Kraj pod Smutným Měsícem - XXII. - Sutawnee - Nahkohe

Ve svých dvaadevadesáti letech byla Mary Kentonová stále čilá a sebevědomá žena. Jakmile se dozvěděla, že Simonova žena bude rodit třetí dítě, považovala za svou povinnost být jí po ruce. Políbila dceru Nancy, nasedla do rozvrzaného vozíku a s charakteristickou ráznosti cestovala až k velké cihlové budově Kentonovy stanice.

Podle mamky byli Martha a Simon od začátku nesourodý pár. To že její syn není zrovna vzorový otec, bylo celkem nabíledni. Bylo jasné, že nebude, jako typický osadník, který obdělává půdu a po večerech vysedává s rodinou. Je pravda, že rodinu uživil, poněvadž byl na pohraničí poměrně bohatý. Své pozemkové tomahawkové právo uhájil a stále prodával půdu novým osadníkům. Kenton byl ovšem neklidná povaha, poněvadž ho to stále přitahovala divočina. Neměl problém se v minutě sbalit a odejít na průzkumnou, či trestnou výpravu, která mohla trvat i několik měsíců. Těžko chápat, jak to jeho žena Martha snášela. Žádná z manželek těchto chlapů nevěděla, jestli se ten její, vůbec kdy vrátí. Jak asi ženy vnímaly nepřítomnost takových mužů ohledně výchovy dětí se už asi nedovíme. Nicméně Mary dorazila k porodu včas. V časných ranních hodinách osmého února roku 1793 se narodil zdravý chlapec s neobvyklým porostem hlavy stejné kaštanové barvy jeho otce a měl se jmenovat Simon Kenton Junior.

***

V tom čase na opačné straně hranice tábořili Šavani na břehu Paint Creek. V jednom přístřešku ležela Sutawnee a nemohla usnout. Naproti spal její otec Bílý vlk a vedle manžel Stojící ve vodě. Ležela opřená o loket a zírala do žhavých uhlíků dohasínajícího ohně. Šumění řeky bylo uklidňující a podporovalo její rozjímání. Moc si přála doprovázet těchto třicet válečníků na loveckou výpravu. Kvůli bílému osídlení jen málo žen doprovázelo lovce do Kentucky. Sutawnee pomalu ztrácela naději, že ještě někdy uvidí „Zemi zeleného rákosí,“ ta prastará indiánská loviště. Šavani věděli, že Američané si Kentucky úplně přivlastnili a udělali z něj součást toho, čemu říkají Spojené státy. Nebyla žádná naděje získat toto území zpět. Šavani, kteří odešli za Mississippi snad měli pravdu. Bylo bláhové se domnívat, že lze Američany vyhnat. Ale naděje pohání lidi vpřed a dává jim sílu v temných obdobích. Tentokrát pohasínala i tato naděje. Možná proto otec přesvědčil starého náčelníka Sco-tache, aby mohla jít. Uplynulo mnoho let od té doby, kdy naposledy překročila tok Ohia a viděla obrovská stáda bizonů a jelenů. Vše se ovšem změnilo. Bizoni z kraje zcela zmizeli a jelenů se dalo na prstech spočítat. Navíc byli velmi plaší. Za celou dobu spatřili pouze jednoho medvěda, ale už ne pumy ni vlky. A tam, kde kdysi byly krásné lesy, údolí a prérie, byly už jen farmy, zoraná pole, silnice a vesničky. Američané už tam nestavěli malé dřevěné chaty, ale budovy z kamenů a červených kostek.

Válečníci cítili velký hněv, takže když se vraceli k Ohiu a narazili na malou osadu Morgan's Station o šesti srubech, jejich nenávist k bělochům se proměnila v živoucí sílu. Osadu napadli, zabili několik mužů a odvedli pět koní. Poté, co osadu zapálili, překonali Ohio a unikli daleko do kraje, aby je nedostihl obávaný stopař Bahd-ler - Kenton.

Sutawnee vzpomínala na příběhy, které jí vyprávěl otec ze svého dětství. To ještě zdaleka nebyl Bílým Vlkem, nýbrž Johnem Wardem. Snad proto měla tenkrát soucit se zajatým Bahd-lerem, protože ji v žilách kolovala bílá krev. Před Bahd-lerem i po něm bylo mnoho bílých vězňů, ale žádný nebyl jako on. Sheltowee, kterému bílí říkali Boone, byl podobný, ale ne stejný. Žena neměla vůbec tušení, že během svého rozjímaní je ten zvláštní běloch jen docela nedaleko.

***

Kenton tiše přesunul svou skupinu dvaatřiceti mužů do útočné pozice a hučení nedalekých peřejí na Paint Creeku mu usnadňovalo práci. Vůdce rozdělil svou skupinu na tři menší oddíly.

Náhle si Sutawnee všimla, jak jeden ze psů zpozorněl. Postavil se, vztyčil uši a tiše zavrčel. Žena ho jemně pohladila, načež vstala a přiložila na oheň. Plameny ozářily okolí, takže bílí útočníci viděli indiánské ležení zcela zřetelně. Kapitán James Ward zamířil na siluetu postavy a snad chtěl i vystřelit. Moses Fowler mu poklepal na rameno a zašeptal: „Kapitáne, je to žena!“ Ward se podíval pozorněji a když se postava poněkud natočila, byly vidět jasné kontury plných prsou. Ward sklonil pušku a neměl vůbec tušení, že mířil na vlastní neteř.

Sutawnee si znovu lehla, přikryla se, a nakonec přece jen usnula. Oheň stále jasně hořel, kdy se pes protáhl a pomalu vydal k potoku. V tu chvíli mu přes čumák přelétl cizí pach. Chlupy na krku se mu zježily a začal hlasitě štěkat, zatímco běžel zpět do tábora. Bílý vlk, bývalý John Ward se probudil a psa okřikl. Náčelník vstal a popadl pušku. Byla to zbraň, se kterou před devatenácti lety bojoval na Point Pleasant. Tenkrát tam nevědomky zabil svého vlastního otce. Nakopl psa, aby ho umlčel a zaposlouchal se do ticha, netušíc, že na něj míří více než tucet pušek. Kenton ale dal příkaz s útokem počkat až do svítání. Joshua Baker byl však netrpělivý a málo disciplinovaný muž, který nedokázal plnit rozkazy. Nyní dal své skupině pokyn ke střelbě. James Ward zamířil indiánovi na hlavu, a opět neměl zdání, že se jedná vlastního bratra. Bylo to prokletí Wardova rodu.  

Do nočního ticha zahřměla ohlušující salva. Bílý Vlk se bezvládně skácel k zemi. Poděšení indiáni byli okamžitě na nohou. Stojící ve vodě hodil svou deku přes oheň, aby ho uhasil a omezil útočníkům výhled. Popadl Sutawnee za ruku a odvedl ji na bezpečné místo. Válečníci neuspořádaně palbu opětovali. Joseph Jones z Bakerovy skupiny měl tu smůlu, že mu nepřátelská kulka mu proletěla srdcem. Měl dobrou smrt a bez hlesu padl k zemi. Sco-tach dal bojovníkům pokyn ustoupit na východ přes údolí Paint Creeku. Tam nasedli na ukryté koně a briskně zmizeli. Američané se je snažili chvíli pronásledovat a stačili ještě párkrát neúspěšně vypálit. Začalo svítat.

Kenton byl vzteky bez sebe. Štvala ho Bakerova neposlušnost, ale s tím už nešlo nic dělat. Jelikož si nemohl být jist, kolik Šavanů v oblasti operuje, nebylo času nazbyt. Nařídil vyplenit tábor a ustoupit. Jelikož neměli rýč, pověsili Jonesovo tělo vysoko na strom, aby ho indiáni nenašli a nezneuctili.

Sutawnee se držela hřívy koně a plakala. Byla nešťastná ze smrti otce a nemožnosti postarat se o jeho tělo. A opět k tomu neměla vůbec tušení, že si jeho skalp vzal strýc, jeho bratr. Prokletí Wardovy rodiny.

***

Kentonovi se generál Anthony Wayne na první pohled zalíbil. Byl přesvědčen, že pod tímto typem důstojníka by mohl klidně sloužit. Jednalo se o muže s rychlým úsudkem, který ale zároveň na základě dostupných informací postupoval obezřetně a trpělivě. Trval na disciplíně a vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost od prostých vojáků až po důstojníky. Nová armáda čítající dva a půl tisíce mužů dorazila před dvěma měsíci do Cincinnati. Tam se spojila s tisíci dobrovolníky generála Scotta z Kentucky. Jelikož ve Fort Washington nebylo pro tolik vojáků dost místa, byl zřízen velký tábor Hobson's Choice. Wayne okamžitě zahájil důkladný výcvik dobrovolníků. Byli poučeni o významu rozkazů, absolvovali výcvik ve formacích a naučili se bezodkladně poslouchat rozkazy nadřízených. Za pozoruhodně krátkou dobu se z nich stala silná bojová jednotka.

Když Kenton navštívil generála poprvé, uvedl ho praporčík William Henry Harrison. Wayne byl o Kentonovi dobře informován. O jeho aktivitách v Kentucky a Ohiu, a byl spokojen. Srdečně si potřásl s hraničářem rukou a projevil můj svůj obdiv. „Generále,“ povídá Kenton. „Pokud mi dovolíte, poskytnu pro vaši výpravu sto nejlepších zvědů, jaké jste kdy potkal.“

„Ano pane Kentone,“ pokýval hlavou Wayne. „Je to jistá dohoda za předpokladu, že přijmete hodnost majora a budete velet jednotce zvědů a stanete se mým osobním průzkumníkem. Souhlasíte, pane?“

***

V prosinci byla postavena Fort Greenville coby zimní stanoviště pro armádu. Stála pouhých osm kilometrů severně od St. Clairovy malé pevnosti Fort Jefferson. Zde armáda pod vedením „Šíleného“ Anthonyho Waynea, jak se stal generál známým, pokračovala v intenzivním drilu. Byla to mnohem bytelnější pevnost, než kterou postavil St. Clair. Pevná palisáda obklopovala padesát akrů pozemku, na kterém stály kasárenské sruby, ubikace pro důstojníky a kancelář velitele. Před palisádami byl vyhlouben obranný příkop. Pojmenována byla po generálu Nathanielovi Greenovi. Wayne zkrátka nespoléhal na božskou Prozřetelnost, protože třetí pokus vyhnat indiány z Ohia musel už vyjít.

Armáda vyrazila dvanáctého října z Cincinnati a utábořila se na stejném místě, kde tábořil St. Clair téměř přesně před dvěma roky. Vojsko mělo štěstí, poněvadž dva dny po jeho odchodu zasáhla Fort Washington těžká epidemie neštovic a skolila třetinu tamní posádky. Toho času vyšly na sever od Ohio první tištěné noviny. Vydal je William Maxwell v Cincinnati a nesly název The Centinel of the Northwestern Territory. Epidemie neštovic a tažení americké armády byla téměř jediná témata v novém periodiku.

Kenton s oddílem zvědů mezitím pronikal hluboko na indiánské území. Občas se dostal do malého střetu, bral zajatce a většinou je zabíjel. Bez omezování ze strany armádních důstojníků byl vlastním pánem a jeho lidé sklízeli jeden úspěch za druhým. Stali se z nich pyšní a arogantní lidé přesvědčení o své nezranitelnosti a plně si užívali obdiv ze strany řadových vojáků. Kenton byl však stále ostražitý a dával si dobrý pozor na vše podezřelé. Když ale Wayne oznámil, že Fort Greenville bude zimovištěm a armáda obnoví tažení až na začátku léta kvůli příznivějšímu počasí, byl zklamaný. Cítil, že čas pro boj by byl právě teď. V polovině prosince Wayne oznámil plán stavby nové pevnosti s názvem Fort Recovery, na místě, kde byl porážen St. Clair. Wayne byl velmi trpělivý, a ne nadarmo dostal od indiánů přezdívku Černý had. Tento plaz totiž dokáže neuvěřitelně dlouho číhat na svou kořist a zaútočí teprve, až když si je jist svou kořistí. A stejně tak postupoval Wayne. A jelikož dobře znal lidskou povahu dal Kentonovi a majoru Robertu McMahonovi volnou ruku, aby s nejvíce horkokrevnými muži operovali v oblasti jezera Erie. Chtěl je zaměstnat, aby nedělali hlouposti v „jeho“ oblasti zájmu.

Kenton se činil a při ústí řeky Auglaize našel tolik stop, které ho přesvědčily o přítomnosti většího množství indiánů. Vrátil se k hlavní jednotce a nahlásil majoru, co objevil. McMahon byl pro okamžitý útok, Kenton však zavrtěl hlavou. V hlavě mu blikal instinkt opatrnosti a nyní blikal věru pořádně. „Nelíbí se mi, jak to vypadá, majore,“ sděluje důstojníkovi. „Navrhuji se s touto informací vrátit. Pokud však trváte na boji, podpořím vás. Mám však jednu podmínku, pokud usoudím, že bude nutné ustoupit, nařídím svým mužům ústup. A protože máme koně, nechám vaše muže daleko za sebou.“ McMahon byl soudný důstojník. Doporučil přespat a druhý den ráno se vrátit. Wayne uznal jejich uvážený postup, i když se v mužstvu šuškalo o zbabělosti.

Oddíl, který měl zahájit stavbu Fort Recovery dorazil na místo na Štědrý den. Než se vojáci utábořili, čekala je nemilá povinnost vyčistit prostor od mnoha kostí a pozůstatku rozházené výstroje. Kosti uložili do společného hrobu a údajně tam bylo na šest set lebek. Teprve potom se mohli utábořit. Jakmile byla stavba dokončena, Wayne tam umístil rotu dělostřelců a rotu střelců. Mezitím vším poslal k indiánům emisary s nabídkou míru a zároveň s pohrůžkou, že v případě odmítnutí jim hrozí úplné vyhlazení.

Velká rada konfederovaných kmenů severozápadu a dvaceti sedmi kmenů Kanady se setkala s americkými zástupci za přítomnosti Britů. Jednání v pevnost Detroit však nedopadla. Další konference se konala na Rapids of the Maumee a dopadla stejně zle. Indiáni se nechtěli vzdát nároku na území severozápadu což samozřejmě Američané nechtěli připustit. Indiáni se momentálně cítili být nad věcí, neboť porazili Harmara a ještě lépe St. Claira, tak proč by si neporadili s Waynem. Malá Želva tentokrát váhal a navrhoval mírový kompromis: „Porazili jsme Američany dvakrát. Vedli je dva různí velitelé. Nemůžeme očekávat, že budeme mít vždy stejné štěstí. Američané jsou nyní vedeni náčelníkem, který nikdy nespí. Noc a den jsou pro něj stejné. Během celé doby pochodu je bdělý. Naši mladí mužů ho nedokážou překvapit. Něco mi našeptává, že je rozumné jednat o míru.“ Většina však byla pro válku.