zrovna i královy narozeniny a královské dělostřelectvo vypálilo salvu jednadvaceti výstřely. Potom pluky postupně vystřelily tři salvy, načež začala zábava. A přišly další dobré zprávy. Plukovník Bradstreet se dvěma tisíci muži oblehl pevnost Frontenac a na začátku září jí dobil a zničil. To nám dodalo další bojovou naději a rozehnalo chmury z předešlých porážek.

Díky bratrancům Hectorovi a Donaldovi jsme dobře poznali muže z Black Watch a strávili s nimi hodně volného času. Naslouchali jsme jejich příběhům ze Skotska, jak se tam kradl dobytek a bojovalo na hranicích. Hodně se mluvilo o povstání z roku 1745. Pluk Black Watch byl z velké části složen z Horalů, a když pili na zdraví krále, připíjeli na krále Jamese, a ne na krále Jiřího. Jejich příběhy byly pro nás velmi zajímavé i z toho důvodu, že naše rodina v Lexingtonu jako klan a starší lidé stále dodržovali skotské zvyky a mluvili zvláštním nářečím. Když Horalé vzpomínali, jako bychom ten jejich život vedli s nimi. Naši rangeři zase vyprávěli příběhy z amerických lesů, hlavně o bitkách s indiány a medvědy.

Jednoho večera si starý Bill McKinstry povzdech: „Kéž bychom měli nějaké dobré a silné pasti na rysy. Docela rád bych si vyšel na lov.“

To byla voda na můj mlejn: „A proč bychom sháněli pasti? K čemu jsem kovář? Jen mi sežeňte nějaké staré železo a já se zaměstnám v kovářské dílně.“

Sehnali mi železo a já vyrobil osm velkých pastí se silnými čelistmi a řetězem. McKinstry, John Martin, Amos a já jsme dostali týdenní dovolenou, stejně jako Hector ze Skotů, kterého jsme požádali o doprovod. Sbalili jsme si věci a zásoby a naložili vše na indiánské saně. Byla už plná zima. Řeka zamrzla a na zemi ležela hluboká sněhová pokrývka. Nasadili jsme sněžnice a vydali se na jihozápad, kde byla malá pravděpodobnost, že nás budou obtěžovat indiáni. Šli jsme po zamrzlé řece a posléze zabočili na stezku vedoucí na západ, jenž nás zavedla k jezírku. Cestou jsme zastřelili několik králíků, které jsme hodlali použít coby návnadu do pastí. McKinstry zabil i ježka, o kterém tvrdil, že se bude dobře hodit. Našli jsme si háj na dobře chráněném místě. Tam jsme vyplenili křoví a vyčistili malý plácek. Mezi dvěma stromy zavěsili trám asi dva a půl metrů nad zemí. Nařezali několik dlouhých tyčí a vytvořili z nich kostru přístřešku. McKinstry rozdělal oheň a hodil do něj ježka na tak dlouho, dokud mu neopálil bodliny.

„Proč to děláš?“ ptali jsme se.

„Kvůli pachu. Však uvidíte.“

S McKinstrym jsme šli s pastmi a návnadou do lesa, zatímco naši kamarádi dodělávali přístřešek a vyráběli postele. Šli jsme dolů k jezírku a podél jeho břehu.

„Je tu dost stop, Bene. To je dobré. Odhrnu trochu sněhu a ty do prohlubně položíš past a otevřeš ji. Zakryjeme ji větvičkami a listím, aby nebyla vidět. Rozřežeme králíka na kousky a položíme maso na větvičky jako návnadu. Přines ještě tamtu kládu a k ní připevníme řetěz jako zátěž. Kdybychom past přivázali ke stromu, ukousnul by si rys nohu. Zátěž bude naopak táhnout za sebou a daleko se nedostane. Ježčí kůží potáhneme za sebou a její pach bude lákat kořist k pasti.“

 Všechny pasti jsme položili podél břehu jezírka v dostatečné vzdálenosti od sebe. Po návratu do tábora jsme shledali, že kamarádi vykonali dobrou práci a nasbírali spoustu dřeva na oheň a naskládali ho opodál. Před chýší hořel táborák, u kterého Martin pekl žitný a indiánský chléb a smažil vepřové maso. Po výtečné večeři bylo příjemné sedět v útulné chatě po dlouhém dni namáhavé práce. Civěli jsme do ohně a nasávali jeho teplo. Na protější straně byla zábrana ze surových klád, aby se od ní teplo odráželo do příbytku. Bylo to velmi příjemné posezení.

„Pánové,“ povídá McKinstry. „Až skončíme s touto zatracenou válkou, musíme jít k vodopádům Amoskeag a navštívit staré přátele. Je tam pár skvělých mužů a jeden z nich je i výborný zápasník. Myslím, že i váš Jonas Parker by mu dlouho neodolal. Jmenuje se John McNeil. Je vysoký dobrý metr osmdesát a silný jako býk. Pochází ze severního Irska. Jednou se tam pohádal s nějakým velkým pánem, který ho z koně udeřil ho bičíkem. John ho strhl pořádně vyfackoval. Potom musel opustit zemi, aby unikl oprátce, to dá rozum. Chlapík se nakonec usadil u vodopádů, a co vím, žádný muž, ať už běloch nebo indián, mu nedokázal ani minutu v boji odolat. Jeho žena Christie je mu dobrým parťákem. Je to pořádná svalnatá ženská. Jednoho dne k jejich srubu přišel cizinec a ptá se: ‚Je pan McNeil doma?‘ ‚Ne,‘ odpověděla Christie, ‚Můj dobrý muž je pryč.‘ ‚To je škoda, protože jsem slyšel, že McNeil je velmi silný člověk a skvělý zápasník. Urazil jsem přec dlouhou cestu, abych ho porazil. Ó to je velké zklamání.‘ ‚Váženy pane. Můj Johnny tu sice není, ale pohleďte, já patřím k ženám, která vás jistojistě nezklame. Můžeme se popasovat spolu a si vás porazím sama.‘

„Chlapík před přihlížejícími nemohl takovou výzvu odmítnout. Byla to otázka jeho cti trvající několik vteřin. Christie ho srazila k zemi a on rázem zmizel, aniž by se představil.“

„No páníčků! To je mi jářku skvělý pár!“ zvolal Hector. „Snad se ti dva doma nehádaj a neperou. To by bylo asi něco, neřkuli!“

„Naopak, jsou to milí, mírumilovní a úctyhodní manželé, jaké v celé provincii nenajdete. Je na ně krásný pohled, jak pokojně sedí před krbem a kouří dýmky se svými syny.“

„Rád bych je tedy viděl. Ale co chci opravdu vidět víc, je puma nebo pořádný rys. V Lexingtonu už je velmi málo zvěře. Občas se objeví medvěd, ale rysové zmizeli dlouho před mým příchodem. Předpokládám, že jste je zabil vy,“ odtušil jsem.

„Ano, pár jsem jich zabil, ale Martinovi bratři udělali v tomto ohledu to nejlepší, co vím. Pověz jim o tom, Martine.“

„Dobře, jak tedy chcete. Povím vám jeden příběh. Žili jsme onehdy na Merrimacu u přívozu, který nesl naše jméno, Martin’s Ferry. Otec zemřel, když jsme byli ještě malí. Matka to ustála a my ji pomáhali na poli, s lovem a provozem přívozu. Jednoho zimního dne, to mi bylo asi třináct, šli moji bratři Nat a Ebenezer k Nott's Brook zkontrolovat pasti. Našli tam velké stopy pumy a šelmu viděli, jak požírá jelena. Nat měl sekeru a Eben klacek. Nat řekl: „Musíme ji dostat!‘ ‚Je to sice dost riskantní, přesto do toho jdu bráško. Jak to uděláme?‘ Ale jen žádný strachy. Postav se před toho kocura, mávej holí a trochu ho zabav, zbytek zařídím já.‘ ‚No, jít na horského lva klackem mi nepřijde zrovna srandovní. Pokud ho ale zabiješ, jdeme na to.‘"

„Eben šel s klackem na pumu a Nat se kradl zezadu. Kočka si Ebena všimla, zavrtěla ocasem a temně zavrčela. Přikrčila se, přední tlapy na jelenovi a napřímila hlavou. Eben začal být nervosní, ale Nat svou práci zvládl dobře. Praštil ji tak silně, až jí rozsekl páteř na dvě části.“

„To bylo dost odvážné.“

„Pro mou matku ně.“

„Jakpak to?“

„Protože já jsem strašně chtěl jít s bráchama na medvěda. Neustále jsem s tím matku otravoval a ona vždycky říkala: ‚Ale jdi, chlapče, utekl bys jen kdybys spatřil chlup z medvěda.‘ „Jednou v noci jsem ji otravoval víc než obvykle. Odešla z pokoje a brzy nato jsem zaslechl venku nějaké rány. Dveře se rozletěly a dovnitř vešel medvěd a strašně vrčel. Popadl jsem borovicový čakan a praštil zvíře do hlavy, až se převalilo. A hle! Medvědí kůže se rozbalila a pod ní ležela moje matka. To byla pane jo hrůza! Bál jsem se, že jsem ji zabil, tak jsem běžel pro vědro s vodou a chrstl rovnou na ni. Matka se probrala a posadila dost omámená: ‚Co se děje? Spadla jsem snad do řeky?‘ ptala se vyjevená maminka.“

„Ne, to ne! Jenom sis matinko hrála na nějakého medvěda a já tě ze strachu praštil do hlavy. Odpusť mi to prosím.“

„No už nic neříkej, Johnny. Nic už neříkej. Jsem stará hloupá ženská. Asi jsem si to zasloužila.“

„Milá máti vstala a hodila medvědí kůži do rohu místnosti a dál se věnovala svým domácím povinnostem. Ráno jsem se zase zeptal, jestli můžu s kluky na medvědy.

„Položila si ruce v bok, podívala se na mě, zasmála se a řekla: ‚Ano, Johnny. Klidně běž, avšak vezmi si ten borový čakan, ten bude na brtníka stačit.‘“

Sotva Martin dokončil vyprávění, ozval se nočním tichem strašlivý ryk a děsivé mňoukání. „U všech temnejch pekel a horských ďasů“ vykřikl Hector. „Co to u všech všudy je? Snad pramáti všech pekelnéjch koček.“

„Přesně tak to je. Zítra to uzříte na vlastní oči,“ povídá McKinstry. „Tedy pokud nám neuteče. Je to rys a největší kočka v zemi, inu kromě pumy. Přes noc ho necháme raději na pokoji. V noci si s ním nebudeme chtít zahrávat. Obecně řečeno, koček se nebojím, ale pokud tahle má drápy a zuby stejné jako její křik, návštěvu odložím na zejtra. Užijme si večerní pohody a teploučka. Kdyby to měl na starost tady Donald, hrál by nám na dudy, zatímco bychom zmrzli“

„Ale no tak, Benny, nehaň nám dudy a neposmívej se rašelině. Na topení je dobrá, ale my nemůžeme plýtvat dřevem jako vy,“ bránil se Skot.

„Lexingtonu také topíme rašelinou,“ bránili jsme se.

„Tak to jste civilizovanější, než jsem si myslel.“

„Ale dudy nám opravdu chybí. A také jasnovidci a skotští duchové, kteří předpovídají, co se stane. Tak jako hraběti Campbellovi.“

„O Carillonu jsme věděli víc, než si myslíte. Každý syn matky v Black Watch věděl, že náš major Duncan Campbell v té bitvě najde smrt. Varování dostal už před lety. Duncan Campbell byl pánem hradu Inverawe na Vysočině. Jednoho večera uslyšel klepání na dveře a když je otevřel spatřil v roztrhaném oblečení a potřísněného krví poraněného mladíka. Ten mu řekl, že v hadce zabil muže a nyní je pronásledován mstiteli. Hrabě ho pod přísahou ukryl, ale nevěděl, že onen člověk zabil jeho bratrance. V noci se mu ve snu zjevil právě on řkouce: ‚Inverawe! Inverawe! Byla prolita krev. Nechraň vraha.‘ Jenže sir Campbell nemohl porušit slovo, které dal uprchlíkovy a zapřel ho před pronásledovali. Duch bratrance mu nakonec prorokoval: ‚Sbohem! Sbohem! Inverawe! Ještě jednou a naposled se potkáme u Carillonu.‘"

„Inverawe se přidal k Black Watch, k oddílu, který se pohyboval po Vysočině. Když vypukla válka, král nám udělil milost, pokud se přihlásíme k anglické armádě. My všichni Horalé od Carillonu jsme znali ten příběh. Ráno v den bitvy vyšel Inverawe ze svého stanu a byl strašně bledý. Přátelům povídá: ‚Včera v noci přišel do mého stanu bratranec. Tohle je Carillon. Dnes zemřu, ale ten den ještě nezemřel, byl zasažen do paže a na následky zranění zemřel o deset dní později.“

„Pokud se chcete hádat o každou maličkost,“ konstatoval McKinstry, „duch mu neřekl, že tam padne. V každém případě utrpěl smrtelné zranění. To je dost dobrý odhad. Po řevu té kočky tam u jezírka a po strašidelném Hektorově příběhu budeme jistě dobře spát. Doporučuji prvně duchy vystrašit, a pak jít spát.“

Ráno jsme s Hectorem a Amosem chtěli, co nejrychleji zkontrolovat pasti, ale Martin nás uklidňoval: „Může to trvat hodiny, a pokud vyrazíte bez snídaně, mohli byste později během dne pořádně nadávat.“ Dali jsme na jeho radu a po jídle se vydali k jezírku. Naše první past byla pryč, ale ve sněhu byla dobře vidět stopa. Sledovali jsme ji téměř kilometr, než nás Martin zarazil: „Támhle je!“

Podívali jsme se do křoví a uviděli pár divokých modrých očí jakoby z leštěné oceli. Byl v nich stále oheň. „Opravdu jsem nikdy neviděl zlověstnější oči,“ konstatoval Hector.

Martin zvedl pušku a vystřelil. Rysa však jen poranil, načež se kočka na nás vrhla i s pastí zaklaplou na noze. Nejčkom vystřelil McKinstry a srazil ji k zemi. Šelma umírala pomalu. Pořádně jsme si zvíře prohlédli. Bylo metr dlouhé a sedmdesát centimetrů vysoké. Ocas byl dlouhý šestnáct centimetrů. Uši to mělo špičaté s malými černými střapci na koncích. Vousy a čenich mělo, jako kočka. Srst byla šedá, kromě bílého břicha. Drápy byly pět centimetrů dlouhé.

Skot se ptal: „Co to žere?“

„No, myslím, že nepohrdne ani pořádně starým Skotem“ culil se McKinstry. „Ano, za pořádné zimy sežerou i Skota.“

„To jsem si myslel taky,“ řehtali se oba.

Stáhli jsme rysa z kůže a odřízli kus masa na budoucí návnadu. Vzali jsme past a znovu ji nastražili. V těch ostatních nic nebylo, ale sedmá past taky zmizela. Sledovali jsme stopy, a kocoura uviděli na pařezu mezi keři. McKinstry na něj vypálil. Rys na nás stačil vskočit, ale padl mrtev. Byl stejný, jako ten předchozí a vážil něco přes třicet liber, i když díky huňatému kožichu vypadl mohutnější. Během návratu Amos povídá: „Jaká škoda, že Davy Fiske nemohl být s námi. Byl by to pro něj příběh na celý život.“

„Amos Locke ho v tom nekonečném vyprávění jistě nahraní, že ano Amosi.“

Jak jsme se vraceli, všimli jsme si, že po našich stopách rázovalo k táboru nějaké zvíře. „To je černá kočka“ odtušil Martin. „Její srst má docela slušnou hodnotu.“

Šelma nám sežrala jednu ze tří koroptví, které jsme tam nechali.

„Já ho dostanu, kocoura jednoho,“ hrozil McKinstry a na druhý den přinesl past, kterou nastražil poblíž chaty. Jako návnadu použil koroptev. Následující den jsme byli pryč a po návratu shledali, že černá kočka prošla kolem pasti a návnadu ignorovala. Vešla do chaty, i když tam hořel oheň a spořádala nám pečené fazole. Ještě dvakrát se u nás objevila, ale pasti si nevšímala. Martin zastřelil jelena, takže jsme měli dostatek čerstvého masa a v jezírku skrz díry v ledu nachytali štiky. Uplynul týden a my měli osm rysů a vydru. Sbalili jsme pasti a kožešiny a naložili to na saně. Večer toho dne jsme byli ve Fort Edward.