Historie Montrealu - Jacques Cartier - Nahkohe

Snem evropských mořeplavců ve středověku by byl objev severozápadní cesty do Číny a Indie. Takový dobrodruh by měl rouhodně naději na nesmrtelnou slávu a bohatství. Mezi takové námořníky patřil francouzský kapitán Jacques Cartier. Věřil, že by trasa mohla vést severem amerického kontinentu, a to přes jedno říční ústí u Newfoundlandu. Roku 1533 přesvědčil admirál Phillipe Chabot de Brion krále, aby poskytl prostředky oběvitelskou cestu a panovník vyhověl.

Navzdory královskému pověření musel Cartier překonat překážky ze strany nepřejících lidí. Nicméně dvacátého dubna roku 1534 zvedá v St. Malo kotvy a vyplouvá na Atlantik. Po pětadevadesáti dnech spustil kotvy u pobřeží Gaspé a vztyčil tam velký kříž s nápisem „Vive le Roi de France,“ čili „Ať žije král Francie.“ Pátého září se vrátil do Francie a zprávy o jeho objevech přijal Dvůr kladně. V pátek devatenáctého května roku 1535 vyplouvá Cartier k americkým břehům znovu a tentokrát i s požehnáním arcibiskupa. Plavilo se s ním i několik mužů z vyšší společnosti a nějací duchovní, plus dva mladí indiáni Taignoagny a Agaya. Ty Cartier unesl v Gaspé během první expedice. Indiáni byli ve vybrané francouzské společnosti velmi populární a nyní se stali tlumočníky.

Královské pověření podepsané admirálem Phillipem de Chabotem jednatřicátého října roku 1534 zkráceně znělo: „Na základě vůle pana krále vás pověřujeme a zmocňujeme, abyste velel třem lodím. Jsou vybavené a zásobené na patnáct měsíců. Ty lodě obsadíte posádkou, jakou uznáte za vhodnou. Nařizujeme celé posádce, aby vás poslouchala a následovala. Jejich služba musí být bez odporu, a to pod hrozbou obvyklých trestů v případech neposlušnosti.“ Flotilu tvořily koráby Grande Hermine, Petite Hermine a Emerillon, ta první o výtlaku sto dvacet šest tun, druhá šedesát a třetí čtyřicet tun. Konvoj se musel v severním Atlantiku musel popasovat se silnou bouří, která plavbu poněkud zdržela. Lodě nakonec šťastně vpluly do úžiny svatého Petra. Indiáni pak Cartiera naváděli dál do vnitrozemí. Řeku objevitel pojmenoval st. Lawrence čili svatý Vavřinec. Francouzi pluli mezi horami, lukami a lesy k vesnici Stadacona.

Přestože se blížila zima, Cartier pokračoval v plavbě s podporou přátelských indiánů. Dle námořního deníku došlo k malým komplikacím: „Následujícího dne se nám indiáni snažili zabránit v cestě do Hochelagy, velké vesnice dál na západě. Dokonce vymysleli takovýto plán. Poslali proti nám tři šamany v maskách. Asi předpokládali, že postavy s rohy a kožešinách nás zastraší. Jeden z nich něco hulákal, než se všichni složili na zem a krajané je jako mrtvé odnesli do lesa. Náš tlumočník Taignoagna třikrát zvolal: ‚Ježíši! Ježíši! Ježíši!‘ přičemž vzhlížel k nebi a Agaya křičel: ‚Ježíši a Marie! To je Jacques Cartier,‘ a také vzhlížel k nebi. Cartier se ptal, co to všechno znamená a dostalo se mu odpověděli, že indiánský bůh Cudouagny promluvil. Šamani údajně prorokovali strašlivou zimu, během které my cizinci zahyneme. Tomu jsme se smáli a vzkázali, že Cudouagny je blázen, který neví, co říká. Vzkázali jsme jim, že náš pán Ježíš je ochrání před každým nebezpečím. Indiáni se ptali, zdali Cartier s Ježíšem mluvil, a ten odpvěděl, že s ním mluví jeho kněží. Z lesa následně vyšli desítky indiánů a tvářili se spokojeně. Křičeli, zpívali a tančili. Přesto Donnacona odmítal pozvání na palubu, dokud za něj nedáme patřičné rukojmí."

Cartier plul dál k jakémusi jezeru. Co se dělo dál se opět dovídáme z deníku: „Uvedeného dvacátého osmého dne měsíce září jsme dorazili k velkému jezeru a mělčině řeky široké asi osmnáct metrů. Toho dne jsme pluli po jezeře, aniž bychom narazili na nějakou překážku. Když jsme dorazili na konec, nezdálo se nám, že by tam byl nějaký průplav. Bylo tam mělko, tak jsme spustili kotvu a dál pátrali. V plavbě pokračovala šalupa v doprovodu člunů. Průplavy se nakonec našly a bylo jich pět. Toky obtékají šest krásných ostrovů, které tvoří horní část jezera. Po pětadvaceti kilometrech se všechny proudy spojí v jeden. Na jednom z ostrovu jsme potkali pět domorodých lovců. Přistoupili k našim člunům, jako by nás znali celý život. Beze strachu a bez obav. Jeden z nich dokonce vzal kapitána do náruče a odnesl ho na břeh. Nesl ho tak lehce, jako nějaké pětileté dítě, tak velký a silný to byl muž. Zjistili jsme, že mají hodně divokých krys, které žijí ve vodě a jsou velké jako králíci. K jídlu jsou velmi dobré. Darovali je našemu kapitánovi, který jim dal na oplátku nože a růžence. Gesty jsme se ptali, zdali míříme dobře do Hochelagy. Odpověděli, že ano a je to asi tři dny cesty.“

„Následujícího dne nechal kapitán vybavit čluny zásobami ze šalupy a vydal se v doprovodu indiánů na cestu. Doprovázeli ho pánové Claude du Pont Briand, Charles de la Pommeraye, Jehan Gouion a osmadvacet námořníků, včetně Marca Jaloberta a Guillaum le Breton. Cartier hodlal plout, jak nejdále to půjde. Plul za příznivého počasí až do druhého říjnového dne. Toho dne dosáhl Hochelagy. Během plavby potkal mnoho domorodců, kteří mu nosili ryby a jiné potraviny. Tančili a těšili se z jeho příjezdu. Kapitán jim dával za odměnu nože, růžence další drobné dárečky. Indiáni byli velmi spokojeni. Z Hochelagy přišlo na tisíc mužů, žen i dětí. Vítali hosty coby vlastní příbuzné. Tančili ve třech skupinách. Muži, ženy a děti zvlášť. Přinesli ryby a chleba z kukuřičné mouky. Házeli to člunů v obrovském množství. Kapitán vystoupil na břeh s několika muži a okamžitě je obklopili nadšeni vesničané. Chtěli se jich dotýkat. Kapitán rozdal ženám modlitební knížky a jiné drobnosti a mužům dal nože. Nicméně Francouzi povečeřeli a přenocovali v člunech, zatímco indiáni rozdělali na břehu ohně a tančili.“

„Nazítří brzy ráno se kapitán oblékl a dal mužům rozkaz připravit se na návštěvu vesnice. Doprovázelo ho dvacet mužů, zatímco ostatní hlídali čluny. Cesta od řeky byla dobře vyšlapaná jakoby nějaká silnice. Země je překrásná a plná urostlých dubů, jaké rostou ve Francii. Na zemi ležel koberec žaludů. Byli jsme na cestě zhruba tři kilometry, kdy jsme potkali jednoho z hlavních náčelníků vesnice s doprovodem. Indiáni nám doporučili odpočinek a rozdělali oheň. Náčelník k nám pronesl proslov což je podle dosavadních informací u těchto lidí zvykem. Srdečně nás přivítal a nabídl přátelství. Cartier mu daroval několik seker, nožů a křížek, který mu pověsil na krk. Náčelník ho musel políbit.“

„Pokračovali jsme v cestě. Po necelých dvou kilometrech jsme spatřili krásná obdělávaná pole. Byla rozlehlá a plná obílí této země, které je podobné brazilskému prosu. Zrna jsou velká coby hrách. Uprostřed těchto polí leží vesnice Hochelaga na úpatí hory. Z té hory je vidět do velké dálky. Pojmenovali jsme ji Mont Royal čili „králova hora.“ Vesnice má kruhový základ a je obehnaná trojitou palisádou. Kůly jsou pevně svázány a dost vysoké. Cestu dovnitř tvoří jenom jedna dobře chráněna brána. Na palisádách jsou ochozy přístupné po mnoha žebřících. Na ochozech jsou zásoby kamenů určené na obranu. Vrhali by se v případě nebezpečí na nepřítele.“

„Ve vesnici je zhruba padesát dlouhých domů, každý o délce přibližně padesát metrů a šířce až patnáct metrů. Kostry domů jsou tvořeny dřevěnou kulatinou a pokryty širokými pláty kůry. Vše je pečlivě svázáno. Uvnitř je mnoho ubikací pro jednotlivé rodiny. Zároveň tam suší a uskladňují své obilí, z něhož pečou chléb „carraconny.“  Indiáni používají na drcení zrn dřevěné hmoždíře. Zrna na mouku rozdrtí dřevěnými paličkami. Mouku smíchají s vodou a udělají kulaté placky, které pečou na horkém kameni. Stejně tak připravují mnoho dalších pokrmů ze zmíněného obilí, fazolí a hrachu, čehož mají dostatek. Mají k dispozici velké okurky a další zeleninu. V domech mají velké nádoby podobné sudům, do kterých nakládají uzené ryby. Žel indiáni neznají sůl. Jako matrace používají kůru stromů a přikrývají se kožešinami. Z kůží šijí taktéž oblečení, přičemž v létě chodí téměř nazí. Jak již bylo naznačeno, živí se hlavně zemědělstvím a rybolovem. Pozemské statky je nezajímají. U velké řeky má žít nejméně devět dalších národů.“

„Vyšli nám vstříc další vesničané a vřele nás vítali. Byli jsme zavedeni na náves. Shromáždily se tam ženy, dívky a děti. Hladily nám tváře, paže a další části těla. Plakaly radostí z našeho setkání a chtěly, abychom se dotýkali jejich dětí. Ženy pak vystřídali muži a posadili se kolem nás na zem. Přinesli pro nás několik rohoží. Dostavil se hlavní náčelník v doprovodu deseti válečníků. Říkali mu Agohanna a usadil se na velkou jelení kůži. Agohanna měl asi padesát let, na hlavě jakýsi červený pás coby korunu vyrobený z bodlin dikobrazů. Byl však nemocný. Pozdravil našeho kapitána i nás. Dal nám jasně najevo, že jsme vřele vítáni. Ukázal veliteli své ruce a nohy a prosil ho, aby se jich dotkl snad ve víře v uzdravení. Cartier mu začal nohy i ruce hladit, načež si Agohanna sundal čelenku a nasadil ji kapitánovi. Pak indiáni přivedli další nemocné, chromé a postižené a posadili je vedle pána Cartiera. Měl se jich dotýkat a uzdravovat. Vypadalo to jako nějaká biblická scéna s Ježíšem. Snad i proto kapitán citoval z Janova evangelia a dělal nad nemocnými znamení kříže. Modlil se k Bohu, aby jim dal poznání naší svaté víry a křest. Poté vzal modlitební knihu a nahlas přečetl příběh našeho Pána a oni tiše naslouchali coby dobří posluchači. Vzhlíželi k nebi a dělali stejná gesta. Kapitán nakonec nechal zaznít trubky a jiné naše nástroje, což indiány taktéž velmi potěšilo. Před rozloučením a odchodem rozdával dárky. Jenže ženy nám zatarasily cestu. Chtěly nás totiž ještě pohostit, a tudíž začaly nosit jídlo. Ryby, dušené maso, fazole a další věci. Avšak jejich jídlo nám nechutnalo, protože nebylo osolené, tak jsme poděkovali a dali najevo, že nemáme hlad.“

„Šli jsme na horu Mont Royal a opět s hojným doprovodem. Z hory byl pěkný výhled. Na severu se táhlo od západu k východu nějaké pohoří. Na jihu to bylo podobné. A nejkrásnější země byla právě mezi těmito přírodními útvary. Byla rovná, úrodná a dobře zavlažovaná velkou řekou a jejími přítoky. Viděli jsme i kotviště našich lodí. Nad přístavem jsou divoké peřeje, které se nedají překonat. Řeka to je velkolepá a široká tekoucí na jihozápad mezi horami. Dozvěděli jsme se, že dál jsou další mocné peřeje. Dozvěděli jsme se, že po překonání zmíněných peřejí se dá po řece plout déle než tři měsíce. Ze severních hor přitéká další velká řeka. Protéká krajem Saguenay, kde žijí údajně zlí lidé Agojuda. Tamní válečníci na sobě nosí ochranné brnění s propletených prkének což svědčí o jejich bojovnosti. Kapitán ukázal indiánům červenou měď a oni naznačovali, že taková se nachází v Saguenay.“

„Sešli jsme z hory a zamířili k člunům. Domorodci nás samozřejmě doprovázeli. Jakmile si všimli, že někteří z našich lidí jsou unavení, vzali je na ramena a nesli je. Na břehu jsme se rozloučili a nalodili na čluny. Indiáni ještě dlouho utíkali podél břehu a mávali nám. U šalupy jsme přistáli čtvrtého dne měsíce října.“

Dnes vystřídal vyhlídku z hory na malebnou krajinu, pohled na rušnou metropoli s předměstími, průmyslovými zónami, veřejnými budovami, obytnými čtvrtěmi, parky atd. Montreal byl popsán jako krásná dáma v elegantních šatech žel poskvrněná blátem a prachem. Řeku svatého Vavřince překlenuly velké mosty a po hladině plují velikánské lodě. Jenom horské hřebeny Montarville, St. Bruno, Belœil, Rougemont, Yamaska a Mount Johnson, Green a Adirondack zůstávají téměř neporušené. Na západě zurčí mocné peřeje Lachine a za nimi se rozprostírá jezero St. Louis. Na severu je vidět Rivière des Prairies neboli Back River a na jehož začátku se leskne jasná hladina jezera Two Mountains. Daleko na obzoru se táhne starobylé pohoří Laurentian Range.

Když pátého října připlul Cartier do Stadacony, nechal postavit pevnůstku, ve které hodlal přezimovat. Na svátek Svatého kříže tam vztyčil velký kříž s jménem francouzského krále s titulem „Franciscus Primus Dei Gratia“. Před odplutím žel zajal Donnaconu, Agayu a Taignoagnyho a odvezl je do Francie. Šestého července 1636 přistál v St. Malo.  

Když Cartier předstoupil před krále Františka I., nadšeně doporučil okolí hory Mont Royal a Hochelagy ke kolonizaci. V pověření ke třetí plavbě ze sedmnáctého října 1540 se píše: „A mimo jiné jsme tam vyslali našeho drahého a milovaného Jacquesa Cartiera, který objevil rozsáhlé země Kanady a Hochelagy a celkově Asie dle jeho zprávy vybavené mnoha dobrými komoditami. Tamní obyvatelé jsou dobře stavění a mají dobrou povahu i rozum. Některé z nich přivezl a my je podporovali a vyučovali naší svaté víře. Vzhledem k jejich dobru jsme se rozhodli poslat zmíněného Cartiera zpět do Kanady a Hochelagy a země Saguenay s dostatečným počtem lodí. Lodi přepraví naše poddané všech společenských vrstev a řemesel. Chtěli bychom proniknout hlouběji do uvedených zemí, hovořit s místními národy a v případě potřeby s nimi žít, abychom lépe splnili náš záměr a učinili něco příjemného Bohu.“

Než byl však dokument podepsán uplynulo pět let. Francie se mezitím dostala do války se Španělskem a kanadské záležitosti musely jít stranou. Patnáctého června 1538 bylo uzavřeno příměří, takže bylo již více času pro koloniální plány a šíření říše. Bylo třeba i konkurovat anglickým a španělským aktivitám v Americe. Jenže únos indiánů, kteří se již domů nikdy nevrátili, poněvadž zemřeli k ranné kolonizaci neprospěl. Cartiera sice přijali vlídně, ale na jeho zradu nezapomněli. Popis třetí plavby se částečně dochoval v Hakluytově překladu. Objevitel měl ve středu sedmého září 1541 opustit osadu Charlesbourg Royal ležící zhruba dvanáct kilometrů za přístavem St. Croix a se dvěma loděmi plout k Hochelaze. Hakluyt píše: „Po odplutí dvou lodí, které se vrátily do Bretaně a po zahájení stavby pevnosti, kapitán připravil dvě lodě na cestu po velké řece k peřejím. Vál příznivý vítr, takže lodi jedenáctého září dopluly k peřeji vzdálené šest kilometrů od vesnice Tutonagua. Jelikož nemohly dál, Cartier vystoupil na břeh a vydal se po vyšlapané stezce dál. Po cestě jsme narazili na osadu lidí, kteří nás dobře pohostili.“

A na tomto místě se s Cartierem rozloučíme. Kanaďané k němu mají jednu malou výčitku. Jeho popis drsnosti kanadského podnebí měl zpozdit kolonizaci země, ale s popisem Montrealu jsou spokojeni. Král uznal jeho zásluhy a devětadvacátého září 1549 jej povýšil do šlechtického stavu coby sira de Limoilou.  

Roku 1908 byl ve staré kanadské rybářské vesnici Cape des Roziers při ústí svatého Vavřince nalezen dřevěný erb o průměru půl metrů. Na zadní straně měl vyrytý rok 1704 a iniciály J. C. (Jacques Cartier) což by měl být záďový štít lodi ztroskotané na tomto pobřeží.